pondělí 25. prosince 2017

Koncert černé a bílé, část první

Štastné a veselé! Sice jdu tak trochu s křížkem po funuse, ale snad mi to odpustíte. Tohle je první část jediné kapitoly druhé knihy SAOP2 - a vlastně je to část, kterou jste si už mohli přečíst v jednom z ME. Tohle jsem ale stejně překládala znovu, jelikož se text malililinkato lišil. A snad jsem ho přeložila o něco lépe než poprvé.
Původní dárek jsem nestihla, jelikož je hrooozně dlouhý, ale časem ho určitě dokončím a přidám dřív, než na další Vánoce.
Přeji příjemné počtení!


Na prvním podlaží Aincradu bylo všechno možné, nemělo žádné jednotné téma. Terén byl velmi rozmanitý, plný luk, lesů, pouští a kaňonů, nemluvě o spoustě měst, vesnic a obřím hlavním městě. Atmosféra lákala nové hráče k prozkoumávání, ale když se teď SAO stalo smrtící hrou, jen málokdo měl na něco podobného pomyšlení.
Druhé podlaží bylo naopak očividně sjednocené. Země byla plná zelených pastvin a vrstvících se stolových hor. Všechna monstra byla typu zvířat. Divočina druhého podlaží nebyla příliš náročná, snad to měla být odměna za zdolání prvního podlaží. Společně s vizuálním stylem tohle působilo velmi uvolněně, „pastýřsky“. Většina hráčů druhému podlaží přezdívala „kraví podlaží“ – a asi je jasné proč.
Teď následovalo třetí, zatím neprozkoumané podlaží.
Stoupal jsem po točitém schodišti z místnosti bosse druhého podlaží. Zaťal jsem pěst a zamumlal: „Svým způsobem SAO skutečně začíná tady…“
Ta věta měla být spíš jen připomínkou pro mě samotného, ale dívka za mnou mě slyšela a zeptala se: „Vážně? A to proč?“
Poškrábal jsem se ve vlasech a vysvětlil: „No… na třetím podlaží se objeví první lidská monstra. Koboldi a taurové dole byli pololidé, takže mohli používat jednoduché skilly meče, ale pořád to byla monstra, že? No, někteří nepřátelé před námi vypadají nerozeznatelně od hráčů. Bez barevného kurzoru bys je vážně nerozeznala. Stejně jako NPC můžou mluvit a používat pokročilé skilly meče. Což znamená…“
Podíval jsem se přes rameno na šermířku Asunu: „Tady začíná skutečné Sword Art Online. Přečetl jsem spoustu rozhovorů s Akihikem Kajabou a článků o něm, o muži, který nás tady uvěznil. Říkal, že Sword Art má znamenat světlo a zvuk, které se objeví, když jeden skill meče narazí do druhého – koncert života a smrti.“
„…Ach…“
Z toho slovního spojení jsem měl před rokem husí kůži, ale na Asunu zřejmě moc nezapůsobilo. Dál jsme stejným tempem vycházeli schody. Její další poznámka mě překvapila.
„Znamená to, že když dělal ten rozhovor, už tenhle zločin plánoval?“
„Ehm… no, asi jo.“
V ten osudný den před pěti týdny přivolal Kajaba všechny hráče SAO na hlavní náměstí Města Začátků a prohlásil: „Vytvořil jsem NerveGear a SAO přesně proto, abych postavil tento svět a sledoval jej. Nyní jsem svého cíle dosáhl.“
Pokud byla ta slova pravdivá, tak si tenhle příšerný zločin plánoval jako svůj konečný cíl už od chvíle, kdy nakreslil první diagram NerveGearu. Všechna prohlášení, která mé mladé já (no dobře, jen o rok mladší já) tolik uchvátila, měla hrozivý dvojsmysl.
