pondělí 11. prosince 2017

Strhující jídlo Agila a Kleina

Krysa Argo byla nejlepší prodejkyní informací ve vznášejícím se zámku Aincradu.
Její motto „Prodám jakoukoliv informaci, která se dá prodat,“ znamenalo, že cokoli, co věděla, bylo na prodej. Od normálních informací typu MMO, jako třeba kde najdete dobrá místa k lovu nebo jak porazit monstra, přes labužnické rady, jako třeba kde najdete pěkné kavárny vhodné pro rande nebo hospody s dobře připravenými rybami, až po nejnovější drby, třeba osobní informace o známých hráčích z proslulých gild.
Měla ale i vlastní pravidla. Neprodávala osobní informace, které se týkaly života a smrti (třeba kdo bude kdy lovit sám, detailní informace o něčích skillech atd.). A další informace, které ona považovala za bezpečné, prodala jen těm hráčům, kterým věřila.
Takže menší hora bílé rýže, z níž stoupaly obláčky páry, ve velké misce přede mnou, společně se stejně plným talířem dušeného masa na smetaně před dvěma pochechtávajícími se muži byly vlastně důkazem toho, že nám Argo věřila. Pokud chcete vědět proč – to proto, že bez chvilky zaváhání prodala mé přísně tajné osobní informace těm dvěma hihňajícím se chlapům, obchodníkovi se sekyrou Agilovi a uživateli katany Kleinovi.
Raději jsem se ale ujistil: „Ehm… jak jste zjistili, že jediné jídlo, které nemám rád, je rýže a dušené maso na smetaně?“
Oba se začali šklebit ještě víc a společně odpověděli:
„Ale no tak, to je jedno. Jen rychle papej, Kiritarde!“
„Ano, jen do toho. Dost jsme se snažili, abychom získali bonus PÚ z bosse z osmašedesátého podlaží, tak jsme ti chtěli uspořádat takovou menší oslavu jako blahopřání.“
„…“
Zadíval jsem se na dva talíře na stole v druhém patře Agilova obchodu. Říkali tomu oslava, ale zcela očividně tu žádné jiné jídlo nebylo. Maso vypadalo kvalitně a ta rýže byla dokonce ingredience třídy S. Muselo pro ně být obtížné jí sehnat tolik.
„…Víte co? Když už jste se sháněli s takovouhle rýží, měli jste k ní připravit něco lepšího, třeba karbanátky nebo tonkacu… dušené na smetaně vůbec nechutná dobře, to mi věřte…,“ stěžoval jsem si a uchopil obří lžíci.
V jídle obvykle nejsem vybíravý, ale už od dětství nemám rád kombinaci rýže a dušeného masa. Rýži i dušené maso mám rád každé zvlášť, takže mi chuť těch pokrmů nevadí, nejspíš je to nějaký psychologický problém. A nemyslím, že bych něco takového překonal ve virtuálním světě.
Ale Agil a Klein se tolik nenamáhali nejspíš jen kvůli tomu, aby si ze mě vystřelili. Bohužel. Před nedávnem se odehrál boj s bossem šedesátého sedmého podlaží a po dlouhé době byly i nějaké oběti. Co jsme na podlaží 68, nemohu na to přestat myslet, a tak se mě ti dva snaží svým podivným způsobem rozveselit… nejspíš.
Odhodlaně jsem si do pusy vnesl lžíci plnou dušeného masa.
Bylo výborné. Pomalu dušené maso a sladká zelenina v bohaté bílé omáčce měly chuť, která se levou zadní vyrovnala jídlům z nejlepších restaurací NPC. Hned mi bylo jasné, že nejlepší přílohou by byla opečená francouzská bageta. Ale já tu měl k dispozici jen teplou bílou rýži. Ani náhodou. Je jedno, kdo co říká, dušené na smetaně a rýže dohromady prostě nejdou.
S tímto přesvědčením jsem si, napůl zoufale, nabral plnou lžíci rýže. Pak jsem jí rychle zajel do pusy, kde jsem stále cítil chuť dušeného, a začal kousat. Mé tělo to odmítalo, skoro jsem rýži vyprskl na šklebícího se Kleina, ale stalo se něco, na co jsem nebyl připravený.
„…Je to… d-dobré,“ řekl jsem. Čelist uživatele katany spadla skoro až na zem.
„Hej… hej, hej, tak to být nemá! Vždyť ty rýži a dušené nesnášíš, ne?!“
„To jsem si myslel taky…“
Nevěřícně jsem si znovu nabral dušené a rýži. Dušené zesilovalo chuť rýže, něco takového jsem už dlouho nejedl. Nedokázal jsem přestat jíst.
Skoro najednou jsem zhltal půlku misky a pak se pozastavil. Od obchodníka se sekyrou s klidným výrazem jsem vyžadoval odpověď na otázku: „Hej, Agile, kdo to uvařil?! Žádný hráč přece nemůže uvařit ingredienci třídy S tak dokonale. A tohle dušené, to má tak nostalgickou vůni, že to ani nedokážu popsat. Proto se k té rýži hodí… řekni mi, kdo je šéfkuchař!“
Mluvil jsem páté přes deváté, nejspíš proto, jak moc jsem byl překvapený. Agil ale nic neřekl a jen se na mě usmíval s vševědoucím pohledem.
„Promiň, ale souhlasil jsem s tím, že identitu šéfkuchaře neprozradím.“
„To to neřekneš ani mně, ty dědku?“
Klein vypadal nespokojeně a Agil ho hlasitě plácl po zádech.
„No, není tenhle strhující pocit to, o co nám šlo? Pokud chceš znovu jíst jídlo toho šéfkuchaře, ne, hráče, tak bys měl radši přežít až do konce.“
„V tom případě si taky dám!“ zakřičel Klein. Znovu jsem lžící zamířil k velké porci, jako bych s ním nechtěl prohrát.

2 komentáře:

  1. Napadá mě jen jedna osoba, která to mohla uvařit ... Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat