středa 3. ledna 2018

Koncert černé a bílé, část druhá

Doufám, že jste rok 2017 zakončili v dobrém a dobrý bude i rok 2018!
Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Možná vás proto netěší, že nová část je dneska, ale vězte, že i prvního jsem překládala - a to může znamenat jedině to, že budu překládat i po zbytek roku.
Přeji příjemné počtení a spoustu radostí do nového roku!

Pokud by se tento úkol, Nefritový klíč, odehrál tak jako v betě, stalo by se následující.
Ať už bychom se spolčili s lesním elfem nebo temnou elfkou, stejně by nakonec zemřeli oba. Elf, na jehož stranu bychom se postavili, by zůstal naživu o několik vteřin déle než ten druhý, jen aby nám řekl: „Doručte tenhle klíč tam a tam,“ a pak by zmizel. Tam a tam je buď základna lesních elfů na severním okraji lesa nebo základna temných elfů na jihu. Jakmile by těla zmizela, zůstal by po nich jen váček z lístků sešitých dohromady, ve kterém by byl veliký a krásný klíč ze zeleného kamene.
V tu chvíli si měl hráč klíč vzít a odnést ho buď do severního nebo jižního tábora – mohl ho prodat v obchodě NPC, pokud chtěl, ale to už by úkol nikdy nemohl dokončit. Pokud se ale nenechal zlákat a klíč doručil, velitel elfího tábora by mu dal zvláštní odměnu a započal by se u něj další úkol.
Ale netušil jsem, že úkol má i jinou příběhovou linii, a to tu, že spřátelený elf přežije. A pokud to nevím já, neví to ani nikdo jiný – ani Argo. Museli jsme předpokládat, že nás čeká zcela nový a neznámý příběh.
Kousek ode mě, Asuny a stále nemluvné temné elfky Kizmel zmizelo tělo lesního elfa. Trochu to zapraskalo. Získali jsme docela dost zkušeností a corů, taky několik vzácných předmětů, ale teď jsem neměl čas se tím zaobírat.
Na zemi, kde zmizelo elfovo tělo, ležel povědomý váček z listí. Padlé předměty se musely rychle zvednout, jinak by nenávratně zmizely, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho mám zvednout. Co když na nás pak Kizmel zaútočí?
„Ehm… jejda, co to je?“ zeptal jsem se nepřesvědčivě. Asuna se ohnula, aby klíč zvedla, jako by se nedělo nic zvláštního. Rychle jsem ji chytil za pláštík, čímž jsem si vysloužil hněvivý pohled. Kizmel konečně zareagovala.
Ohnula se a opatrně vzala váček do rukou schovaných v černých kožených rukavicích. Úlevně si vydechla a přivinula si váček k prsům.
„…Teď už můžeme ochránit alespoň Svatyni,“ zamumlala si pro sebe a dala pytlík do vaku u pasu. Pak se k nám otočila čelem. Do očí se jí vrátila divokost, ale i tak jsem v nich viděl i zvláštní váhání, které by u obyčejného avataru ovládaného systémem nemělo existovat.
„Musím vám poděkovat,“ prohlásila, její zbroj zazvonila, jak se nám uklonila. „První tajný klíč byl ochráněn. Moc si cením vaší pomoci. Pojďte se mnou do našeho tábora, velitel vás jistě rád odmění za vaši pomoc.“
Nad její hlavou se znovu objevil otazník, který značil postup v úkolu. Ulevilo se mi, ale snažil jsem se to nedat najevo.  Zdá se, že úkol pokračuje normálně i poté, co jsme lesního elfa porazili sami.
Původně jsem ale chtěl vetřít se jim do boje, nechat oba elfy zmizet, vzít klíč a vrátit se do hlavního města. Od boje s bossem druhého podlaží jsme si ještě neodpočinuli a nedoplnili si zásoby. Nadšení z toho, že jsme na novém podlaží, přehlušilo moji únavu, ale vyčerpání tady ve hře bylo mentální, ne fyzické. Zasáhlo vás z ničeho nic, jako by vás někdo najednou trefil pytlem plným cihel. Moje nynější parťačka Asuna omdlela z neprostého vyčerpání hned poté, co jsme se poprvé setkali v labyrintu prvního podlaží. Tak daleko to zašlo jen málokdy, ale nedostatek soustředění vedl k chybám. Pro každého sólo hráče bylo životně důležité zvládat svou únavu tak, aby se nevystavil nebezpečí.
Podíval jsem se na šermířku. Ta mi žádný pohled nevěnovala a udělala krok dopředu, promluvila na Kizmel.
„Budeme poctěni.“
„…“
Nebyl jsem jediný, kdo mlčel. Kizmel se beze slov dívala na Asunu. NPC v Aincradu – ačkoli temná elfka Kizmel byla vlastně klasifikována jako monstrum – neodpovídali hráčům, pokud nebyly jejich odpovědi jasné ano nebo ne.
Nervózně jsem si odkašlal a chtěl jsem odpovědět jednodušeji, ale než jsem to stihl udělat, rytířka přikývla a otočila se.
„Dobrá. Tábor je na jižním konci lesa.“
Úkol pokročil a otazník nad její hlavou zmizel. Zároveň se vlevo nahoře zorného pole objevila zpráva, že se do party přidal nový člen. Ke krátkému seznamu se přidala třetí HP linka.
Kizmel se rozešla a Asuna ji hned následovala. Já stál celý zaražený na místě asi tři vteřiny, než jsem se rozběhl, abych je dostihl.
Elfka musela v Asunině odpovědi rozeznat souhlasnou nuanci. Ale co jsem si tak pamatoval, tak pokročilou schopnost konverzace neměla NPC během beta testu ani náhodou.
Možná se mezi koncem beta testu a oficiálním začátkem značně rozšířila databáze odpovědí NPC. Ale na Kizmeliných výrazech a jejích reakcích bylo něco až moc přirozeného. Chovala se prostě jako hráčka.
Šel jsem na konci našeho trojčlenného týmu a pro jistotu jsem si prohlédl její barevný kurzor. Byl to žlutý kurzor NPC – vlastně úkolového monstra – a její jméno znělo Kizmel – Královská stráž temných elfů. Hráči nemohli ve svých jménech napodobit tituly monster, což bylo důkazem toho, že je Kizmel vážně jen pohyblivý objekt ovládaný systémem. Pokud by bylo SAO normální hra, bylo by dost možné, že Kizmel ve skutečnosti hraje nějaký ze zaměstnanců společnosti provozující hru, ale v této smrtící hře to možné nebylo.
…Musí se mi to jen zdát.
Zrychlil jsem, abych nebyl od dívek tak daleko.