Asuna tiše zamumlala: „Koncert… života a smrti. Kdo ví, jestli vážně mluvil o umění meče hráče proti humanoidnímu monstru.“
„Co…? Co tím myslíš?“
Tentokrát jsem byl zmatený já. Po dobu bety a oficiálního spouštění jsem po těch stále stejných točitých schodech vyšel už asi desetkrát, takže jsem po nich mohl klidně jít pozadu. Jediný rozdíl mezi podlažími byl vzor reliéfů vytesaných do černých zdí. Při pohledu zblízka bychom našli nějakou tematickou nápovědu pro to, co se nachází na dalším podlaží, ale teď jsem se soustředil na Asunina slova.
Ve tváři měla vážný výraz a zašeptala: „Možná nad tím moc přemýšlím… ale koncert není představení, kde jsou dva hudební nástroje proti sobě. To je duet.“
„Co přesně je teda koncert?“
„Definice se liší v závislosti na době, ale v podstatě je to orchestr v pozadí, který doprovází sólistu nebo malou skupinku nezávislých hudebníků. Takže to není jeden proti jednomu, ale jeden proti mnoha nebo několik proti mnoha.“
„Jeden… proti mnoha…,“ zopakoval jsem, ale než jsem se stihl zeptat, jestli to znamená hráče proti skupině monster, zarazil jsem se.
Téměř nikdy se nestávalo, že by jediný hráč bojoval proti veliké skupině protivníků – třeba tak deseti nebo více. V SAO nebyla žádná kouzla, kterými bychom mohli zaútočit na velkou plochu najednou. Skilly meče, které se kouzlům nejvíce podobaly, přidávaly jen tak třicet centimetrů k dosahu zbraně. A když vás v SAO obklopila monstra, znamenalo to jistou smrt.
Tohle železné pravidlo se odrazilo i na tom, jak hra fungovala. Téměř všechna monstra se pohybovala sama nebo ve skupinkách nejvýše o třech nebo čtyřech kusech. Pokud jste na sebe schválně nepřitahovali pozornost nebo jste nezapnuli past, jako jediný hráč byste velkou skupinu monster nepotkali. A i kdyby ano, nikdo nebyl tak hloupý, aby se jim postavil.
„Takže žádný boj v tomhle světě vlastně nemá odpovídat skutečnému koncertu. Možná jedině boji s bossem… ale to by byl boss tím v čele a hráči jen doprovod,“ poznamenal jsem se zahořklým úsměvem. Asuna otevřela pusu, aby mi odpověděla, ale pak ji zase zavřela. Po krátké chvíli se trochu ušklíbla.
„Asi ano. Jen nad tím moc přemýšlím. Ale hlavně, Kirito…“
„Hm? Copak?“
„Ale nic, to už je jedno.“
Když tohle pronesla, zrovna jsem hlavou narazil do tvrdého kamene na vrcholku schodů.
„Ngch!“ zaúpěl jsem a ztratil jsem rovnováhu, takže jsem začal divoce máchat rukama. Pád jsem směroval dozadu, přišlo mi to lepší, než zaklopýtat dopředu přímo na Asunu.
Ale během té krátké chvíle se už otevřely kamenné dveře, o kterých jsem doufal, že mě zastaví, a já dopadl na zadek přímo na dlažební kostky pokryté mechem – jak důstojný první krok na nové neprozkoumané podlaží.

Třetí podlaží Aincradu.
Jeho tématem byl „les“, ale s tímhle lesem se ani náhodou nemohl rovnat ten kolem Horunky na prvním podlaží nebo ten v jižní oblasti druhého podlaží. I menší stromy tady měly kmen aspoň metr široký a tyčily se přinejmenším třicet metrů vysoko. Tyto veliké starodávné stromy byly všude, kam až oko dohlédlo. Zlaté paprsky světla se proplétaly skrz jejich větve a stromy a vytvářely kouzelné obrazce.
„Páni,“ vzdechla Asuna. Prošla přímo kolem mě, já se svíjel na zemi a držel jsem se za kostrč. Udělal jsem půlotočku na zadku a rozhlédl se. Ona se zastavila kousek přede mnou a zatočila se v úzkém paprsku světla a nasávala panorama hustého nekonečného lesa.
„Neskutečné… jen tenhle pohled stál za všechny ty potíže po cestě sem!“
Stáhla dozadu tu svou kapuci. Sledoval jsem odlesky světla v jejích dlouhých hnědých vlasech. Asuna vypadala spíš jako skotačivá lesní dryáda než lidská hráčka.
„…Jo. Vážně to za to stálo,“ zamumlal jsem a postavil jsem se. Otřepal jsem si kožený kabát a protáhl se. I vzduch mi tu přišel sladší a vlhčí, plný fytoncidů… alespoň jsem si to představoval.
Otočil jsem se zase zpět. Vyšli jsme ze staré kamenné struktury postavené mezi kořeny obzvlášť velikého stromu. Ústí schodiště vypadalo jako černá zívající tlama. Za asi tak dvacet minut už dokončí hráči přední linie obchody a vyjdou přímo odsud.
„Tak ještě,“ zabručel jsem, otevřel okno a začal psát instantní zprávu Kryse Argo. Řekl jsem prodejkyni informací, že by měla veřejnost upozornit na to, že druhé podlaží bylo pokořeno a teleportační brána na třetí se otevře asi tak za hodinu. Byla sice v místnosti bosse, ale zmizela ještě před koncem boje, takže tahle zpráva byl jen pro jistotu.
Úkol od Linda, velitele přepadové skupiny, jsem tímto splnil. Zavřel jsem okno a znovu se rozhlédl po lese.
Chtěl jsem tu ještě nějakou chvíli stát a užívat si ten super pocit, že jsme došli na třetí podlaží, ale neměli jsme času nazbyt. Na každém novém podlaží se musí nakoupit, udělat úkoly a získat úrovně. Ale napřed jsem se musel na něco zeptat své dočasné parťačky.
Obrnil jsem se a postavil se po boku Asuny, která stále nasávala scenérii. Zdvořile jsem si odkašlal.
„Ehm, nerad tě teď ruším…“
„…Copak?“
Otočila se ke mně s celkem vzácným úsměvem. Prstem jsem ukázal na sever, podívala se tím směrem. Od struktury za námi vedla kamenná cesta a asi jen 20 metrů před námi bylo rozcestí ve tvaru písmene Y.
„Pokud půjdeme doprava, dovede nás cesta k hlavnímu městu. Ta levá nás chvíli povede lesem k dalšímu městu.“
„…Aha.“
„Normálně bychom měli jít do města a aktivovat bránu, ale radši bych to nechal na týmech Linda a Kibaóa, když jsou jen kousek za námi.“
„…Aha.“
„Částečně proto, že nechci přitahovat pozornost, ale částečně taky proto, že pokud půjdeme vlevo, můžeme vzít úkol. Oba ty důvody jsou jen mé vlastní, takže…“
Úsměv na její tváři začal mizet. V očích se jí vlastně začal objevovat dost vražedný pohled. Došlo mi, že pokud nebudu vybírat slova pečlivě, zasáhne mě plná hněvivá dávka Asuniny špatné nálady – prostě jsem vůbec neznal pravidla, kterými bych se měl řídit, abych se mu mohl vyhnout.
„A?“ pobídla mě s chladným hlasem.
„Ehm… no… přeci jen si musíme nakoupit zásoby, takže pokud chceš jít přímo do hlavního města, asi bychom se tady měli rozdělit… Ale pokud se mnou chceš udělat ten úkol v lese, tak ti to rozmlouvat samozřejmě nebudu…“
„Jestli se ptáš, zda chci naši partu rozpustit, tak ne, nemám s tím problém. Oba jsme sólo hráči, nebo se snad mýlím?“
„Ne-nemýlíte, slečno.“
„Ale ten úkol, o kterém mluvíš, bude asi nejlepší udělat co nejdříve, že? V tom případě se k tobě přidám – nemám ráda, když něco dělám zbytečně složitě. Pokud bys mě ale z party raději vykopl, aby sis mohl nechat vše jen pro sebe, tak tě zastavit samozřejmě nemůžu.“
„N-ne, vůbec nechci být sobecký. A navíc, když budeme dva, bude se nám pracovat lépe.“
„Tak bychom měli jít. Ještě nějakou dobu nebudu potřebovat doplnit zásoby nebo si nechat opravit zbraň.“
„Su-super.“
Otočila se na patě a začala pochodovat po cestě, boty jí na kamenech klapaly. Běžel jsem za ní a došel jsem k závěru, že jsem se jen taktak dostal do bezpečí, i když jsem vůbec netušil před čím.
Kdybych věděl, že na tohle dojde, častěji bych mluvil s holkama ve třídě, zalitoval jsem tiše a pak jsem si odfrkl. Kdybych hrál školáka s takovým buildem postavy, nepřihlásil bych se do oficiální verze SAO pět vteřin po spuštění serverů a ani bych nešel tímhle fantaskním lesem s vrtošivou šermířkou. Zbytečně jsem nad tím spekuloval.
A vlastně
Za ten měsíc, co jsem tu uvězněný, jsem se pekelně soustředil na přežití a zesiloval se za pomoci všeho, čím to jen šlo. Zalitoval jsem vůbec někdy nad tím, že jsem se do Sword Art Online ponořil?
Lítost by byla normální. Každý, kdo nelitoval toho, že je tu uvězněn, byl šílenec. Ale i když jsem projížděl záznam svých emocí až do počátku hry, tak jsem vedle děsu a stýskání po domově nic jako „lítost“ nenašel.
Takže buď jsem šílený, anebo jsem kvůli všemu, co se dělo, dost prostoru na to, abych své volby litoval. Pokud je to to druhé, tak šermířka pochodující přede mnou patří mezi to, co se dělo. Tolik času jsem strávil chováním se podle jejích vrtochů a potřeb, že se mi možná do mozku nemohly proplížit lítost a další negativní emoce…
Ne, ne že jí teď začneš děkovat! Za každý projev vděku si na tobě desetkrát zchladila žáhu!
Zrychlil jsem, abych se dostal vedle své dočasné parťačky.
Z bety jsem věděl, že asi třicet minut mezi zabitím bosse podlaží a aktivací teleportační brány je výrazně snížen počet monster na novém podlaží.
To měl být nejspíš dárek pro ony vyčerpané válečníky, aby je nevyhladila monstra ještě před tím, než se dostanou k bráně hlavního města. Tenhle efekt se ale naneštěstí vztahoval jen na oblast kolem města.
Po asi pěti minutách cesty lesem jsem vycítil změnu v okolním vzduchu, ještě předtím, než se ozval můj skill Hledání. Krásný pohádkový les jako by byl s každým dalším krokem hutnější a hrozivější.
„Hele, Asuno. Nepřátelé tady nejsou o nic těžší než ti na druhém podlaží. Jsou to hlavně zvířata a rostliny, takže na nás skilly nepoužijí,“ vysvětlil jsem. Tiše přikývla.
„Ale všichni mají společné schéma – pokusí se nás vlákat do lesa, pryč od cesty. Pokud zaútočíš při každé příležitosti a postoupíš kupředu, tak ve chvíli, kdy boj vyhraješ, budeš už úplně ztracená.“
„Nemůžeš si prostě otevřít mapu a podívat se, kudy jsi už prošel?“
„Jde o to, že…,“ mávl jsem pravou rukou, abych si otevřel menu. Přepnul jsem na mapu a povolil zobrazení, abych ji ukázal Asuně.
„Ach… je celá potemnělá,“ poznamenala. Ano, normálně by většina mapy byla šedá s jen několika málo 3D modely míst, kterými jsme už prošli. Teď ale byla obrazovka potemnělá a nejasná, jako by ji zakryla mlha. I když jsem napínal oči, nenašel jsem na ní cestu, po které jsme šli.
