sobota 27. ledna 2018

Koncert černé a bílé, část třetí

A je to tady! Jedná se o dost delší část než obvykle, takže si udělejte kafe nebo kakao a pusťte se do čtení!
Pak mi můžete do komentářů říct, jestli se vám lépe čtou tyhle delší část (respektive přesně tak dlouhé, jak je autor rozdělí sám, například Rondo a teď Koncert), anebo spíše kratší, podle toho, jak je rozděluji já (například jako to dělám v Alicization).
Stejně tak se můžete vyjádřit i k PDF souborům. Chtěli byste na nich něco změnit? Font, velikost písma (k tomu mi někdy něco říkal), něco dalšího? Nebojte se říct svůj názor, v brzké době budu vydávat druhé verze už vyšlých PDF a ráda bych je poupravila k obrazu vašemu – to vy je pak čtete, ne já.
Budu moc ráda za každý názor!



Oči jsem otevřel stejně náhle, jako když na vodní hladině praskne bublina.
Stále byla noc. Slyšel jsem jen hmyz. Loutna, za jejíž melodie jsem usnul, už nezněla. Nebylo slyšet ani hlasy nebo kroky vojáků či tepání kovářova kladiva do kovadliny.
Zavřel jsem oči a přemýšlel, že se pokusím znovu usnout, ale během několika vteřin jsem byl zcela vzhůru. Přestal jsem se snažit usnout a posadil se.
Na druhé straně stanu tvrdě spala šermířka, v dokonale narovnané poloze. Ale Kizmel jsem v prostoru mezi námi, kde měla být, neviděl.
Poté, co se má dočasná parťačka dostatečně vyrochnila, vlezl jsem si do vany i já. Ven z vody jsem vylezl, když jsem napočítal do sta. Naštěstí ani jednomu z nás nenarostly špičaté uši. Přesunuli jsme se do jídelního stanu, kde byli překvapivě přátelští elfí vojáci, a dali si lehce opečený chléb, grilované kuře, zeleninovou polévku a ovoce. Po návratu do Kizmelina stanu jsem byl velmi spokojen.
Majitelka stanu už byla stočená pod přikrývkami a pokojně spala. Když jsem ji tak uviděl, znovu mě přepadla únava z předtím a oba jsme si tiše zalezli do svých částí stanu a lehli si na kožešiny. Pamatuju si, že jsem si až k bradě přitáhl deku ležící poblíž – pak už nic.
Okno mého menu tvrdilo, že jsou dvě ráno. Není divu, jsem se cítil tak čile – měl jsem za sebou dobrých sedm hodin spánku. Opatrně, abych nedělal hluk, jsem okno zavřel a vyklouzl zpod deky.
Když jsem prošel látkovými dveřmi stanu, zjistil jsem, že noční lampy tábora jsou z většiny zhasnuté, takže byla oblast osvětlena hlavně měsíčním světlem. Rychle jsem se porozhlédl po okolí, ale neviděl jsem žádný pohyb, až na dva strážné u zdí.
Kam jen mohla Kizmel jít? Možná sama pokračovala k dalšímu úkolu? Zavrtěl jsem hlavou – NPC tak samostatná nejsou. A navíc byla třetí HP linka, ta pod mojí a Asuninou, stále plná.
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, pak jsem se rozhodl zamířit k jedné části tábora temných elfů, u které jsem ještě nebyl – za stan velitele, úplně na konci mýtiny.
Měsíční svit byl v Aincradu dost jasný všude, kde byla vidět obloha, takže jsem se mohl pohybovat celkem snadno. Samotný Měsíc byl samozřejmě vidět až u vnějšího kraje podlaží, dopadající světlo se jen odráželo od spodku podlaží nad námi, ale to tomu jen přidávalo namodralou, ještě více nadzemskou krásu.
Zamířil jsem k východu a obešel velitelský stan. Zastavil jsem se, když jsem uviděl prostor za ním. Byla to drobná travnatá loučka s jediným stromem. Vzpomněl jsem si, že v betě byla úplně prázdná, takový mrtvý prostor.
Teď ale byly pod dlouhými větvemi stromu tři nové objekty. Tři jednoduché, ale krásné náhrobky vyřezané ze dřeva.
Žena, již jsem hledal, stála před tím úplně vlevo. Měla teď na sobě tuniku a legíny – ne to spodní prádlo jako předtím, ale stále neměla svou zbroj. Hlavu měla skloněnou, dívala se na hrob. Ve světle měsíce zářily její tmavofialové vlasy jako šeřík.
Po několika vteřinách váhání jsem k ní pomalu došel, zastavil jsem se jen pár metrů daleko. Rytířka temných elfů uslyšela mé kroky a podívala se mým směrem.
„…Kirito. Zítřek bude náročný, pokud si neodpočineš,“ zašeptala.
„Vyspal jsem se lépe než obvykle. Děkuju, žes nás nechala použít tvůj stan.“
„Nevadí mi to. Jen pro mě je příliš veliký,“ odpověděla a znovu se zadívala na hrob.
Udělal jsem dva kroky blíže a náhrobek si prohlédl. Nový nedokončený povrch měl do sebe vryta malá slova. Přimhouřil jsem oči, abych jméno rozeznal – Tilnel.
„Tilnel…?“ vyslovil jsem jej nahlas. Všiml jsem si, že se celkem podobná jménu Kizmel.
Odmlčela se, pak řekla: „Moje sestra. Ztratila život v prvním boji poté, co jsme minulý měsíc sestoupili na toto podlaží.“
Slova sestoupili na toto podlaží naznačovala, že temní elfové – a nejspíš i lesní elfové – věděli, že vznášející se zámek Aincrad byl seskládán z mnoha podlaží nad sebou. A nejen to, ale mohli i použít svá magická zaklínadla, aby obešli systém schodišť v labyrintu a teleportační brány ve městech. Možná ale byli omezeni pohybem jen do devátého podlaží.
Tohle jsem o elfech věděl už v betě, když jsem tuhle kampaň dělal poprvé. Ale tehdy mě ze všeho nejvíc zajímalo dostat se ve hře dál než všichni ostatní, takže mě ani nenapadlo, že by se boj mezi elfy mohl vázat k samotnému hernímu světu.
Chtěl jsem se Kizmel zeptat, jak Aincrad vznikl, ale nadechl jsem se chladného nočního vzduchu a otázku nevyslovil. Nebylo by správné, kdybych se ptal na tak důležitou otázku, když tu Asuna není. A navíc nebyla na takovou otázku správná chvíle.
Místo toho jsem se zeptal na Kizmelinu zesnulou sestru.
„Tilnel… byla taky rytířka?“
„Ne. Moje sestra byla bylinkářka. Na bojišti se měla starat o zraněné. Nikdy u sebe neměla nic většího než dýku. Byla v zadním voji, když nás zezadu přepadli sokolníci lesních elfů…“
„…“
Stáhl jsem obočí a zatajil dech. Sokolníci lesních elfů byli po bossech a eventových protivnících nejhorší monstra třetího podlaží. Temní elfové měli krotitele vlků, ale sokolníci byli nebezpečnější, protože na vás mohli útočit ze země a vzduchu zároveň.
Ať už si mé ticho Kizmel vysvětlila jakkoli, její napjatý výraz se trochu uvolnil.
„Nemám tu židli nebo deku, ale posaď se. Není třeba, abys tu postával.“
„Ehm… jasně.“
Posadil jsem se vedle ní. Hustá, ale jemná tráva na tomhle hřbitově snadno unesla mou váhu.
Rytířka zvedla kožený měch ze země, vytáhla zátku, napila se a pak mi jej podala. Poděkoval jsem a pití si vzal, na chvíli jsem zapomněl, že mluvím s NPC, a ne s člověkem.
Když jsem si měch dal k ústům, protekla mi rty hustá kapalina. Byla trochu sladká i nakyslá, a když jsem dopil, cítil jsem v krku pálení alkoholu, které bylo osvěžující a chladivé.
Měch jsem vrátil. Kizmel ruku s ním natáhla nad hrob a zbytek vylila na Tilnelin náhrobek.
„Tohle měla nejraději – měsíčníkové víno z bylinky měsíčníku. Tajně jsem ho vzala ze zámku, chtěla jsem jí ho přinést. Nikdy se z něj ani nenapila…“
Prázdný měch jí vyklouzl z ruky a lehce dopadl na trávu. Kizmel se schoulila, kolena dala k sobě a pevně je objala.
„Když jsem včera přijala misi k získání Nefritového klíče, byla jsem připravena zemřít. Možná v to část mě i doufala. V nejlepším možném případě bych toho lesního elfa vzala s sebou, jinak bych prostě prohrála… ale osud vám pomohl mě od smrti odvést. Poté, co jsem si přísahala, že v tomto opuštěném místě už žádní bohové nejsou…“
Kizmel se na mě podívala. Všiml jsem si, že jsou její onyxové oči vlhké. Netušil jsem, jak zareagovat. Kizmel a její sestra Tilnel byly obyvatelky tohoto světa, riskovaly životy pro dobro svého lidu. Já byl jen dočasný návštěvník, pocházel jsem zvnějška…
Ale tak už to vlastně nebylo. Já i Asuna jsme teď byli v této hře uvězněni. Stejně jako Kizmel jsme měli jen jediný život. A přece když jsme se vložili do boje mezi Kizmel a lesního elfa, bláhově jsem usnul na vavřínech, jistý si tím, že až budeme v půlce našich HP, temná elfka se obětuje, abychom my vyhráli.
Bylo ode mě špatné, že jsem s takovým rozpoložením mysli tasil meč. Je jedno, zda jsem věděl, co se stane, nebo ne – měl jsem bojovat s nasazením všeho, co umím. Abych ochránil vlastní život i životy Asuny a Kizmel.
Snažil jsem se zahnat náhlou záplavu lítosti a řekl jsem: „Nebyli to bohové. S Asunou jsme tam byli z vlastní vůle. Budeme s tebou až do konce. Dokud tě nedostaneme zpátky domů.“
Rytířka temných elfů se pousmála. „V tom případě budu dělat, co umím, abych vás ochránila. Dokud se naše cesty nerozejdou.“