Být přehnaně silný beater možná v tomhle případě vytvořilo nebezpečně nepředvídatelné okolnosti, ale ty byly jedním způsobem rozhodně výrazným zlepšením.
Dojít k táboru temných elfů znamenalo sejít ze stezky a pokračovat lesem, což zvyšovalo možnost toho, že potkáme monstra. A jelikož byla všude hustá a vše zakrývající mlha, podle které ostatně dostal les své jméno, bylo snadné se ztratit.
Kizmel pro nás byla cenná hned v několika směrech – její šavle rychle zničila všechny nepřátele, kteří se nám připletli do cesty, a jako elfka zřejmě přesně věděla, kudy jít i hustou mlhou. Jelikož jsem rád pracoval efektivně, rád bych využil téhle příležitosti a trochu se lesem toulal a společně s Kizmel bojoval s více monstry, ale raději jsem to neřekl. Nechtěl jsem, aby na mě byla hrdá elitní elfí válečnice naštvaná.
Takže nám cesta mlžným lesem trvala jen patnáct minut, pak jsme už uviděli mnoho černých vlajek třepotajících se ve vánku.
„To netrvalo moc dlouho,“ poznamenala Asuna vedle mě. Zdráhavě jsem souhlasil. Kizmel se zastavila a otočila se k nám. Promluvila tónem, který mi přišel, že je plný hrdosti.
„Na tábor bylo sesláno zaklínadlo vnoření do lesa. Beze mě byste ho tak snadno nenašli.“
„Zaklínadlo? To jako magie? Myslela jsem, že tu žádná magie není,“ zareagovala hned Asuna. Po zádech mi přejel mráz. Asuna mluvila až příliš neformálně, a navíc jsem si nebyl jistý, že to, co řekla, mohlo NPC vůbec pochopit na základě svých přednastavených odpovědí. Myslel jsem si, že Kizmel na to nebude moci odpovědět, i kdyby smyslu rozuměla.
V SAO neexistovala magie proto, aby hráči mohli zažít boj na blízko v prostředí VRMMO – nechtěli, aby se z toho stala v podstatě magická střílečka.
„Hele, Asuno, to není…,“ začal jsem, chtěl jsem Kizmel pomoci tím, že celý koncept vysvětlím. Ale znovu to bylo zcela zbytečné.
„…Naše zaklínadla nejsou na úrovni magie,“ odpověděla temná elfka, oči s dlouhými řasami sklonila k zemi. „Je to jen slabé doznívání silné magie dávných dnů. Když jsme byli odříznuti od země, lidé Lyusuly ztratili všechnu magii…“
Po pěti vteřinách mi zcela došlo, co řekla, a šokovalo mě to.
Ztratili jsme všechnu magii, protože jsme byli odříznuti od země.
Měl jsem pocit, že nevysvětluje jen to, proč ve Sword Art Online neexistují magické skilly. Tohle se zřejmě váže přímo k existence vznášejícího se zámku Aincradu.
Nikdy jsem vlastně o tom, jak Aincrad vznikl, nic neslyšel. Přečetl jsem si bezpočet článků a rozhovorů po tom, co hru oznámili, ale všude se říkalo jen to, že v ní bude vznášející se zámek v nebi, tvořený stem podlaží, kde každé bude jakási vlastní světová mapa. To bylo zvláštní, protože ve hrách pro jednoho i více hráčů býval příběh o tom, jak ten svět vznikl, stejně tak důležitý jako samotný herní systém.
Ani v beta testu jsem nenarazil na nic konkrétního. Co si tak tuhle kampaň pamatuju, měla dost jednoduchý příběh, který se k původu Aincradu nevázal – lesní a temní elfové proti sobě bojovali kvůli nějaké „svatyni“, ať už byla ta svatyně čímkoliv.
Když pak oficiální hra vyšla a hned všechny hráče uvěznila, pochopil jsem, proč v SAO neexistoval příběh o původu světa.
To, že tu chyběl příběh či nějaký popis minulosti, byla výzva od samotného vývojáře. Kajaba nám říkal Jeviště je připravené, teď je na vás, abyste vytvořili příběh.
To je samozřejmě jen moje představivost, ale právě teď mi nepřipadala moc přitažená za vlasy. Slova elfí rytířky Kizmel, nástavby systému SAO, ale v tom případě přesahovala i Kajabovy úmysly.
Toužil jsem zahrnout rytířku otázkami, zatímco jsme pokračovali v cestě. Chtěl jsem se zeptat, jestli je Lyusula kontinent, království nebo město. Proč byli temní elfové odtrženi od svého domova. Proč jsou uvězněni tady, ve vznášejícím se zámku. Co ten zámek doopravdy je a proč byl postaven.
Žádná z těch informací nejspíš neměla vliv na náš hlavní cíl – na dokončení hry a návrat do skutečného světa. Tuhle kampaň jsem začal jen proto, že se v ní dala získat hromada zkušeností a zajímavých odměn. K jednotkám temných elfů jsem necítil žádné emoce. Pokud by Asuna chtěla bojovat po boku lesního elfa proti Kizmel, nehádal bych se s ní.
Hlubokým nádechem jsem potlačil náhlý výbuch zvědavosti a v tichosti jsem dál šel za rytířkou.

Jak jsme se postupně blížili k černým vlajkám, mlha zmizela, jako by tu předtím ani nebyla. Znovu jsem viděl i dál než pár metrů dopředu.
Byli jsme kousek od jižního okraje lesa, strmé skály se táhly vlevo i vpravo. Mezi nimi vedla cestička jen asi pět metrů široká, na obou stranách stály úzké sloupy. Právě na nich byly černé vlajky, zdobené obrázky trubek a čepelí.
Před sloupy stáli dva vojáci temných elfů. Hrdě drželi své kůsy a měli těžší zbroj než Kizmel – i když hráči si mohli vybrat i ještě těžší zbroj. Naše společnice kráčela přímo k nim.
Když jsem tenhle úkol dělal v betě, Kizmel v boji proti lesnímu elfu zemřela, takže naše čtyřčlenná parta musela ke strážím dojít bez prostředníka. Ale teď jsem byl nervózní víc než tehdy. Asuna se ke mně naklonila a zašeptala: „Chci se zeptat… v tom táboře nebudeme muset bojovat, že ne?“
„Nebudeme… neměli bychom. Alespoň pokud na ně nezaútočíme. V tom případě by ti možná jen zastavili úkol a vykopli tě…“
„Ne že to budeš zkoušet.“ Zle se na mě podívala, pak sesbírala odvahu a zrychlila krok.
Stráže se na nás naštěstí jen podezřívavě dívaly, když jsme procházeli kolem. Po krátké cestě po úzké stezce se před námi otevřel kruhovitý prostor o průměru dobrých padesáti metrů. Stálo tam celkem asi dvacet různě velikých stanů ve fialové a černé barvě a kolem procházeli krásní temní elfové. Celé to bylo vážně působivé.
„Páni… ten tábor je o dost větší než v betě,“ zamumlal jsem tiše tak, aby mě Kizmel neslyšela. Asuna se na mě podívala s pochybami v očích.
„Tehdy to bylo jinde?“
„Jo, ale to není nijak zvláštní. Většina podobných lokací v kampani jsou dočasné instance.“
„Ins…tance?“
Asuna si za poslední měsíc rychle rozšířila herní slovníček, ale tohle slůvko neznala. Vysvětlil jsem jí ho za chůze k největšímu stanu na konci kaňonu.
„Je to lokace, která je dočasně vytvořena pro každou partu, která úkol vezme, dalo by se říct. Takhle, my si teď jdeme promluvit s velitelem temných elfů, abychom pokročili v úkolu, ale pokud by sem přišla jiná parta, celé by se to zkomplikovalo, ne? Některé úkoly jsou jako třeba ‚Tajný lék z lesa‘ na prvním podlaží, prostě nejde do té oblasti vejít, dokud někdo s NPC mluví.“
„Takže… říkáš, že abychom se sem dostali, zmizeli jsme dočasně z mapy třetího podlaží?“
„Přesně tak,“ přitakal jsem. Ohromilo mě, že to tak rychle pochopila.
Přimhouřila oči a sežehla mě pohledem.
„Můžeme odejít, kdy jen budeme chtít, že?“

Prozatím úkol probíhal poněkud nezvykle, ale setkání s velitelem jednotek temných elfů proběhlo hladce. Vzhledem k tomu, že byl určitě silnější než Kizmel, by nás během několika vteřin zabil, pokud by se něco pokazilo.
Byl rád, že se Kizmel v pořádku vrátila a že přinesla Nefritový klíč, a dal nám celkem pěknou odměnu a vybavení. A navíc jsme si mohli vybrat z několika předtím. Zaujala mě šavle zdobená stejně jako Kizmelina, ale moje Žíhaná čepel +6 byla silnější, takže jsem si vzal prsten, který přidával bod k Síle. Asuna se rozhodla podobně, vybrala si náušnici s +1 k Obratnosti.
U velitele jsme pak začali nový úkol, druhý v kampani, a s Asunou jsme odešli ze stanu.
Strop, který byl v travnatém kaňonu tvořen podlažím nad námi, vypadal jako obloha a měl barvu zapadajícího slunce. Muselo být už kolem pěti hodin. Já už se trochu uklidnil, začínala na mě doléhat únava. Pomalu bychom měli jít si odpočinout.
Kizmel se velice realisticky protáhla a otočila se k nám, na rtech měla náznak úsměvu.
„Válečníci lidí, dovolte mi vám znovu poděkovat za pomoc. Doufám, že nám pomůžete i v další operaci.“
„Po-pomůžeme moc rádi.“
„Ještě jste mi vlastně neřekli svá jména. Jak se jmenujete?“
Znovu jsem vytřeštil oči údivem. Monstrum se mě na jméno ještě nikdy nezeptalo – ne, nemůžu se k ní dál chovat jako k monstru. Je to NPC.
„Ehm… jmenuju se Kirito.“
„Ach, lidská jména jsou těžká na výslovnost. Bylo to… Kirito?“ Intonaci měla poněkud zvláštní, takže jsem své jméno zopakoval.
„Kirito.“
„Kirito.“
„Přesně tak.“
To musela být systémová sekvence ke správnému vyslovení jména. Trochu se mi ulevilo, že Kizmel konečně dělala něco typického pro NPC, a sledoval jsem, jak celý proces zopakovala s Asunou.
Jakmile byla spokojená s tím, že se naučila správně vyslovovat naše jména, pokračovala: „Kirito, Asuno, říkejte mi prosím Kizmel. Čas našeho odchodu nechám na vás. Pokud byste se rádi vrátili do lidského města, mohu vás zaklínadlem poslat poblíž, anebo můžete strávit noc v jednom z našich stanů.“
Konečně je něco tak, jak si to pamatuju, pomyslel jsem si.
V betě jsem tady ve stanech spával celkem dost, abych neplýtval časem cestami do města. Postele tu byly fajn, jídlo dobré a hlavně – obojí bylo zdarma. To platilo, jen dokud byl úkol aktivní, ale byla by škoda toho nevyužít.
Asuna mě měla přečteného jako knihu. Podrážděně pokrčila rameny a odpověděla: „V tom případě rádi přijmeme tvou pohostinnost.“
„Možná byste neměli děkovat. Přeci jen…“
Přesně tak, takhle to bylo… počkat, takhle ne.
Teď jsme měli dostat prázdný stan, jelikož jeho majitelka zemřela na začátku úkolu. Takže já a tři členové mé party (všichni kluci) jsme si půjčili stan, který původně patřil Kizmel. Teď ale byla rytířka naživu. Což znamenalo…
„…nemáme volný stan, a tak budete muset zůstat se mnou. My tři se tam budeme trochu mačkat, ale jste vítáni.“
„Ne, nebude nám to vadit – my tři?“
Asuna se náhle zarazila. Kizmel zřejmě čekala na rozvedenější větu, takže jsem se do toho vložil.
„Děkujeme. Rádi tvůj stan použijeme.“
„Dobře. Budu tady v táboře, takže pokud budete cokoli potřebovat, neváhejte se na mě obrátit. Zatím.“
Hrdá temná elfka se znovu uklonila a odkráčela k jídelnímu stanu. Asuna byla celé tři vteřiny ztuhlá na místě, pak se otočila ke mně, ve tváři se jí měnily tři různé výrazy.
„Šlo by vycouvat a nechat se zaklínadlem poslat do města?“
Odpověď na její otázku jsem bohužel znal. Jeden člen naší party v betě přesně to zkusil. Bylo mou povinností beatera tu informaci předat dál.
„Ehm… ne.“