„Jmenuje se to tu Les padajících mlh. Jen stěží přečteš mapu a občas vejdeš do mlhy tak husté, že skoro nic nevidíš. Takže platí tady pravidlo, že nemáš opouštět stezku nebo svoji partu. Měj to na paměti.“
„Dobře. Tak proč mi neukážeš, jak na to?“
„Co?“
„Něco nás odtamtud sleduje.“
Pomalu jsem se otočil. Kousek od cesty, přímo na začátku lesa stál – ne, rostl – hubený seschlý strom. Jeho světle žlutý kmen byl silný asi jen padesát centimetrů a byl vysoký necelé dva metry, v porovnání s Goliáši kolem to byl trpaslík. Ale v malých sucích v kůře svítila bledá světla a větve po stranách se kývaly jako úzké drápy.
Vyschlý strom a já jsme se na sebe dívali několik vteřin. Nakonec ze země vytáhl vrzající kořen a udělal krok vpřed. Vytáhl pak levý kořen a udělal další krok, rozešel se ke mně. Z kolísavých kroků se zničehonic stal sprint. Pod dvěma suky se otevřel třetí a strom zavyl.
Molóóó!
Mladý ent, jak se tento druh jmenoval, měl několik zvláštních schopností. Mezi ně patřilo i to, že dokud stál bez pohnutí, můj skill Hledání ho nerozpoznal. Tolik jsem se ponořil do vysvětlování, že jsem si ho vůbec nevšiml, když jsme procházeli.
Neusínej na vavřínech! Pokáral jsem se, abych byl příště bdělejší, a natáhl se přes rameno pro jílec své Žíhané čepele +6.

O tři minuty později už byly obě pažní větve useknuté a Asuna probodla ústní suk svým Větrným fleretem +5. Ent smutně zaúpěl a vybuchl v mnohoúhelníky.
Plácli jsme si na oslavu vítězství a dali meče do pochev. I když jsem Asunu předtím varoval, sám jsem se nechal zlákat tím, jak ent uhýbal a měnil směr, takže jsem se dostal asi pět metrů od cesty. To teď žádný velký problém nebyl, ale kdyby padla mlha, tak i jen deset metrů mohlo znamenat pohromu.
Asuna se rozešla k dlážděné cestě a pronesla: „Cítím se tak nějak… provinile.“
„Jakto?“
„No, to monstrum bylo ještě mladý stromek, ne? Takhle ho setnout není zrovna ekologické.“
„M-možná, ale kdybys viděla Starého enta, který se z něj jednou stane, neříkala bys to. Říkala bys, že ho musíme setnout, dokud ještě můžeme!“
„…Nemluv tak. Stačí, že tak mluví Kibaó,“ varovala mě.
Vrátili jsme se na cestu a úlevně si vydechli. Úhel dopadajícího zlatého světla se už měnil, ale do soumraku jsme měli ještě dost času.
„Tak, mělo by to být někde tady…“
„Copak? Ach, ten úkol, který jsi chtěl udělat.“
„Ano. Teprve ho začneme… ale počáteční lokace NPC je trochu náhodná. Co tvoje uši, Asuno?“
Podíval jsem se na ni. Šermířka ustupovala, drobná roztomilá růžová ouška si zakrývala dlaněmi.
„Tak tohle se ti líbí, Kirito? Máš slabost pro uši?“
„N-n-ne! Myslel jsem tvůj sluch, ne tvar tvých uší…“
„Jen si z tebe utahuju. A tohle nemá se sluchem nic společného. Nasloucháme svými mozky, ne ušními bubínky.“
„Ach, to je pravda. No, tak to zkusíme najít. Kéž by tak jeden z nás měl skill Naslouchání.“
Narovnal jsem se a za uši si položil dlaně, abych vytvořil jakési zesilovače – i když jsem věděl, že to dělám nejspíš zbytečně. Asuna mě napodobila.
„Takže, cože se to snažím slyšet? A ne že mi povíš, že padající list.“
„Neboj, není to přírodní zvuk. Snažíme se najít řinčení mečů.“
Asuna na okamžik vypadala překvapeně, ale pak přikývla.