Čtvrtek, 15. prosince 2022.
Kizmel, rytířka temných elfů 15. úrovně, Kirito, šermíř 14. úrovně, Asuna, šermířka 12. úrovně a dočasná členka party, vyrazili z tábora za novým dobrodružstvím.
Noc se v den ještě nezměnila. Byly tři ráno a stromy lesa tiše spaly v bledém měsíčním svitu. Když jsme se s Kizmel vrátili z návštěvy hřbitova, byla už Asuna vzhůru, sbalená a připravena k odchodu.
Když si šermířka všimla, že nemám zbraň ani zbroj, vypadala otráveně a přemýšlela, proč jsem ze stanu odešel, když ne kvůli přípravě k další výpravě. Pak za mnou vešla Kizmel ve svém lehkém oblečení a Asunin pohled se hned změnil v ledový. Pokusil jsem se vybruslit tak, že jsem tvrdil, že jsem byl připravený už několik hodin.
Asuna se na mě cestou táborem každou chvíli skepticky podívala, ale to jen do chvíle, než jsme znovu prošli úzkým kaňonem a vešli do Lesa padajících mlh. Mechem obrostlé stromy a nízkou hustou mlhu teď ozařovalo bledě modré měsíční světlo, díky čemuž vypadal les ještě neskutečněji. To samé jsem viděl už před několika měsíci, ale tentokrát jsem zalapal po dechu při pohledu na tu krásu. Asuně to vyrazilo dech. „To je nádhera,“ zamumlala a asi třicet vteřin se ani nepohnula.
Kizmel tiše čekala společně se mnou. Tohle nebylo ani zdaleka poprvé, co mě její chování překvapilo. Bylo normální, že NPC čekala na reakci hráčů, ale přišlo mi, že se sama rozhodla si dát na čas a nechat Asunu zpracovat ten údiv.
Když se moje parťačka zase vzpamatovala, řekla rytířka tiše: „I ona milovala noční les… tak pojďte, vyrazíme.“

Od velitele jsme po dokončení „Nefritového klíče“ dostali úkol „Zdolání pavouků“.
Les byl plný jedovatých pavouků-monster, kteří sabotovali průzkumné mise. My jsme měli najít jejich hnízdo.
Tenhle úkol jsem už samozřejmě dělal, ale lokace hnízda byla náhodně generovaná, takže mi tu má paměť moc nepomohla. Prostě jsme museli procházet lesem, bojovat s pavouky a podle jejich počtů se pokusit najít hnízdo.
Na tomhle úkolu byl neustálou hrozbou jed. Jed způsobující zranění byl nejčastější statusový efekt z mnoha různých negativních efektů v SAO. Jed první úrovně, „slabý jed“, a druhé úrovně, „mírný jed“, nijak velký problém nebyly – pokud jste na ně byli připravení.
Cestou lesem jsem se zeptal Asuny, abych si byl jistý, že ona připravená je: „Kolik protijedů máš?“
„Hmm…,“ otevřela si se zazvoněním okno. „Tři ve váčku, šestnáct v inventáři.“
„Zhruba tolik, co já. To bude stačit.“
Něco mě ale napadlo. Lektvary se, na rozdíl od léčivých krystalů, nedaly používat na jiné. Takže pokud bude Kizmel zasažena jedem, bude se muset vyléčit vlastním lektvarem…
Otočil jsem se k elfí rytířce, která naši skupinku uzavírala. „Ehm, Kizmel? Máš nějaké protijedy…?“
„Několik ano, jen pro jistotu, ale nepotřebuji je. Mám toto,“ poznamenala tónem, ve kterém jsem rozeznával náznak pýchy. Ukázala mi pravou ruku v těsné kožené rukavici. Přes rukavici měla na ukazováčku nandaný prsten. Drahokam na něm zářil jasně i přes to tlumené světlo – zeleně, stejně jako lektvary s protijedem…
„Co je to za prsten?“
„Dostala jsem ho společně s mým mečem od Její Výsosti, když jsem byla pasována na rytíře. Mohu tak použít očišťující zaklínadlo každých deset minut.“
„…Pá…“
Páni!!
Skoro jsem to slovo vykřikl. Za celou dobu, co jsem ve hře strávil, jsem neviděl ani neslyšel o doplňku, který by umožňoval neomezené léčení otravy – ačkoli se mezi jednotlivým užitími musí čekat. Pokud tento prstem fungoval i na pátou úroveň, „smrtelný jed“, byl to elitní předmět nejvyšší kvality.
Kizmel si v rozpacích odkašlala, zřejmě dokázala přečíst touhu, kterou jsem měl jasně vepsanou ve tváři.
„Nemohu ti jej dát, ačkoli se ti líbí. Tento prsten čerpá z té trochy magie, která zůstala v krvi Lyusuly, a tak byste jej vy lidé nemohli použít, předpokládám.“
Předpokládáš? Zeptal jsem se téměř, ale na poslední chvíli to spolkl. „P-proč to říkáš? Já tvůj prsten nechci. Jen jsem se chtěl ujistit, že se budeš mít jak vypořádat s jedem,“ odpověděl jako jakoby nic, odmítl jsem, že bych byl snad chamtivý.
Asuna se zašklebila. „Přesně. Jsi kluk, takže by ses nikdy nesnížil k tomu, abys chtěl prsten od holky.“
„Ja-jasně… Počkat, to chceš říct, že kdyby to bylo naopak, šlo by to?“ zabrblal jsem. Asunin úsměv zmizel.
„To jsem neříkala! Proč bych po tobě chtěla prsten?“
„Ne-nemluvil jsem o tobě!“
Zastavili jsme se a zle se dívali jeden na druhého. Elfka se dívala dopředu se starostlivým pohledem.
„Kirito, Asuno. Nerada vás ruším, ale…“
Grrr.
„…něco se blíží. Podle kroků to není elf, člověk, ani zvíře.“
Grrrr.
„Jsou dva, vpředu a vpravo. Toho vepředu nechám na vás.“
Grrr…rr?
Přestali jsme se pokoušet zabít jeden druhého pohledem a podívali jsme se ve směru naší cesty. Vysokou rychlostí prolétával mezi stromy stín. Dosáhl jsem do výšky našich pasů, ale byl velmi široký. Třepotal a cupital spoustou nohou, skoro až plachtil po zemi.
Během chvilky se objevil kurzor, barvu měl někde mezi růžovou a červenou. Jméno pod HP linkou znělo Křovinatý pavouk.
„Připrav se k boji, Asuno!“ zvolal jsem, tasil meč a zaujal bojový postoj. Asuna už svůj Větrný fleret držela v ruce. Tento úkol byl příležitostí sesbírat nějaké další materiály k tomu, aby si mohla nechat vykovat nový meč v táboře, takže tohle byla poslední příležitost zazářit pro dobrého bojového parťáka, se kterým bojovala už od prvního podlaží.
„Jediný jeho přímý útok je kousnutí, ale pozor na pavučiny, které střílí z prdele – zpomalí tě!“
„Rozumím!“ vykřikla, pak se na mě rychle znechuceně podívala. Přemýšlel jsem, co ji naštvalo tentokrát, ale pak mi došlo, že jsem špatně vybral slova.
„P-promiň! Neměl jsem říct prdel! Není to prdel, je to spíš, ehm…“
„Už to slovo neopakuj!“
Asuna udělala hezký krok stranou před jedovatými kusadly pavouka, které na nás zaútočily, pak pavoukovi poslala zlostnou Přímku přímo do jeho velikého oka.
Jedovatá kusadla a lepkavá vlákna jsme nemohli brát na lehkou váhu, ale Křovinatý pavouk byl doposud jedním z nejjednodušších monster hmyzího typu. Během boje neodletěl ani neutekl a záda neměl krytá tvrdým krunýřem. Jeho útoky byly jednoduché a přímé, takže jsme mohli snadno načasovat, kdy se vyměníme kvůli použití komba.
Asuna pavoukovi snížila HP asi o čtyřicet procent obyčejnými útoky a skilly meče, pak ustoupila a zle se na mě podívala. Očního kontaktu jsem si všiml a připravil jsem se na to, že se k boji přidám. Kdybychom byli na otevřeném prostranství, a ne v lese, zvládla by Asuna pavouka úplně sama, ale vlákna, která pavouk střílel ze zadku, zůstala v okolí asi minutu, což postupně zmenšovalo prostor k boji. Mohli jsme se sice přesunout na místo bez pavučin, ale zároveň bychom riskovali, že na sebe natáhneme další monstra – nemluvě o entech, kteří vypadali jako ztrouchnivělé staré stromy.
Křovinatý pavouk vyrazil kupředu s velmi pavoučím zasyčením – alespoň tak tedy zněli pavouci ve videohrách. Asuna použila Křivku, nízký bodný skill. Dosah byl menší než u Přímky, ale jelikož využívala Křivka váhu šermířky, byla silnější. Asunin meč zasáhl velká zející kusadla pavouka. Oba protivníci od sebe byli odhozeni, což doprovázel křiklavý vizuální efekt.
„Výměna!“ vykřikl jsem a zasáhl velkého pavouka do měkkého zadečku. Byl to jen normální úder, ale trefil jsem se přímo do slabiny v místě, odkud vycházela vlákna. Pavouk se s bolestivým jekotem otočil. Shluk očí vepředu hlavy se na mě zle díval a jedovatá kusadla se divoce pohybovala.
Křovinatý pavouk patřil mezi nejmenší pavouky svého druhu, ale i tak byl na pohled dost děsivý, rozpětí nohou měl více jak dva metry. Tipoval jsem, že každému, kdo se bojí pavouků, by setkání s ním přivodilo veliký mentální debuff. Já jsem byl z pozemku svatyně poblíž domova zvyklý na pavouky všech velikostí – jednou se mi dokonce na obličej přelepila pavučina křižáka – takže mě tohle v boji moc neovlivňovalo, ale překvapilo mě, jak dobře obřího pavoukovce zvládá městská a zhýčkaná Asuna.
Tolik jsem se nad tím zamyslel, že jsem se podíval jejím směrem a na chvilku se můj pohled setkal s jejím. Pavouk jako by na tu chvíli čekal – zaútočil. Osm šedých chlupatých nohou se napjalo a vyskočilo do vzduchu. Pokud jeho skákací útok uspěje ve způsobení efektu Pádu, několikrát mě kousne jedovatými kusadly, a tak je nutné, abych se útoku vyhnul.
„Uách…“
Věděl jsem, že kvůli opožděné reakci nemůžu včas ukročit nebo útok vykrýt skillem meče, a tak jsem padl na záda, počkal zlomek vteřiny a vší silou vykopl. Špička mé boty žlutě zazářila a ve vzduchu udělala půlkruh – Půlměsíc, kopací skill bojových umění. Měl se používat vestoje při saltu vzad, ale při správném pohybu ho šlo použít i vleže.
Takže ten skill se dal hezky použít i vleže, ale mělo to vážnou nevýhodu – pokud se netrefím, zasáhne mě Pád a budu mít prodlení pohybu. Naštěstí se ten hazard vyplatil a já nohou udeřil pavouka ve vzduchu přímo do nohy. Udělalo to pěkné bum, pavouka to odhodilo. Ve vzduchu se celý zatočil.
Následná část kopu mě převrátila zpátky na nohy. Otočil jsem se. Pavouk ležel na zádech u kořenů stromu poblíž a hrabal nohama v prázdném vzduchu. Neokřídlený hmyz se z pádu vzpamatovával obvykle pomalu, takže jsem klidně a pečlivě přiložil Žíhanou čepel k pasu. Tmavá čepel sálala jasně modrou barvou a mé tělo vyrazilo kupředu.
„Rjááá!“
Skočil jsem, meč se zablýskl. Čepel letěla horizontálně zleva doprava, přímo přes vyduté bříško pavouka. Jakmile prošla, má zápěstí se pootočila a projela vzduchem zprava doleva, dokončila tak Příčný oblouk, rovný dvouúderný skill.
Pavoukova slabina byla zasažena ze dvou směrů. Jedovatý pavouk prolétl vzduchem, vychrlil zelenou kapalinu a spadl znovu na záda, nohy se mu tentokrát zkroutily dovnitř. Velké tělo vybuchlo v nespočet úlomků.
Po útoku jsem zůstal nakloněný kupředu, meč jsem měl nalevo a před sebou. Pomalu jsem se narovnal, švihl mečem doleva a doprava a dal ho zpět do pochvy na zádech. Když jsem se otočil, Asuna se na mě dívala, a tak jsem automaticky zvedl ruku, abychom si mohli plácnout.
Tohle nečekala ani v nejmenším, chvíli vypadala rozpačitě, ale byla dost milá na to, aby mi tam tu ruku jen tak nenechala. Plácla si se mnou, ale neplýtvala časem a hned spustila: „Během toho boje ses nechal rozptýlit, co?“
„…A-ano, madam.“
„Na cos myslel?“
Zamyslel jsem se nad odpovědí, spalován jejím pohledem. Pak jsem si vzpomněl, že jsem byl překvapený tím, jak dobře se s obřím pavoukem vyrovnala. Bylo ovšem otázkou, zda bych to měl zmiňovat před ní.
„Nedbalost i před slabými protivníky povede k pohromě, Kirito,“ ozval se hlas zprava. Tím směrem stála Kizmel, ruce měla překřížené před hrudí. Toho druhého Křovinatého pavouka zvládla notnou chvíli před tím, než jsme my s Asunou zvládli našeho. Její tvář byla stejně tvrdá jako Asunina. Měl jsem pocit, že dostávám vynadáno od spolužačky a učitelky zároveň. Musel jsem se nějak vymluvit.
„Ne-nebyl jsem nedbalý, jen jsem přemýšlel o…“
„A na to jsem se tě ptala.“
„Ehm… ehm…“ Nenapadalo mě nic vhodného, a tak jsem musel s pravdou na světlo. „Jen jsem přemýšlel, že je docela překvapující, že ti nevadí pavouci a vosy a tak…“
„Co?! Vážně jsi plýtval časem přemýšlením nad takovým nesmyslem?!“
„A-ano,“ přiznal jsem. Její obočí na chvíli vyletěla vysoko nespokojeností, ale pak si povzdechla.
„Když je hmyz takhle veliký, neliší se od divokých zvířat. Nemůžu se přece bát toho, jak monstra vypadají.“
„Ach, aha.“
Rozčileně zavrtěla hlavou a Kizmel se lehce zasmála. Překvapeně jsem se otočil s temné elfce. Ta se na dívala na šermířku s vřelým pohledem v očích.
„To je velmi uklidňující. Ani má sestra Tilnel se nebála hmotných monster, ať už hmyzu nebo slizu…“
Na konci věty mluvila téměř šeptem. Já i Asuna jsme se zdvořile podívali stranou. Asuna neviděla Tilnelin hrob, ale když jsme se prodírali lesem, stranou jsem jí o Kizmelině sestře řekl.
Když si Kizmel všimla našich výrazů, omluvila se, že o tom mluvila. Pak zvedla ruku, aby změnila téma.
„Co znamená to gesto, které jste zrovna udělali?“ zeptali se a mávla rukou dopředu. Zamyslel jsem se nad tím – bylo správné vysvětlit Kizmel, NPC světu SAO, co znamená plácnutí ze skutečného světa? Ale než jsem došel k nějakému závěru, promluvila Asuna.
„Je to lidské gesto, jímž se oceňuje úsilí toho druhého.“
Zvedla ruku a plácla si s Kizmel mnohem důkladněji než se mnou, udělalo to pěkné plesk. Kizmel se podívala na svou dlaň a sevřela ji, jako by si ten pocit vychutnávala.
„Aha. My elfové máme ve zvyku se druhých příliš nedotýkat… ale toto není nepříjemné.“
Znovu zvedla ruku a tentokrát se podívala na mě. Vřele jsem si s ní plácl, uvědomoval jsem si, jak by bylo divné, kdybych se teď zdržel.
V mysli se mi vynořila vzpomínka.
Na úplně první den této smrtící hry – teď už mi to připadalo jako dávná historie. Všechno se tehdy zvrtlo ve smrtící hru. Myslel jsem odpoledne v sobotu 6. listopadu, před 39 dny, kdy jsem se svým úplně prvním kamarádem v Aincradu, Kleinem, líně lovil modré divočáky kolem Města Začátků na prvním podlaží.
Klein měl potíže se započetím skillu meče, a tak jsem ho učil základy prvního pohybu. Když se mu podařilo zabít svého prvního modrého divočáka, plácl jsem si s ním. V ten den jsem s ním mluvil naposledy.
Jakmile skončil krutý tutoriál Akihika Kajaby vysvětlující nová pravidla hry, zamířil jsem hned k další vesnici. Nechal jsem Kleina, bezradného zelenáče, ve Městě Začátků. Opustil jsem ho.
„…Kirito?“
„Co se děje, Kirito?“
Náhle jsem se zase vzpamatoval. Ruku jsem měl stále zvednutou ve vzduchu, a tak jsem ji připažil a odpověděl: „Ech, to-to nic.“
Můj rozpačitý úsměv je jejich znepokojených pohledů nezbavil, ale Kizmel to brzy přešla.
„Aha. Tak pojďme. Pokud půjdeme směrem, odkud přišli ti pavouci, najdeme nakonec hnízdo.“
„Su-super. Takže vyrážíme… ehm…“
„Tudy,“ odpověděla Asuna podrážděně a ukázala na severozápad. Znovu jsme vyrazili a asi po třiceti krocích se Asuna přesunula vedle mě a zašeptala mi do ucha: „Hele, říkala Kizmel předtím ‚hmotná‘ monstra?“
„Co? No, jo.“
„Takže v téhle hře jsou i monstra bez těl?“
„Co? Jako duchové a tak?“ zeptal jsem se obratem. Při slově duch trochu zbledla.
„Jo… a tak.“
„Hmm, nevím… v betě jsem žádná neviděl. A ani netuším, jak ve hře, kde používáš jen meče, porazíš monstrum bez těla…“
„Doufejme.“
Nebyl jsem si jistý tím, v co Asuna doufá, ale nerozvedla to. Zpomalila a šla po boku Kizmel. Já pokračoval v pochodu ve směru hnízda pavouků.

Po dalších čtyřech bojích s Křovinatými pavouky a jejich většími bratranci, Houštinovými pavouky, jsme postupně upravovali směr cesty. Nakonec jsme před sebou uviděli menší kopec.
Na straně kopce ozářené měsíčním světlem zela černá tlama přírodní jeskyně. Přikrčil jsem se ve stínu stromů a uviděl asi čtrnáct malých pavouků (ale stejně o velikosti skutečných tarantulí) před vchodem. Tohle bylo ono, pavoučí hnízdo.
„…Musíme se zbavit i těch malých?“ zeptala se Asuna, otráveně se dívala na hnízdo. Pokrčil jsem rameny.
„Ne, to jsou jen tvorové.“
„Co? Jako z té pohádky?“
„…?“
Zmateně jsem se k ní otočil. Promluvila panovačným hlasem jako učitelka, která něco vysvětluje žákům: „Říkal jsi netvorové, ne? Jako z té adaptace na Krásku a zvíře? Nějak se mění?“
„Ehm… ne. Říkal jsem tvorové. V MMO jsou to taková zvířata v pozadí, nejsou to monstra. Nemůžeš s nimi interagovat, jen dokreslují prostředí. Třeba jako motýli nebo kočky v ulicích měst.“
„Víš ty co? Už mě unavuje se ptát na všechen ten herní slang. Co kdybys mi prostě vytvořil slovníček?“
„Ech…“
Pokud by jí nevadilo nechat se oškubat, mohla o něco takového požádat Argo. Kizmel za námi se zasmála: „Zdá se, že vaše slova ještě nebyla sjednocena. To by mě ale asi nemělo překvapovat, vzhledem k tomu, že při Velkém rozdělení bylo devět lidských národů.“
„…“
S Asunou jsme se podívali jeden na druhého.
„Rozdělení“ bylo slovo, které mnozí používali pro incident, který se stal před měsícem. Mnoho hráčů bylo náhle odpojeno a asi hodinu bylo v limbu, pak byli připojeni zpátky do hry. Když se ukázalo, že se to stane všem, přestal jsem na nějakou dobu expit šíleným tempem a flákal jsem se v pronajatém pokoji hostince, aby mě to nezastihlo nepřipraveného. Ten záhadný jev napřed všechny vyděsil, ale pak jsme usoudili, že to byla naše těla dočasně odpojena od sítě, aby mohla být přesunuta do řádné nemocnice.
Ale Velké rozdělení, o kterém mluvila Kizmel, muselo být něco jiného. Ona byla obyvatelkou tohoto světa, ne hráčka jako Asuna a já, která by se do hry nořila přes NerveGear. Muselo to mít něco společného se vznikem vznášejícího se zámku Aincradu…
Hned mě napadlo několik otázek, na které bych se Kizmel ohledně toho tématu zeptal, ale než jsem se k tomu dostal, promluvila:
„Pojďte, prozkoumáme tu díru. Veliteli musíme o pavoucích donést konkrétnější informace.“

Podle mých stále více neužitečných informací z bety měl úkol na zničení pavouků dva kroky. Během první části se musel v hnízdu najít předmět jednoho z průzkumníků temných elfů a přinést zpět do tábora. V druhé části jsme se měli vrátit do jeskyně a bojovat s pavoučí královnou v druhém patře hnízda.
Takže ačkoli jsem věděl, že tenhle vchod vede přímo do pavoučího hnízda, ke úspěšnému splnění úkolu mi to nestačilo. Do té vlhké jeskyně budeme muset dvakrát.
„…Tyhle přírodní jeskyně nemám ráda,“ zabručela Asuna, když koženou botou vkročila přímo do mělké kaluže. Souhlasně jsem přikývl.
„Kéž by tu bylo trochu jasněji…“
Umělé jeskyně, do kterých bychom mohli zařadit i obří labyrintové věže, měly ve stěnách olejové lampy nebo luminiscenční kameny, aby bylo uvnitř vidět. Ale tahle jeskyně byla skoro úplně černá, jediné světlo tu vydával jen velice tlumeně zářící mech. Asuna a já jsme sice každý měli pochodeň, ale ta moc světla nevydávala. A pokud by spadla do vody, zhasla by úplně. A co hůř, normálně jsem bojoval s jednou rukou volnou, takže v boji teď budu mít pocit, že je všechno špatně. Bylo to ale lepší, než mít normálně štít a být náhle bez cenné obrany. A bojovníci s obouručními zbraněmi by nám mohli dát facku, že jsme tak rozmazlení – oni předtím, než mohli vůbec bojovat, museli napřed najít na zemi suché místo, kam by pochodeň položili.
Naštěstí jsme tu teď měli Kizmel, která díky zvláštní elfí dovednosti dokázala vidět ve tmě. Tady v jeskyni nebyli skákací pavouci jako v lese, ale rychlí rybářští pavouci. Kizmel nás před nimi mohla varovat dřív, než se dostali do míst osvětlených pochodněmi, a tak jsme měli dost času se připravit k boji.
Pomalu, ale stálým tempem jsme prošli každé zákoutí prvního patra. Občas jsme našli truhlici s pokladem nebo vzácné rudy, které jsme mohli použít k vykování Asuniny další zbraně. Když už jsme skoro dokončovali mapování celého patra, Asuna se opožděně zeptala: „Hele, je tahle jeskyně taky ta… instance? Nebo je to…?“
„Opakem instancové jeskyně by byla asi veřejná jeskyně. Tahle je veřejná,“ zamumlal jsem tiše Asuně do ucha, bál jsem se, že kdyby nás Kizmel zaslechla, znovu by nás poučila o rozděleném jazyku lidí.
„Vím to proto, že se tu dělají ještě jiné úkoly.“
„Jo? Jaké?“
„No, ve vesnici za lesem je úkol, při kterém máš najít ztraceného mazlíka. A další je pak v hlavním městě…“
Náhle jsem ztichl. Asunina tvář, ozářená oranžovým světlem, se na mě zvědavě zadívala. Já se rychle otočil, abych se podíval za nás.
Cesta, kterou jsme přišli, byla téměř úplně ponořena do tmy, nikde ani živáčka… ale slyšel jsem teď něco? Tiché a krátké zaskřípání kovu?
„Hej, co se děje?“
„…Kolik hodin jsme na třetím podlaží, Asuno?“
„No, po tom spánku asi tak čtrnáct hodin.“
„Ech… sakra, to je přesné načasování.“
„Přesné načasování čeho?“
Otočil jsem se zpět k ní a zašeptal: „Tady se dělá jeden velký úkol, který můžeš začít v hlavním městě. Má různá schémata, takže to neplatí vždy, ale docela veliké procento hráčů, kteří ten úkol dělají, si sem přijdou pro předmět. Podle velikosti party se sem dostanou mezi deseti až patnácti hodinami…“
A tehdy jsem uslyšel další tiché zaskřípání kovu. Kizmel se zcela zastavila, což mi potvrdilo, že mě jen nešálí sluch. Napjatou chvíli sledovala cestu a čekala, ve tváři tvrdý výraz. Pak se otočila k nám.
„Kirito, Asuno – zdá se, že ve hnízdě je ještě někdo.“
„Jo. To musí být další hrá… lidští válečníci. Máme jisté důvody, proč se jim chceme vyhnout, Kizmel.“
„To i já,“ zakřenila se elfí rytířka a ukázala k proláklině ve zdi opodál. „Schováme se tamhle.“
„Co? Jak se schováme, když tu pak budou svítit pochodněmi?“ zeptala se Asuna s vykulenýma očima. Kizmel se znovu usmála.
„Lidé lesa mají vlastní způsoby klamu.“
Popostrčila nás šťouchnutím do zad, navedla nás k asi metr hluboké proláklině ve zdi. Přitiskli jsme se ke stěně jeskyně a ona na nás, aby nás skryla. Její obdařený hrudník, pevné břicho a hladká stehna se tiskla přímo na mě – bál jsem se, že se spustí herní kód obtěžování, ale zřejmě se nezapnul, když kontakt iniciovalo samo NPC. Kizmel samozřejmě vůbec netušila, co se mi honí hlavou.
„Zhasněte pochodně,“ přikázala. Udělal jsem, jak řekla. Pustil jsem své světlo do louže na zemi. Jakmile nás obklopila temnota, roztáhla Kizmel svůj plášť tak, aby skryla všechny tři.
Plášť zvenčí vypadal, že je utkán z pevné látky, ale zevnitř byl kupodivu tenký jak papír, vlastně i průhledný. Viděl jsem samozřejmě jen tmu, ale mech na druhé straně chodby zářil natolik, abych poznal, že plášť mi výhled nezakrývá.
A to nebylo jediné překvapení. Nepoužíval jsem teď skill Skrývání, ale stejně se mi na levé straně zorného pole ukázalo procento jako při použití skillu. A co mě šokovalo – bylo tam 95 procent. Kizmelin plášť měl magický efekt – ehm, zaklínadlo – které aktivovalo skill Skrývání. Napřed ten prsten s protijedem a teď tohle… začínal jsem celkem závidět.
„Co jsi to předtím říkal, Kirito?“ zeptala se Asuna tak tiše, jak to jen šlo, přerušila tak mou zelenou chvilku. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, o čem jsme mluvili.
„No jo. Ti, co sem jdou, dělají ten úkol. Je to úkol na vytvoření gildy, ten, který hráči přední linie chtěli tak zoufale moc udělat.“
„…!“
Vytřeštila oči – pamatovala si to. Chtěl jsem to rozvést, ale ozvalo se Kizmelino varování: „Ticho. Brzy projdou.“
S Asunou jsme oba zavřeli ústa a hlasitě polkli.
O deset vteřin později jsme uslyšeli rachot zbroje v pohybu. Napočítal jsem alespoň dva těžkooděné válečníky, možná byli i tři. Kroků ale bylo víc – v partě jich muselo být celkem pět nebo šest.
Nakonec se ozval drsný výkřik, překvapivě hlasitý a lehkovážný na to, že jsme všichni byli uprostřed jeskyně.

„Co to má sakra být?! Všechny truhly už jsou vybraný!“

Byl to povědomý hlas, jako bych ho naposledy slyšel jen před pár minutami. Posledně jsem ho viděl před celými patnácti hodinami, ale ty okolnosti – to, že jsem ještě nebyl ve městě a že byl jeho hlučný hlas tak snadno rozpoznatelný – mě přinutily si pomyslet Už zase ty?! Asunina bledá tvář se v temnotě stáhla do kyselého výrazu.
Několik vteřin jsme zadržovali dech. První hráč prošel kolem nás, tak blízko, že jsme se ho skoro mohli dotknout.
Měl silné šupinaté brnění a kroužkovou kapuci, která mu zakrývala celou hlavu. Byla moc veliká tma na to, abych rozpoznal barvu jeho tuniky a kalhot, ale určitě jsou mechově zelené. V rukách měl kulatý šít a vzácnou jednoruční sekeru. Pro přední linii to byla neobratná zbraň, ale on si s ní lehce točil mezi prsty.
Jako další prošel také muž se štítem, jako zbraň měl ale meč. Třetí neměl helmu. Vlasy měl vytvarované do velkých štětin, kvůli čemuž vypadala jeho hlava jako řemdih. Pronikavé oči měl přivřené a ústa zkřivená nespokojeností. Měl ocelový hrudní plát a v jedné ruce držel meč.
Jmenoval se Kibaó. Měl jsem s ním špatné vztahy už od boje s bossem prvního podlaží. Byl to zapřisáhlý nepřítel bývalých beta testerů a měl tedy dost důvodů mě nenávidět. Kdyby mě tady v jeskyni uviděl, určitě by mi řekl nějaké to nehezké slovo – nebo taky dvě či tři nebo čtyři.
Ve chvíli, kdy prošel kolem, podívaly se jeho korálkovité oči do pukliny, ve které jsme se schovávali. Procento skrývání spadlo na 90. Naštěstí nespadlo dost na to, aby nás odhalil. Za Kibaóem prošli ještě tři hráči. Jejich halasné řinčení postupně utichalo, až zmizelo úplně.
O několik vteřin později se Kizmel narovnala a upravila si plášť tak, jak ho nosila normálně. Vydechli jsme úlevou a protáhli se. Moje parťačka vypadala, že si dělá starosti: „Byla jsem víc nervózní, než když bojujeme s monstry.“
„Jo. Ale i kdyby nás viděli, v boj by se to nejspíš nezvrtlo,“ odpověděl jsem. Asuna lehce pohnula hlavou, nebylo to ani přikývnutí, ani zavrtění.
„No, možná by chtěli, abychom se s nimi rozdělili o to, co jsme našli v truhlicích.“
„To nevím. Asi by tak daleko nezašel… doufám…“
Kizmel se otočila na druhou stranu, než jakou se parta vydala, a zeptala se: „Vy jste některé z nich znali?“
„Ehm… tak nějak… ale dalo by se říct, že nejsme zrovna přátelé…“

„Vážně? Slyšela jsem, že lidé v tomto zámku už roky udržují zdravý mír.“
„N-na boj by nedošlo, samozřejmě. A v boji s velkými monstry si pomáháme… ale nejsme přátelé.“
Neměl jsem Kizmel jak vysvětlit rozdíl mezi bývalými beta testery a „novými“ hráči, takže jsem to musel říct nějak jednoduše. Zřejmě to zabralo. Trochu se pousmála: „Aha. To bude asi podobné jako vztah mezi mou brigádou rytířů jerlínu a královskými rytíři santalu.“
Co myslí tím jerlínem? Podivil jsem se. Asuna na Kizmel hned zareagovala.
„To je pěkné! Vaše brigády rytířů jsou pojmenovány po stromech? Jsou ještě i nějaké další?“
„Ještě je brigáda rytířů trojčetní, to jsou jednotky těžkooděnců. S nimi také nevycházíme nejlépe.“
„Ach… no, kdybych se teda mohl k někomu přidat, vybral bych si rytíře jerlínu.“
Kizmel se zatvářila rozpačitě. „Obávám se, že neexistuje historický precedent pro to, aby lidé od královny Lyusuly obdrželi rytířský meč. Ale vzhledem k tomu, jak nám pomáháte, u ní možná získáte audienci…“
„Vážně? Tak to abychom se vrátili do práce!“ rozzářila se Asuna, stalo se z ní úplné sluníčko. Já jsem měla ale informace navíc, kvůli kterým jsem před jejím pohledem uhnul. V betě mě tento úkol zavedl až do podhradního města temných elfů na devátém podlaží, ale dál už jsem se nedostal. Když úkol skončil, byly brány hradu zamčeny…
„Tak šup!“ překypovala energií Asuna, nejspíš už se viděla jako panoše. Plácla mě do zad. Mrzutě jsem zabručel a ze země zvedl pochodně, jednu jsem jí podal. To, že spadly do vody, nijak nezabránilo jejich opětovnému zažehnutí – to šlo, dokud jim nevypršela odolnost. Chvíli jsme je třeli o stěny jeskyně, dokud znovu nechytly. Pak jsme vykoukli z pukliny a nastražili uši směrem, kterým odešla parta šesti lidí.
Pokud dělal Kibaóův tým úkol na založení gildy, mířili do druhého patra jeskyně. My jsme už pozabíjeli všechny pavouky v prvním patře, takže teď už nejspíš byli na schodišti. Monstra dole byla náročnější, ale ne natolik, aby ohrozila partu šesti lidí.
Přivolal jsem si okno a podíval se na mapu. Prošli jsme čtyři pětiny prvního patra, zbývala nám jen dva místa. Jedním byl nejspíš sál, odkud vedly schodů dolů, druhým sál s předmětem, který jsme hledali. Museli jsme zamířit k sálu na druhou stranu, než byl ten, do kterého šel Kibaó.
„Pojďme tudy…,“ začal jsem, ale pak jsem si všiml, jak na mě Kizmel zírá. Přemýšlel jsem proč. Zmátla ji obrazovka menu? Nebo možná předstírala, že ji nevidí?
„…Už je to dlouho, co jsem to lidské zaklínadlo viděla naposledy.“
„Co? Za-zaklínadlo?“
„Jistě. Je to umění mystického písma, jedno z několika málo zaklínadel, která lidem po ztracení magie zbyla, nebo se mýlím? Umožňuje vám zaznamenávat vědomosti i fyzické předměty v mystickém tlustopisu...“
No ano, fialová obrazovka, která při mávnutí ruky vpluje do vzduch, je vlastně magie, to je celkem jasné. Souhlasně jsem přikývl.
„A-ano, takhle to je. Podle mapy v mém mystickém… deníčku jsme ještě nebyli tamhle…“
Asuna za Kizmel se při mé ubohé odpovědi snažila nevybuchnout smíchy.

Snadno jsme zabili pavouky v jednom ze zbývajících dvou sálů a na zadní stěně si všimli slabě blikajícího světla. Dal jsem svůj meč do pochvy a došel ke světlu – byla to stříbrná dekorace ve tvaru listu. Na stopce listu zářil bílý drahokam podobný opálu.
Vzhlédl jsem a podíval se na sponu pláště na Kizmelině levém rameni. Vzhled i barva byly úplně stejné.
„…To je insignie rytířů jerlínu. Musela patřit zvědovi, který jeskyni prozkoumával. Její majitel už není živ,“ poznamenala Kizmel pochmurně. Chtěl jsem jí sponu podat, ale zavrtěla hlavou.
„Tu dej veliteli, Kirito. Musíme se vrátit a podat hlášení.“
„…Dobře. Budu ji tedy mít u sebe.“
Dal jsem si emblém do váčku a po levé straně zorného pole mi projela zpráva, která ohlásila pokrok v úkolu.
Když jsme v betě po dlouhé a náročné dřině memento zvěda konečně našli, všichni jsme jásali. Ale tentokrát jsem na to náladu neměl. Co jsme před půl dnem zachránili Kizmel, začal jsem pomalu, ale jistě vnímat koncept NPC a úkolů jinak.
Monstra se v jeskyních oživovala mnohem rychleji, takže pavouci kolem vchodu už jsou nejspíš zase naživu. Nastražil jsem uši, abych zachytil zvuk mnoha nohou. V jedné ruce jsem držel meč, v druhé pochodeň.
Ale za několik vteřin jsem neuslyšel cupitání monster, nýbrž křik lidí.
„Sakra… jde to po schodech!“
„Utíkejte, utíkejte! Zpět ke vchodu!“
Slyšeli jsme řinčení kovové zbroje a zvuk zpanikařených kroků. A pak řev velikého monstra, který zněl jako skřípění dřeva odumřelých stromů.
„O tom podělaným obřím pavoukovi nám nikdo nic neřekl! Co to má sakra být?!“ zaúpěl Kibaó. To rozčilení, které měl předtím v hlase, teď bylo plné paniky.
Otočil jsem se ke svým společnicím.
„Co bychom…“
„Co bychom měli dělat, Kirito?!“
„To rozhodnutí nechám na vás!“
„…měli… dělat…“
Já jsem se na konkurz na vedoucího party nehlásil! Zaúpěl jsem v mysli, ale na tohle teď nebyl čas. Musím rozhodnout, jak zareagovat na tenhle nečekaný zvrat.
Ideální by bylo, kdybychom se mi schovali, Kibaóova skupina zvládla utéct a obří pavouk by se po ztracení kořisti vrátil zpět do druhého patra. Ale pravděpodobnost, že to bude takhle, byla dost malá. Hbití rybářští pavouci už jsou zase u vchodu, takže Kibaóova parta se do lesa nedostane bezpečně. V nejhorším možném případě bude obklíčena z obou stran. Ten „podělaný obří pavouk“ musí být pavoučí královna, boss tohoto labyrintu, takže taková situace by byla příšerná.
Druhá nejlepší možnost by byla, kdyby se Kibaóova skupinka zastavila a královně čelila. Co si pamatuji, ten boj by parta šesti lidí, kdy má každý úroveň kolem 10, měla zvládnout bez obětí na životech. Ale to jen za předpokladu, že budou klidní a dokáží se vypořádat s jejími zvláštními útoky. Kibaóova Aincradská osvoboditelská síla se netajila svým pohrdáním vůči všem beta testerům, takže nikdo z nich nebude mít nějak moc informací o tomto neznámém monstru.
Tenhle myšlenkový proces mi zabrat dvě vteřiny. Další půl vteřinu jsem sledoval Kizmelinu napjatou tvář.
Ať už s Kibaóovou partou vycházíme nebo ne, jsou nedocenitelnou silou při snaze dosáhnout našeho společného cíle. Nemůžeme jejich nesnáz ignorovat, ale taky se mi nechtělo se do toho vložit přímo. Netušil jsem, jak zareagují – hlavně Kibaó – až boj skončí a oni si všimnou Kizmel.
Možná nezaútočí přímo, ale dost se mi příčilo, že by ji viděli. Docela jsem se snažil vyhýbat se před ní termínům jako „NPC“ nebo „hra“.
„Necháme je projít a zastavíme toho pavouka, až je bude následovat. Pokud ho dostaneme do tamtoho velikého sálu, měli bychom mít dost prostoru k boji,“ řekl jsem rychle. Asuna a Kizmel se na mě obě zadívaly. V jak oříškově hnědých, tak onyxově černých očích se zračily jiné myšlenky, ale ani jsem neměl čas přijít na to, jaké myšlenky to byly – obě ženy souhlasně přikývly.
„Dobře. Můžeš nás vést.“
„Pokud ses rozhodl bojovat, přidám se.“
S Kizmel jsem tak nějak počítal, ale Asunin souhlas mě trochu překvapil. Nebylo času nazbyt, a tak jsem se nemohl zeptat, jak to, že souhlasí. Musel jsem si v hlavě vybavit mapu jeskyně a odhadnout, kudy se Kibaó vydá.
„Tudy!“
Mávl jsem pochodní a rozeběhl jsem se směrem, odkud přicházel hluk kroků.
Po asi deseti krocích protínala chodbičku široká cesta. Po ní by měla přijít Kibaóva skupina, zleva poběží doprava, pavoučí královna jim bude v patách. Jakmile hráči proběhnou, zaujmeme její pozornost a zatáhneme ji do sálu, kde jsme našli memento zvěda. Parta poběží nejspíš až ke vchodu, kde možná narazí na nějaké slabší pavouky, ale jinak budou přesvědčeni, že královně utekli.
Schovali jsme se do dalšího výklenku ve stěně. Asunina pochodeň stále plála, ale já jsem svou uhasil. Čekal jsem v husté tmě a zkoušel jsem načasovat, kdy vyrazíme. Monstra nejlépe natáhnete skillem s efektem dráždění nebo vrhacími noži, ale k dispozici jsem zatím neměl ani jedno – mohl jsem jen máchnout mečem do křižovatky a zasáhnout královnu ve chvíli, kdy bude probíhat kolem. A protože jsem musel hned ucouvnout, nemohl jsem použít skill meče, po kterém bych se na okamžik nemohl pohybovat.
Sevřel jsem svou Žíhanou čepel a znovu jsem zaslechl křik skupiny.
„Rozcestí! Kudy je východ?!“
„Zrovna jsme tudy šli! Rovně, rovně, rovně!“
Šest párů řinčících kroků se blížilo. Přitiskl jsem se zády ke stěně a s laserovým soustředěním jsem ze vzdálenosti pěti metrů sledoval křižovatku.
O dvě vteřiny později přes ni přeběhla skupina mužů. Muž vepředu si stále lehkovážně točil sekerou, ale ostatní vypadali zoufale. Při útěku před nebezpečným protivníkem ti v lehké zbroji vždy utekli těm pomalejším, ale Kibaó držel svůj tým těsně pohromadě.
Jakmile se parta prohnala kolem, uslyšel jsem znovu řev, který zněl jako praskot suchých větví. Kroky těch hubených nohou slyšet nebylo, ale přes boty jsem ucítil jedinečnou vibraci, kterou způsobovala ta hromada pavoučích nohou narážejících do země. Ještě tři vteřiny, dvě…
Teď!
V tichosti jsem skočil kupředu a zvedl jsem Žíhanou čepel, abych s ní mohl švihnout. Nesnažil jsem se o nějak veliké zranění, ale potřeboval jsem vygenerovat tolik nenávisti, aby pavouk změnil cíl. Ve chvíli, kdy jsem úder započal, se na levé straně křižovatky objevilo obří tělo. Napřed kulaté svítící červené oči, pak nohy o velikosti kmenů stromků, a nakonec vypouklé tělo.
„…!!“
S bezhlesným výkřikem jsem udeřil do boku obřího pavouka. Bylo to jen trochu soustředěnější normální švihnutí, ale stačilo na to, abych proťal mdle fialový exoskelet a aby zevnitř začala stříkat zelená tekutina.
„Kišašáá!!“
Zaúpělo monstrum hněvivě a zastavilo se. Vytáhl jsem meč, skočil dozadu a plnou rychlostí se rozeběhl za Asunou s Kizmel. Neotočil jsem se, abych vidět, jestli mě pavouk následuje.
Když jsem se ale nakonec ohlédl, pavoučí královna zrovna dokončila otočku o devadesát stupňů. Pohled jsem se zaklesl do jejích mnoha zářících očí a všiml jsem si, že první z jejích dvou HP linek byla trochu kratší. Její jméno znělo Nephila regina. Regina znamená v latině „královna“, takže je to Královna Nephila. Stříbrné vzory na lesklém fialovém těle jí dodávaly jisté královské vzezření.
„Zdá se, žes ji upoutal,“ zašeptala Asuna a odlepila se od stěny. Osminohá královna se přikrčila, její se nebezpečně zaleskly, jako by ji světlo Asuniny pochodně podráždilo. Pak…
„Kššáá!“ zaječela pavoučice a vyřítila se kupředu – ale my jsme jen tak nestáli a nesledovali ji. Jakmile její první noha cukla směrem dopředu, všichni tři jsme už vyběhli. Úzké chodby nejsou ani trochu vhodným bojištěm, když váš protivník používá útoky omezující pohyb.
Po deseti vteřinách běhu se po pravé straně objevil vchod do velkého prázdného sálu. Vběhli jsme dovnitř a obě dívky se rozestoupily tak, abych byl uprostřed. Škrtl jsem pochodní v levé ruce o zem, abych ji znovu zapálil – zrovna v tu chvíli se do sálu vřítila královna. Bez zaváhání mířila přímo ke mně.
Stál jsem a sledoval jsem její přední nohy, které se zvedly vysoko do vzduchu. Pokud se od bety nic nezměnilo, používá pavoučí královna tyto útoky – bodnutí předníma nohama, kousance jedovatými kusadly, lepkavý sprej ze zadečku a svislý skok, kdy po dopadu udělá nárazovou vlnu. Pokud vás pavučinový útok zasáhne do nohou, zůstanete přilepení na místě, pokud do hlavy, nemáte jak útočit. Nárazová vlna byla podobná té, kterou dělali minotauři bossové na druhém podlaží – pokud jste jí stáli v cestě, buď jste zaklopýtali, anebo přímo spadli.
Neměl jsem čas říct Asuna a Kizmel o útocích předem, a tak jsme je musel instruovat teď. Pozorně jsem sledoval nohy pavouka a zakřičel: „Když bodá nohama, ta, která sebou cukne, zaútočí první! Pokud se nedostanete z jejího dosahu, zasáhnou vás obě!“
A zrovna, když jsem to říkal, pravá noha cukla. Skočil jsem doleva. Obří dráp narazil do místa, kde jsem jen před vteřinkou stál. Levá noha zaútočila o chviličku později, ale nedosáhla na mě, protože jí stála v cestě pravá noha. Když se i ona zabodla do země, zakřičel jsem: „Jeden skill meče!“
Ani jedna z žen se neznámého monstra nezalekla a obě se rozmáchly zbraněmi, čepele zazářily. Tu záři jsem zaznamenal koutkem oka, sám jsem do nohou pavoučice použil Příčné seknutí. Monstrum bylo trojnásobně trefeno světlem a zvukem, odporně zaskučelo. Třetina první HP linky prostě zmizela. To muselo být díky Kizmelině síle.
Pokud budeme opatrní a budeme používat skilly jen po jednom, zvládneme Nephilu porazit během šesti nebo sedmi kol. Neusínal jsem ale na vavřínech a pozorně jsem pavoučici sledoval, hlavně po tom, co její prodleva skončila a ona se znovu dala do pohybu. Byla to královna jen obyčejného labyrintu o dvou patrech, ale i tak byla boss monstrem. Nebudu jen tak lelkovat a předpokládat, že se od bety nezměnila stejně jako bossové podlaží.
Královna udělala několik třepotavých kroků a přikrčila se na všech osmi nohou.
„Skočí! Musíme vyskočit, než dopadne! Řeknu vám kdy!“
Obří pavoučice skočila nahoru, až se z toho roztřásl i vzduch v sále. Když dosáhla stropu a začala padat, zakřičel jsem: „Dva, jedna, skočte!“
Když královna dopadla, my jsme zrovna byli ve vzduchu, a tak byla nárazová noha několik centimetrů pod našima nohama zcela neškodná. Než jsem dopadl, připravil jsem si další skill meče.
Během všeho toho přesného úsudku a obezřetného pozorování jsem úplně zapomněl na to, že ta silná a spolehlivá elfí rytířka není člověk, ale naprogramované NPC.
Nebylo by to být možné. Kvůli svým naprogramovaným algoritmům nereagovala NPC na úsečné příkazy tak jako hráči. Ale nic z toho, co Kizmel dělala, mi nepřišlo jiné než při jiných bojích.
Změřit ve VRMMO délku boje bylo nesmírně obtížné, jelikož byly všechny smysly neustále zaměstnány. Obvykle jste dobojovali a řekli: „To trvalo jen minutu?“ Anebo: „To nám trvalo celou hodinu?“
Takže když Nephila Regina, obří pavoučí královna, vybuchla, doprovázená vizuálními efekty cákanců, a my dostali odměny za boj, hned jsem přivolal menu, abych se podíval na čas.
Čtyři dvacet ráno, takže boj nám trval jen tři minuty – ale to bylo dost na to, aby se Kibaóova skupinka začala divit, kam boss zmizel, a přišla zpátky. Pokud to udělají, můžeme se zase skrýt za pomoci Kizmelina pláště, ale po tom monstrózním zvuku výbuchu pavoučice bude hrozně těžké zůstat skrytí.
Zavřel jsem okno a otočil jsem se ke svým parťačkám, které si zrovna plácaly, a přiložil jsem prst ke rtům. Temní elfové naštěstí znali gesto pro to, aby byli potichu, a tak Kizmel i Asuna spustily ruce. Pak jsem jim naznačil, aby počkaly, a po špičkách jsem došel ke vchodu do sálu. Záda jsem přitiskl ke zdi a nastražil jsem uši k chodbě. Prozatím jsem ale neslyšel žádné blížící se hlasy nebo kroky.
Jsou čtyři ráno, tak kdy sakra odešli z města? Na gildovním úkolu možná dělají celou noc.
Tři vteřiny jsem tam stál napůl otrávený a napůl ohromený Aincradskou osvoboditelskou silou, ale zřejmě sem nešli. Nejspíš přilákali nějaké obyčejné pavouky poblíž vchodu a pustili se do boje. Úlevně jsem si oddychl a vrátil se k Asuně s Kizmel.
„Nezdá se, že by si nás Kibaóova skupinka všimla. Nejspíš se vrátí do druhého patra, aby dokončili úkol na vytvoření gildy, takže jakmile projdou kolem, můžeme vyklouznout ven,“ navrhl jsem. Asuna souhlasila, ale vypadala zmateně.
„Kolik minut trvá, že ta pavoučice zase ožije?“
„Ehm…“
Začal jsem se rozpomínat na tuhle informaci z bety, ale Kizmel mě předběhla.
„Vzhledem k tomu, jak byla veliká, bude trvat alespoň tři hodiny, než se v jeskyni sesbírá dost spirituální síly na to, aby dala život novému vládci.“
Takže Kizmel si ožívání monster vysvětlovala po svém. Přemýšlel jsem, že se zeptám, jak se spirituální síla liší od magie, která byla z Aincradu ztracena, ale přerušila mě Asuna.
„To bude mít Kibaóův tým dost času bezpečně prohledat druhé patro. Takže jsme jim pomohli, aniž bychom vůbec chtěli. To mě trochu štve.“
„Hahaha. Jak se říká, les vidí všechny dobré skutky a hmyz všechny špatné. Svatý strom zajistí, abyste byli požehnáni.“
„Ach… aha. My lidé říkáme, že dobrý skutek má být po zásluze odměněn.“
„Zapamatuji si to.“
Zatímco si povídali, zaobíral jsem se praktičtějšími věcmi – bude hrozná otava odejít a odnést emblém veliteli, jen aby nám řekl, ať se vrátíme a znovu bojujeme s pavoučí královnou. Ale pak jsem si všiml, že na zemi poblíž zářilo něco tmavého. Bylo to obří kusadlo, které královně Nephile vypadlo. Pro jistotu jsem na něj poklepal. Objevil se nápis Jedovaté kusadlo pavoučí královny.
Pokud půjde vše dobře, můžeme dát veliteli insignii ztraceného zvěda, vzít úkol na zabití královny a hned mu ukázat kusadlo na znamení toho, že jsme to zvládli. Dychtivě jsem si kusadlo dal do inventáře a podíval se na hodiny. Už bylo po půl páté. Kibaóův tým už se nejspíš vrátil do druhého patra jeskyně.
„No, můžeme zamířit zpět do tábora,“ navrhl jsem. Kizmel a Asuna se ke mně obě otočily a společně přikývly.
Byly si tak nepodobné, už jen kvůli Kizmelině tmavé kůži a špičatým uším – ale ačkoli jedna byla člověk a druhá NPC, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsou jako sestry.