Kizmelin stan byl od bety, stejně jako samotný tábor elfů, výrazně vylepšen.
Jeho majitelka tvrdila, že ve třech se tam budeme mačkat, ale ve skutečnosti tu bylo tolik místa, že by se sem vešlo šest postelí a ještě by nějaké místo zbylo. Na zemi ležely husté luxusní kožešiny, natolik pohodlné, abych na nich spal jako nemluvně až do rána.
Látka stanu, která byla zároveň jeho zdí, byla tkaná a také silná, dobře blokovala všechny zvuky zvenčí. Před podstavcem uprostřed stála kamínka podivného tvaru, ze kterých se linulo oranžové světlo a příjemné teplo.
Vešel jsem doprostřed příjemného a pohodlného prostoru a posadil se. Spokojeně jsem vydechl. Líně jsem zvedl ruku a otevřel okno, abych si mohl pomalu sundat meč a různé části zbroje.
Když jsem se svalil na záda, náhodou jsem se pohledem zaklesl do Asuniných chladných očí. Šermířka udělala několik kroků směrem ke mně a zastavila se nade mnou. Lehce do mě šťouchla špičkou boty.
Podvolil jsem se jejímu tichému nátlaku a koulil se, dokud jsem nebyl u levé zdi stanu. Tehdy ze mě Asuna botu sundala.
„To je tvoje místo. Tady si představ čáru.“ Nohou naznačila pomyslnou čáru asi v třetině stanu.
Musel jsem se zeptat: „A… co se stane, pokud se pokusím za čáru přejít?“
„Tenhle tábor není bezpečná zóna, že ne?“
„Naprosto rozumím,“ odpověděl jsem ze země a přikývl jsem. Usmála se a přešla na zpět na druhou stranu prostoru. Stan měl na délku asi sedm a půl metru, takže mezi zdmi byla docela veliká vzdálenost. Sledoval jsem, jak ji přešla, sundala si hrudní plát a rapír, opřela se zády o jeden ze sloupů a chvilku si něco tiše říkala, načež do inventáře přesunula i své vysoké boty.
Asuna protáhla své dlouhé nohy v bílých ponožkách a podívala se na strop. Pomalu a dlouze vydechla. Když se nakonec podívala na mě, drze jsem ji sledoval. Rychle jsem se podíval stranou a vysokým hlasem začal blábolit: „Ehm, no, nevadí mi spát venku, pokud bys chtěla. Mám spacák a tak…“
„Klidně můžeš spát uvnitř, pokud nebudeš překračovat tu čáru,“ odpověděla, hlas měla překvapivě neutrální. Risknul jsem to a znovu se podíval na druhou stranu stanu. Asuna rukou přejížděla po kožešině na zemi. Změnila téma na něco, co ji zaujalo.
„Takže tahle série úkolů… zatím úplně nevím, o co jde. Nejde o to, že by buď temní nebo lesní elfové byli ti zlí a ti druzí ti dobří, že ne?“
„Ech? Ehm… jo, nejde. Pokud je to jako v betě, tak výše je podlaží, kde je Svatyně, tam je zapečetěn nějaký neskutečně mocný předmět. A temní a lesní elfové o něj bojují.“
„Hmm… takže klíč v tom váčku z listí byl klíč od Svatyně?“
„Jo. Pokud si to dobře pamatuju, je jich celkem šest, jsou ukryté napříč několika podlažími a hlavním cílem úkolu je všechny klíče sesbírat.“
„Aha… Nad tím jsem přemýšlela. Když jsme uviděli boj Kizmel a lesního elfa, říkal jsi, že si můžeme vybrat stranu, že?“
„Říkal.“
„To znamená, že někteří hráči si mohou vybrat lesní elfy a na příběhu pracovat z druhé strany ve stejnou dobu jako my, že?“
„Přesně tak,“ přitakal jsem a konečně mi došlo, k čemu se Asuna dostávala. „Ach, přemýšlíš, jestli narazíme na hráče na straně lesních elfů, když budeme úkol plnit…“
„…a možná s nimi budeme soutěžit o čas, nebo i bojovat,“ dokončila větu. Obočí měla stažená starostmi. Usmál jsem se, byť trochu pokřiveně, abych ji uklidnil.
„Neboj, na to nedojde. Tyhle úkoly nejsou jako ty, kde musíš zabít jistý počet nepřátel nebo sesbírat určité množství předmětů, ve kterých prostě musíš soutěžit s ostatními hráči, abys něčeho dosáhla. Tyhle příběhové úkoly jsou udělané tak, aby měl každý hráč nebo každá parta vlastní nezávislé, hm, jaksetomujenříká…“
Snažil jsem se to popsat tak, aby to pochopil i herní nováček, ale Asuna si to už spojila.
„Ach, je to jako tenhle tábor? Takže několik různých part může být v jiných částech příběhu a dojít k různým koncům?“
„Přesně tak, to je víceméně ono. Nemusíme se tedy bát, že by nás pronásledovaly skupinky hráčů z opačného tábora a snažily se sebrat naše předměty. To, že jedna strana úkol úspěšně dokončí, neznamená, že druhá prohraje.“
„Ach…“
Asuna přikývla, asi už to pochopila. Ale netvářila se úplně spokojeně, jako by její obavy přetrvávaly. Sedla si a překřížila nohy, teď mi přímo čelila.
„Pořád tě něco trápí?“
„No, nevím jistě, jestli trápí, nebo mám jen problém to uchopit. Pokud máš pravdu a tenhle tábor je… instance? Tak pokud existuje jedna instance pro každou partu, která úkol dělá, znamená to, že existuje i stejný počet Kizmel a velitelů. A to je poněkud…“
„Ach, no jo.“
Konečně mi došlo, proč je Asuna tak zmatená – tohle byla ta největší kontradikce v úkolech v online hrách. Normálně by se něco mělo stát jen jedinkrát. Třeba v úkolu prvního podlaží, „Tajném léku z lesa“, potřebovala nemocná dívka Agatha speciální léčivé bylinky, které se daly získat jen z jistých rostlinných monster. Bez meškání – dobře, zase tak snadné to nebylo – jsem všechny úkolové předměty získal, Agathina matka z nich připravila lék a dívka se uzdravila.
Ale další hráč, který by do toho domu vstoupil, by našel nemocnou Agathu. Dokud hráči chtěli úkol přijmout, byla zavřená v nekonečném cyklu bolestivé nemoci a uzdravení.
Kampaňový úkol, který jsme s Asunou začali, byl rozšířenou verzí tohoto konceptu. Po dvacetiminutovém boji jsme porazili rytíře lesních elfů a zachránili život Kizmel, ale dokud po nás budou další hráči úkol brát zemřou desítky, ne-li stovky Kizmel, stejně jako zhruba tolik krásných lesních elfů.
To ale bylo nevyhnutelné. Pokud by každý úkol mohl hrát jen jeden hráč nebo jedna parta, hra by ani nemohla předstírat, že je fér. Tomu se dalo vyhnout jedině vytvořením nekonečného množství unikátních úkolů, ale to nebylo realisticky možné, ani pro šíleného génia, jakým je Akihiko Kajaba.
Když jsem tohle vše Asuně vysvětlil, pomalu přikývla a poděkovala mi za informace. Měl jsem ale podezření, že to všechno už věděla. Nejen jí, ale i mě něco stále vadilo. Přeci jen, Kizmel byla na úkolové NPC až moc lidská – nebo elfská.
Táborem zazněl osamělý, žalostný tón trubky. Podíval jsem se na hodiny – bylo už šest. Trápila mě únava a hlad a já přemýšlel, co vyřešit dřív, když se rozhrnul vstup do stanu.
Vešla Kizmel, majitelka stanu. Stále měla svou lesknoucí se kovovou zbroj a dlouhý plášť. S Asunou jsme se rychle vyškrábali na nohy. Kizmel se na nás podívala a promluvila: „Obávám se, že vám v tomto skromném táboře nemohu mnoho nabídnout, ale tento stan je vám zcela k dispozici. V jídelním stanu dostanete jídlo, kdykoli jej jen budete potřebovat, a máme i jednoduchý stan pro koupele.“
„Máte koupele?“ zopakovala okamžitě Asuna. Kizmel přikývla a ukázala doleva.
„Je vedle jídelního stanu. I koupel můžete užívat dle libosti.“
„Děkuji. Určitě se tam stavím,“ odpověděla Asuna bez zaváhání a uklonila se Kizmel, pak vyrazila ven ze stanu, aniž by mi věnovala jediný pohled.
Kizmel vešla dále dovnitř: „Já si nyní odpočinu. Budeš-li něco potřebovat, řekni.“
Stále jsem přemýšlel, jestli bych se měl napřed najíst nebo vyspat. Kizmel se zastavila u kamínek a položila ruku na velký drahokam, který měla na ramenním plátu místo spony.
S podivným zazvoněním se její zbroj, plášť i šavle změnily ve smítka světla. Zůstalo jí jen spodní prádlo, které se lesklo jako hedvábí. Tolik mě to překvapilo, že jsem nedokázal odvrátit zrak. Tělo pod černou látkou mělo dosti neelfský objem – možná proto byla temná elfka…
Náhle mě za límec popadla ruka v uchu jsem uslyšel ledový hlas: „I ty by ses měl vykoupat. Během boje s bossem ses určitě zpotil.“
…No, rozhodně mi teď po zádech stéká studený pot.
Nepřekonatelná síla mě pozadu vytáhla ze stanu. Tábor temných elfů vypadal teď, po přechodu z pozdního odpoledne k večeru, ještě fantaskněji.
Sem a tam byly po táboře rozmístěny elegantní ocelové mřížové klece, ve kterých tiše plály fialové plamínky. Z jednoho stanu hrála umírněná melodie loutny, ke které přidávali cvrčci v trávě vlastní cvrlikání.
I smích vojáků, vycházející z velkého jídelního stanu, a tepání kladiva kováře elfů se zdály být dalšími hudebními nástroji. Šel jsem za Asunou a soustředil jsem se na neznámé zvuky nelidského tábora. Náhle jsem si vzpomněl na velmi důležitou misi a oslovil záda tuniky přede mnou: „Nojo, Asuno.“
„Co?“
Zpomalila, abych ji mohl dohnat a jít vedle ní, ale nezastavila se.
„Zdejší kovář, NPC, má vážně vysokou úroveň, takže bychom si tu měli vylepšit zbraně na maximum, dokud můžeme.“
„…Na maximum? Určitě?“ odpověděla hlasem plným pochyb. Musela si vzpomenout na to, jak se jí před několika dny rozbil před očima oblíbený rapír. Ten byl jen falešnou náhradou, vyměněnou v módu Rychlé záměny, ale to tehdy nevěděla. Ta vzpomínka pro ni byla stále bolestivá.
Hned jsem začal energicky přikyvovat, abych ji uklidnil. „Možná nemáš stoprocentní šanci na úspěch, ale i jen něco málo materiálů zvýší šanci na maximum. Pokud dáme tvůj rapír na +6, vydrží ti až asi do půlky tohoto podlaží.“
Asuna si koupila svůj Větrný fleret těsně před strategickou poradou pro první boj s bossem. Mohlo to vypadat, že se na třetím podlaží moc nevyplatí, ale pokud by ho zcela vylepšila – a každý z pokusů by byl úspěšný – ještě chvilku jí vydrží.
Pro mě tohle bylo vzácné upřednostnění sentimentu nad účinností. Překvapilo mě, že se Asuna podívala k zemi a přemýšlela nad tím. Prsty přejela kolem pasu, jako by hledala pochvu rapíru, který měla momentálně uložený ve svém inventáři.
„…Pamatuješ, cos předtím říkal? O roztavení meče, aby se dal použít jako materiál pro nový?“
„Ach… nojo, pamatuju.“
„Mohla bych to udělat s jejich kovářem?“
„Ja-jasně, jestli chceš, ale…“
Asuna se konečně zastavila a otočila se ke mně, teprve v tu chvíli mi došlo, že já už stál. Na tváři měla náznak úsměvu, což pro ni nebylo zrovna typické.
„Děkuju, že si s tím děláš starosti. Ale pokud máme vylepšit meč, kterého se pak stejně za pár dní zbavím, byla bych raději, kdyby se tu znovuzrodil.“
„Aha…“ Pokud to takhle Asuna cítila, neměl jsem právo jí to rozmlouvat. „Dobře. Určitě z tvého rapíru bude silná čepel. No, pojďme tedy za kovářem…“
Otočil jsem se opačným směrem, ale Asuna mě chytila za košili.
„Napřed koupel!“

Nepamatoval jsem si, že by měl tábor během bety koupel. A pokud ji měl, nikdo z naší pánské party ji nevyužil. Pokud jsme se tehdy chtěli vykoupat, prostě jsme se odhlásili a vykoupali se doma. Jestli někdo z nás usnul ve stanech, tak jen abychom si užili ten pocit táboření, jiný důvod to nemělo.
Ani teď, když jsme tu byli permanentně uvěznění, mě myšlenka na koupání nijak nelákala, ale pro mou dočasnou parťačku měly koupele zřejmě nejvyšší prioritu. Možná kdyby tu byl magický horký pramen, který by dával vlastní buff… v tom případě bych do něj skočil zcela oblečený. Pocit toho, že jste mokří, byl nepříjemný a trochu přidával na váze, ale zmizel rychle poté, co jste z vody vylezli.
Tahle koupel byla oblíbená koupel temných elfů, a tak možná měla nějaký magický efekt. Ale klidně to mohl být i nějaký negativní kanadský žertík, třeba že čím déle jste byli ve vodě, tím špičatější uši jste měli…
Zatímco jsem zbytečně přemýšlel nad efekty elfí koupele, dorazili jsme s Asunou k malému stanu za jídelnou. Zastavili jsme se a podívali se jeden na druhého – do koupelového stanu vedl jen jeden vchod a ten nebyl označen, jestli je pro ženy nebo pro muže.
„…“
Asuna v tichosti rozhrnula vchod, aby nahlédla dovnitř, pak hlavu zase vytáhla. „Je tam jen jedna koupel.“
„Aha.“
Byl jsem sice jen asociální školák, ale i já věděl, že nemám vtipkovat o tom, že se tedy vykoupeme spolu. Nasadil jsem tak vážný výraz, jaký jsem jen zvládl, a udělal krok zpět.
„Tak já teda půjdu vedle a najím se, než se vykoupeš. Nepospíchej a vrať se, až budeš hoto…“
„Už jsem se ptala, ale jsi si jistý, že je tohle místo mimo bezpečnou zónu?“
Několikrát jsem zamrkal, tahle zdánlivě nesouvisející otázka mě překvapila. Pak jsem přikývl.
„Jsem…“
„Což znamená, že je nebezpečné si tu sundat veškeré vybavení.“
„N-no, obecně vzato ano…“
„Což znamená, že dává smysl, aby jeden z nás stál na stráži před stanem, zatímco se druhý koupe. Můžeme si hodit mincí o to, kdo půjde první…“
Konečně jsem pochopil, na co Asuna naráží. Moc se nebála toho, že by náhle zaútočila monstra nebo nepřátelský hráč, ale že by do stanu vlezl nějaký temný elf zrovna, když by se koupala. Tolik řešit NPC vypadalo trochu hloupě, ale chápal jsem ji.
Byla moje vina, že prodejkyně informací Argo jednou vletěla do koupele ve chvíli, kdy v ní byla Asuna. Musel jsem se tu tedy přizpůsobit. K tomu závěru jsem došel během zlomku vteřiny a přikývl jsem.
„Jasně. Já půjdu druhý, jen klidně jdi.“
„Děkuju,“ usmála se Asuna a zmizela ve stanu rychlostí blesku. V té krátké chvíli, kdy odhrnula vchod, jsem uviděl elegantní vyřezávanou vanu, až po okraj plnou světle zelenou vodou. Koupel od vnějšího světa dělily jen jednoduché dveře z látky, které volně povlávaly ve větru.
Nebylo těžké pochopit, proč by se v takové situaci dívka nemusela cítit při koupeli bezpečně. Myslel jsem si, že pokud je to tak zlé, tak virtuální koupel přece nepotřebuje – ale ona měla vlastní priority. Ve světě, kde na každém rohu číhá smrt, musíte mít způsob, jak vypnout a vypustit všechen ten stres. Já si tady v bezpečí tábora budu muset najít vlastní způsob relaxace.
Posadil jsem se na zem a opřel se o jeden z podpůrných sloupů. Za jednoduchou vrstvou látky jsem uslyšel dvojí tiché zašustění. To musely být příkazy, kterými si sundala všechno oblečení a pak spodní prádlo. Pak se ozvalo šplouchnutí a spokojený výdech.
„…Jak se někdo může takhle uvolnit?“ zabrblal jsem si, založil paže a zaujal zenovou pozici sedu.
SAO mělo skill Meditace, ale ne specifický zenový skill. Já jsem byl ale pyšný na to, jak dokážu zaostřit své soustředění. Možná se tu nedokážu zcela uvolnit, ale aspoň můžu rozjímat nad budoucím výběrem skillů a možnostmi vylepšení vybavení…
„Mmm-mm-mm, hmm-hmm,“ zachytil jsem ušima tiché broukání, které veškeré soustředění rozhodilo.
Tohle dilema mohlo vyřešit jen to, že by sloup neudržel mou váhu a já spadl po zádech do stanu. Ale kláda stála pevně, zřejmě umístěna hluboko do země.
Mentální útok šplouchání a broukání pokračoval bez přestání dalších třicet minut.

24 komentářů:

  1. Děkuji,super kapitola

    OdpovědětVymazat
  2. Na pokračování SAOP sem se hrozně těšil. Děkuju

    OdpovědětVymazat
  3. SAOP se mi líbí víc než normální SAO lol :D
    A dík za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale když jsem pořádala anketu SAOP vs normální SAO, vyhrálo normální SAO! :D

      Vymazat
    2. V dnešní době holt lidi nemají vkus..:D
      A nebo prostě SAOP nečetli :D

      Vymazat
    3. Za mě třeba nejde o to, že by se mi tato série nelíbila, al jednak je v projektu alicization tolik neznámého, na které se těším... a pak Tahle část příběhu byla dřív tak trochu zadaptovaná v jedné jednoduché fanouškovské hře (i když to moc slavně nedopadlo jestli se dobře pamatuju, protože se někde u 10. podlaží přišlo o zdrojový kód)... takže osobně třeba znám asi nějakou základní kostru dějové linky (jestli se snažili držet SAOP... zatím to docela přesně odpovídá) na několik dalších pater :D

      Vymazat
    4. O jakou hru jde? :)
      Jinak jsem si jistá, že až se dostaneme k páté knize, už to stejné nebude, jelikož ta teprve teď vycházela na webu u Kawahary :D

      Vymazat
    5. Sword Art Online: Eternal World se to jmenovalo... ale krachlo to někdy v polovině roku 2016 :D

      Vymazat
    6. Á, škoda, mohlo by být zajímavé si něco takového zahrát! :D

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Sem to přečetl brzo ... :( nudim se na noční :D naval další xD nic ve zlém :D

      Vymazat
    2. Já bych ráda, ale ta třetí část je asi tak třikrát nebo čtyřikrát delší než tahle... potrvá to :D

      Vymazat
  5. Sice to není k SAO, ale Cindý... nemáš náhodou k dispozici No Game No Life novely (AJ)? nějak se mi je nedaří najít nikde, všechno smazaný :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nyaa mě v souvislosti s novelami ani nenapadlo :D díky za radu :)

      Vymazat
    2. Nemáš vůbec zač :)

      Vymazat