Stáli jsme uprostřed cesty, zády opření jeden o druhého, a čtyřma ušima jsme naslouchali všemi čtyřmi směry. Často jsem různé atmosférické zvuky ve hře ignoroval, ale bylo jich skutečně hodně. Hvízdání vánku, šelest listí, cvrlikání cvrčků, zpěv ptáků – postupně jsem ty zvuky odfiltrovával a hledal tvrdý umělý zvuk kovu na kovu.
„…!“
Cukli jsme sebou ve stejnou chvíli. Otočil jsem se ke své pravici, Asuna ke své levici… k jihozápadu. Odtamtud se ozývalo tiché, ale i tak výrazné řinčení čepelí.
„Pojďme,“ řekl jsem a vyrazil kupředu. Asuna mě zezadu zatahala za kabát.
„Je bezpečné jít do lesa?“
„Neboj, pokud bezpečně započneme úkol, budeme se moct vrátit na cestu.“
„…A když se nám to nepovede?“
„Tak se nic nestane. Mám sadu na kempování. Pojď!“
Vyběhl jsem do lesa a uslyšel skeptické: „Kempování?“ Brzy ale vyběhla za mnou.

Země mimo stezku byla měkká a pokrytá mechem, ale ne natolik, aby byla chůze nepříjemná. Proplétal jsem se mezi kmeny, kudy to jen šlo, mířil jsem ve směru onoho zvuku. Kdybychom tu teď narazili na nějaká monstra, dost by nás to vyrušilo, takže jsem se zdaleka vyhýbal všem kurzorům, které se objevily v dosahu mého skillu Hledání. To poslední, co jsem teď chtěl vidět, byl další ent. Naštěstí jsme na žádného nenarazili.
Po ani ne pěti minutách běhu bylo řinčení mnohem hlasitější a doprovázely ho výkřiky. Přímo před námi se objevily dva kurzory označující NPC a mezi větvemi jsme uviděli záblesky mečů.
Ještě jeden obří kmen a budeme na bojišti. Zastavil jsem se, než jsme kmen obkroužili, a natáhl jsem paži, abych zastavil i Asunu. Dal jsem si ukazováček k puse, abych jí naznačil, ať nemluví. Vyklonili jsme se zpoza kmene a společně se podívali, co se děje.
Uprostřed široké mýtiny divoce bojovaly dvě siluety.
Jednou byl vysoký muž v zářící zlaté a zelené zbroji. Už od pohledu bylo jasné, že jsou jeho meč a pukléř vybavení na vysoké úrovni. Dlouhé platinově blonďaté vlasy měl vzadu uvázané do culíku a měl tvář okouzlujícího skandinávského hlavního herce v hollywoodském filmu.
Druhý bojovník měl černou a fialovou zbroj bez reliéfů. Šavle a malý rytířský štít měly tmavou barvu, ale byly stejně tak silné jako prvního bojovníka. Krátké vlasy byly krátké a tmavě fialové. V kombinaci s tmavě opálenou pletí byly naprosto nádherné. Svůdné červené rty a křivky na hrudním plátu dávaly jasně najevo, že tmavý bojovník je žena.
Háá!“ zakřičel divoce blonďatý muž a švihl svým mečem dolů.
Šáá!“ odrazila ho žena s fialovými vlasy. Mýtinou se rozezněl silný náraz zbraní a světelný efekt na okamžik ozářil les.
„Vá-vážně jsou to… NPC…?“ zamumlala Asuna pode mnou, hlas měla plný údivu.
Chápal jsem, jak to myslí. Jejich přesné pohyby a realistické výrazy byly tak živé, že bylo těžké je vnímat jako avatary bez duše, ovládané herním systémem. Ale…
„Vlastně jsou klasifikováni jako monstra. Koukni se na jejich uši.“
„Co…? Ach! Oba je mají špičaté. To znamená…“
„Ten muž je lesní elf. Ta žena temná elfka. Koukni jim nad hlavy.“
Asuniny oči se přesunuly o něco výše. Znovu překvapeně vydechla.