Mé prosby byly vyslyšeny a my se z jeskyně dostali bez toho, abychom Kibaóa potkali. Spěchali jsme lesem směrem k táboru na jih od nás. Kdykoli to jen šlo, bojům jsme se vyhnuli.
V dobu, kdy už jsme konečně uviděli spoustu vlajek v husté mlze, začalo z vnějšího okraje Aincradu proudit bledě fialové světlo, které předpovídalo blížící se ráno. Uprostřed prosince bych ve skutečném světě v tuhle dobu potřeboval svetr a péřovou bundu, ale ranní mrazík po těch divokých bojích krásně chladil na kůži. Samozřejmě že všechno teplo nebo zimu, které jsme cítili, byly jen mentální signály přicházející přes NerveGear.
Prošli jsme hustou magickou mlhu vytvořenou zaklínadlem vnoření do lesa a úzkou stezkou mezi skalami. Teprve až v táboře jsme si úlevně vydechli a sundali si část těžkého vybavení.
Kizmel, která neměla herní inventář, poznamenala něco s náznakem závisti k našim zaklínadlům magického písma, jak inventáře zvala, a podívala se k zadní části tábora.
„Kirito, Asuno, doručíte memento, které jste v jeskyni našli?“
„J-jo. Klidně…“
„Děkuji. Zvěd, který zemřel, byl z velitelovy krve… nerada bych při podávání zprávy obtěžovala. Omluvte mé sobectví.“
Nepotřeboval jsem se ptát, jestli jí to připomíná smrt její sestry Tilnel. Asuna temnou elfku pohladila po paži, aby ji utišila.
„Rozumíme. Neboj se, tu zprávu podáme. Co budeš dělat teď, Kizmel?“
„Odpočinu si ve stanu. Pokud budete potřebovat mé služby, neváhejte se na mě obrátit.“
S náznakem úsměvu Kizmel poodstoupila. Ozvalo se smutné zazvonění a jedna z HP linek v levém horním rohu zmizela. Přišla nám i krátká systémová zpráva, která nás upozorňovala na to, že z party odešel člen.
Kizmel zasalutovala a odešla směrem ke svému stanu, do pravé části tábora. Podíval jsem se na svou parťačku. Měla ve tváři emoce, které jsem čekal – směs opuštění a nejistoty.
„Neboj. Přidá se k nám, kdykoli si o to jen řekneme… myslím,“ uklidňoval jsem ji.
Asuna se na mě tentokrát nenaštvala, řekla jen: „…Jo.“
Přes hlavu si pak přetáhla svou kapuci a popohnala mě: „Tak pojď, předáme zprávu veliteli.“

Velitel předvojových jednotek temných elfů si od nás emblém ve tvaru listu vzal bez známky emocí. Zdá se, že z NPC kolem je Kizmel jediná tolik pokročilá – ale po tom, co jsem s ní strávil tolik času, jsem si představoval, kolik hlubokého smutku se skrývá za stoickou tváří velitele.
Jakmile jsem předmět odevzdal, objevila se nová zpráva s dalším úkolem – porazit pavoučici vládnoucí hnízdu. Váhavě jsem přivolal kusadlo pavoučí královny a dal ho na stůl. Úkol se tím naštěstí splnil a my dokončili druhou kapitolu kampaňového úkolu, aniž bychom se museli vydat na další cestu. Ale na třetím podlaží nás čekalo ještě dalších deset kapitol, takže jsme ani zdaleka nekončili.
Vděčně jsme přijali cory, zkušenosti a předmět – Asuna i já jsme si vybrali magické váčky na opasek, které měly mnohem větší kapacitu, než byste podle jejich vzhledu čekali – a začali jsme třetí kapitolu úkolu. Pak jsme odešli z velitelova stanu.
Noc už úplně skončila, a tak táborem procházelo více temných elfů, ale Kizmel mezi ně nepatřila. Zastavil jsem se hned, jak jsem vyšel z velkého stanu velitele, a otočil se k teď už jen jediné člence party.
„…Co teď? Můžeme Kizmel kdykoli požádat, aby se k nám přidala…“
„Hm…,“ Asuna se zamyšleně k podívala zemi, pak zavrtěla hlavou. „To uděláme až o něco později. Vím, že to zní divně, ale… asi bychom jí měli nechat trochu času o samotě.“
„Aha. A ne, není to divné. Teda jo, je to NPC… ale hlavně je to naše parťačka.“
„Nevím nic o tom, že bych byla tvoje parťačka.“
„…Ano, madam.“
Od jídelního stanu přicházela lákavá vůně. Nohy mě začaly nést tím směrem, ale Asuna mě zatáhla za rukáv zpět.
„Před jídlem musíme něco udělat.“
„Co? Co udělat?“
„No tak, snad už jsi to nezapomněl. Chtěli jsme požádat kováře, aby mi po sesbírání správných materiálů ukoval nový meč!“