Oba válečníci měli nad hlavou zlatý vykřičník. To znamenalo, že jsou to NPC, u nichž se začíná úkol. Normálně bychom k nim šli, začali s nimi mluvit, a to by započalo úkol. Ale v tomhle případě…
„Co znamená to, že mají oba vykřičníky a bojují spolu…?“
„Je to jednoduché – můžeš přijmout jen jeden úkol. Tady musíš udělat velmi důležité rozhodnutí, Asuno,“ řekl jsem. Podívala se z elfů na mě.
„Rozhodnutí?“
„Jo. Ten úkol, který nám dají, není jen jeden, ani série úkolů. Je to první velká kampaň ve hře. Táhne se přes několik podlaží a končí až na devátém.“
„De–“
Devátém?! Chtěla vykřiknout, ale hned pusu zavřela. Oříškové oči měla vytřeštěné překvapením. Tajně jsem si její šok užíval a shodil další bombu.
„A pokud to cestou zkazíš, nejde začít zase od začátku. Ani měnit strany. Rozhodnutí, které tu uděláš, se s námi potáhne až k devátému podlaží Aincradu.“
„Promiň, ale… tos mi to nemohl říct dřív…?“ Její výraz se změnil z hněvivého v nerozhodný. „Počkej, měnit strany? Znamená to, že ti dva elfové…?“
„Přesně tak. Musíme si vybrat, koho zachráníme, a bojovat proti tomu druhému. Který to bude, bílý nebo černý?“
Asuna mě sežehla zkoumavým pohledem. „Tohle není skutečné rozhodnutí, že ne? V normální hře možná ano, ale ne teď. Musíme si vybrat stejnou cestu, kterou sis vybral v betě. Takže… jsem si jistá, že dokážu přesně uhodnout, kterou stranu sis vybral.“
Teď bylo nepříjemně mně. Její chladný pohled se mi zavrtal do tváře a ona promluvila s absolutním přesvědčením.
„Vybral sis tu slečnu, že?“
„A-ano, vybral… a-ale ne proto, že je to žena. Protože je tmavá.“
Věděl jsem, že ta výmluva neprojde. Asuna se narovnala a s odfrknutím se odvrátila.
„No, dobře. Stejně bych si nevybrala stranu chlapa, abych mu pomohla porazit ženu. Pomůžeme té temné elfce a porazíme lesního elfa. Souhlasíš?“ Chtěla vyběhnout z našeho úkrytu, ale chytil jsem ji za kapuci.
„P-počkej, počkej, počkej. Ještě jedna věc!“
„Jaká?“
„No, hm… jen abys věděla, i když pomůžeme té elfce, tak lesního elfa ani náhodou neporazíme.“
„C… co?!“
Vykulila oči. Dal jsem ruku na její hubené rameno, abych ji uklidnil. „Poznáš už nejspíš od pohledu, že jsou to oba silná monstra. Svatého rytíře lesních elfů nebo Královskou stráž temných elfů najdeš až na sedmém podlaží. I kdybychom byli s úrovní hodně napřed, jsme teprve na třetím podlaží. Nemůžeme vyhrát.“
„Takže… co budeme dělat? Chci říct… jestli tu umřeme…“
„Neboj, i když prohrajeme, nezemřeme. Jakmile budeme mít půlku HP, tak ten, se kterým budeme bojovat, vyhraje za použití tajného útoku. My se musíme soustředit jen na obranu. Nepanikař, až nám začne klesat HP, buď prostě klidná a čekej, až ta slečna udělá, co umí. Kdyby ses přestala ovládat a jen tak bys pobíhala kolem, bylo by to to nejhorší, co by se tu mohlo stát – nevíš, jestli bys k sobě náhodou nepřilákala nějaké jiné monstrum.“
„…Dobře.“
„Fajn,“ poplácal jsem ji po rameni a pustil ji. „Odpočítám to. Úkol začne automaticky, až se k nim přiblížíme, takže buď prostě blízko mě.“
Přikývla a já se postavil vedle ní, začal odpočítávat od tří a beze slov se omluvil.
Asuně jsem neřekl jednu věc. Až tam vyběhneme, abychom zachránili temnou elfku – jmenuje se Kizmel – tak použije své zakázané umění, aby nás ochránila před rytířem lesních elfů. Během toho ale sama zemře. Pokud bychom si vybrali elfa, dopadlo by to stejně. Je jedno, co uděláme, oba elfové na téhle mýtině zemřou a my se ocitneme uprostřed války dvou ras. To je začátek dlouhé, předlouhé kampaně… epického příběhu.
„…Dva, jedna, teď!“
Vyskočili jsme na mýtinu. Bojující elfové se na nás na okamžik podívali, pak odskočili, aby mezi nimi zůstal prostor. Oba vykřičníky se změnily v otazníky, což znamenalo probíhající úkol.
„Co dělají lidé v tomto lese?“ tázal se elf.
„Nemíchejte se do toho! Odejděte!“ přikázala elfka.
Samozřejmě jsme mohli odejít. Ale to jsme sem ani nemuseli chodit. Podívali jsme se jeden na druhého a tasili meče – a namířili je proti hrudi lesního elfa.
V jeho krásné tváři se objevil chlad a vztek. Žlutý kurzor úkolového monstra měl teď červený blikající rámeček, což nás mělo varovat, že brzy bude agresivní.
„Vy hlupáci… za to, že jste se přidali k téhle prašivé temné elfce, utiší vaše krev žízeň mého meče.“
„To–“
„To je správně, ale to ty chcípneš, ty nechutný násilnický prase!“ vyjela po něm Asuna a zcela zastínila můj pokus o odseknutí, k tomu navíc přidala podivnou poznámku o násilí. Kurzor lesního elfa se změnil ze světle žluté v hrozivě rudou. Ani jsem nestačil poznamenat něco k tomu, co ta barva znamená, když se muž krásně, ale povýšeně usmál.
„Budiž! Začnu s vámi, lidé.“
„Pamatuj, soustřeď se na obranu!“ upozornil jsem Asunu a sledoval jsem elfův meč.
Jasně, že vydržíme nanejvýš tak tři minuty, dodal jsem tiše. Ale když jsem se podíval na svou parťačku, zneklidněl jsem. I po tom krátkém čase, co jsem ji znal, jsem hned rozeznal její výraz – a to ten, kdy se zarputile rozhodla, že něco udělá.
„Ehm… soustřeď se… na obranu?“
„Však já vím!“ odsekla, ale rapír v její pravé ruce se divoce zaleskl.

O dvacet minut později.
„Tohle… přece není možné…,“ zamumlal lesní elf a padl k zemi.
„Tohle… přece není možné…,“ zopakoval jsem a překvapeně zamrkal. Ujistil jsem se, že mu HP kleslo na nulu. Já i Asuna jsme naopak měli ještě půlku našich HP, byli jsme těsně nad žlutou zónou. Během bety jsme byli v partě čtyři a během dvou minut nás elf zcela rozdrtil.
„…No. Přeci jen to nebylo tak těžké.“
Ohlédl jsem se na Asunu. Stála rovně, i když byla viditelně vyčerpaná. Kousek od ní stála temná elfka. Tmavou šavli i pohled upírala na padlého protivníka.
Vy jste měla umřít, slečinko, ozval se v mé mysli tajemný hlas, který pocházel kdovíodkud. Kizmel, rytířka temných elfů, se na mě podívala.
Její onyxové oči jako by byly plné šoku, úžasu a nevyslovené otázky, co se bude dít dál. Ale to se mi muselo jen zdát.

Modlil jsem se, aby se mi to jen zdálo.

7 komentářů:

  1. Juuuu je to tu :O děkujiiii budu pravidelně aspoň 3x denně sledovat jestli tu není další ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to určitě, když sis toho všiml tak pozdě! :p

      Vymazat
  2. :D jsem to nečekal tak brzo no :D nekamenuj mě. Už se dívám pravidelně :D

    OdpovědětVymazat