Ve Sword Art Onine se nové vybavení dalo získat třemi způsoby.
Jedním bylo to, že jste ho dostali jako odměnu za poražení monster – ať už těch normálních nebo bossů – tedy „drop z monster“. Pak jste ho mohli najít ještě v truhlicích v labyrintech, dohromady to byla kategorie „padlého vybavení“.
Druhý způsob byly „odměny za úkoly“, tedy že jste vybavení dostali jako odměnu za splněný úkol.
A třetím a posledním způsobem bylo „vytvoření“, kdy hráč nebo NPC kovář či koželuh vytvořil vybavení ze speciálních ingrediencí nebo materiálů.
Za těch pět týdnů ode dne, kdy hra začala, se ještě neukázalo, že by byl jeden způsob výrazně lepší než dva další. Má Žíhaná čepel +6 byla odměna za úkol na prvním podlaží, Asunin Větrný fleret +5 padl z monstra. Je pravděpodobné, že jak bude růst průměrná úroveň hráčů, bude se hodnota odměn z úkolů a zbraní od NPC snižovat, takže nejlepší zbraně budou buď vzácné dropy nebo ty vytvořené hráči. Ale to se může stát až za dlouhé měsíce… nebo i roky, ale modlil jsem se, abychom tu tak dlouho nebyli.
Ztracen v myšlenkách jsem se sunul za Asunou. Její kapuce se třepotala ve vánku.
Ačkoli jsem spal včera sedm hodin, náročný úkol ve tmě mě vyčerpal a příchod ranního slunce s sebou jen přinesl novou vlnu únavy. Šermířka šla, na rozdíl ode mě, svěže a energicky, takže buď patřila mezi nejvzácnější druh lidí mezi hráči MMO – ranní ptáčata – anebo se svým optimismem snažila odehnat úzkost.
„Neboj, půjde to dobře,“ zamumlal jsem a promnul jsem si oči, skoro jsem si ani neuvědomil, že něco říkám nahlas. Boty několik desítek centimetrů přede mnou se náhle zastavily. Jen tak tak jsem se zastavil těsně před tím, než jsem jí narazil do zad. Hlasem, který byl ze sedmdesáti procent tvořen vztekem a z třiceti něčím jiným, prohlásila: „…Vůbec ničeho se nebojím.“
I přes to, jak pomalu mi teď mozek fungoval, jsem si uvědomoval, že bych se s ní teď neměl pouštět do křížku. Odpověděl jsem pouhé: „Dobře.“
„Ale doufám, že sis ty materiály z boje ponechal. Nechci jít na lov jen proto, že nám jich pár bude chybět,“ pronesla a otočila se ke mně. Další věta už byla pronesena mnohem tišeji: „Nemůže to být… vždycky takhle…“
„Co? Jak?“
„Chci říct… nemůžu se tě dál ptát, jaké materiály potřebuju k výrobě zbraně nebo jak porazit nějaké monstrum. Musím se naučit na to přijít sama.“
„Ach… a-ale když jsme mě potkala na druhém podlaží, věděla jsi přesně, z kterých monster padá jaký materiál na vylepšení,“ odpověděl jsem. Naše setkání před týdnem mi teď připadalo jako dávná historie. Asuna se ve stínu své kapuce kysele usmála.
„Jen proto, že jsme si z Arginy strategické příručky zapamatovala důležité detaily. Nevím nic, co není napsané v učebnici. Stejně jako předtím, než jsem sem přišla.“
„…“
Tohle mě překvapilo. Zkoušel jsem přijít na vhodnou odpověď, ale nakonec jsem jen zavrtěl hlavou.
„Jsem na to stejně. Teď můžu využít znalosti z bety, ale až mi dojdou, budu ztracený úplně stejně…“
„Mýlíš se. Znalosti z knihy a znalosti z osobní zkušenosti jsou zcela odlišné. Z obyčejného vykování jedné zbraně jsem tak nervózní proto, že jsem to ještě nikdy nezažila.“
Všiml jsem si, že moje ospalost už úplně zmizela. Rozhodl jsem se nepoukázat na to, že přiznala, že se bojí, a udržel jsem si klidný výraz.
„Tak můžeš od teď začít zažívat věci. Nejdůležitější je přežít a jít kupředu… a to je vše. Používej, co jen můžeš, dokud to bude kvůli tomu – ať už jde o Arginy knihy nebo můj mozek. Každý den ti přinese nové zkušenosti… a to ne ty, které jsou v podobě bodů.“
Bylo mi trochu divně z toho, jak neobvykle vážně jsem svou řeč zakončil, a podíval jsem se stranou od velkého stanu. První paprsky slunce se sem vlévaly přímo zpoza vnějšího okraje a zachytávaly se na spodku podlaží nad námi, obarvovaly ho do červena.
„…To je fakt. Je začátek nového dne…,“ zamumlala. Ulevilo se mi, že její hlas zněl uvolněněji.
Podíval jsem se na ni a dodal jsem: „A ještě něco jsem zapomněl říct…“
„Hm?“
„Při vytváření zbraně v podstatě nemáš, na rozdíl od vylepšení, možnost neuspět. Takže se fakt nemusíš bát, že by…“
Přerušila mě úderem pěsti do břicha, natolik slabým, aby nezpůsobila žádné zranění. Hrozivě zavrčela: „Tos měl říct dřív!“

Asuna dupala dost naštvaně na to, aby se po tvrdé zemi rozběhly pavučinky. Šel jsem za ní v uctivé vzdálenosti, dokud jsme neuviděli řemeslnickou část tábora temných elfů.
Kolem cesty stály čtyři stany, každý z nich měl vlajku, na které bylo vyobrazeno, k čemu stan slouží – obchod s předměty, švadlenka, kožedělnictví, kovářství. Nejvzácnější zboží bylo vystaveno před stany a mé srdce zaplesalo při pohledu na předměty, které se v teritoriu lidí nedají získat – ale ceny byly vzhledem k tomu, že jsme teprve dorazili na třetí podlaží, v podstatě vydřidušské. S notnou dávkou sebezapírání jsem prošel kolem obchodů a zastavil jsem se před kovářstvím
NPC kováři bývali obvykle namakaní chlápci s vousy, ale tenhle byl vymodelován tak, aby se hodil do tábora elfů – byl to vysoký a hubený muž, který měl dlouhé vlasy sepnuté za hlavou. Jako kováře jsme ho mohli rozpoznat jen podle silné kožené zástěry a rukavic dlouhých po lokty. V jedné ruce držel skvělé kovářské kladivo, což ukazovalo, že má vyšší skill řemeslnictví než kováři v hlavním městě třetího podlaží. A když se teď Nezha z Legendárních hrdinů stal bojovníkem s čakramem, byl tenhle elf nejlepší kovář, který byl ve hře momentálně dostupný.
Byl tu jen jeden drobný zádrhel…
S Asunou jsme se zastavili před stanem. Temný elf k nám otočil svou ostře řezanou a opálenou tvář, odfrkl si a vrátil se ke své práci. Z místa vedle sebe jsem ucítil náhlý výboj negativní energie, a tak jsem chytl rukáv pláště. Celý tenhle tábor je mimo bezpečnou zónu města, a kdybychom udělali něco zločinného, vrhly by se na nás stráže, zmlátily nás a vyhodily odsud – pokud by to tedy neudělal dřív tenhle kovář.
Asuna se naštěstí rozhodla jeho očividný nedostatek pohostinnosti nekomentovat, místo toho se na mě zle podívala.
„Určitě to vyjde?“ zamumlala. Energicky jsem několikrát kývnul. Při vylepšení jste si být jistí nemohli, ale jak jsem před chvilkou řekl, při kování úplně nové zbraně byl naprostý neúspěch vyloučen. Tedy alespoň za předpokladu, že měl kovář naučenou minimální hodnotu skillu, kterou k vykování potřeboval.
Pustil jsem její plášť a Asuna udělala krok kupředu. Zdvořile se elfího kováře zeptala: „Promiňte, že ruším, ale mohl byste mi vykovat novou zbraň?“
Odpověděl dalším odfrknutím, ale před Asunou se objevilo speciální menu obchodu Většina NPC s hráči komunikovala tváří v tvář, ale někdy nerozuměla jazyku hráčů, a tak se pro transakci použilo menu.
Přemýšlel jsem, zda ten elfí kovář považuje tohle okno také za nějaké magické zaklínadlo. Asuna v okno stiskla tlačítko pro zviditelnění menu, abych taky viděl. Chtěla štíhlým prstem stisknout tlačítko „Vytvořit zbraň“, ale zastavila se.
„…No jo. Napřed musím něco udělat,“ zamumlala. O chvilku později mi došlo, co tím myslela.
„Není to nezbytné. Dělej, jak uznáš za vhodné, Asuno.“
„Já vím… ale už jsem se rozhodla,“ oznámila a odvrátila se od okna menu, aby si od pasu odepnula Větrný fleret +5 v jeho zelené pochvě.
Jednoduše, ale krásně zdobená zbraň jí dobře sloužila od boje s bossem prvního podlaží, během druhého podlaží a i teď na třetím. Zašeptala meči něco, co jsem neslyšel, a pak ho nabídla kováři. Rozhodla se obejít systém menu a požádala osobně: „Přeměňte ho prosím na ingoty.“
Myslel jsem si, že elfí kovář si potřetí odfrkne, ale místo toho jen natáhl ruku.
Nemohl chápat pouto, které si Asuna k meči vytvořila, ale beze slov (či odfrknutí) si Větrný fleret vzal a tasil ho z pochvy. Čepel už nezářila a nevypadala jako zrcadlo, vybledla – ale zároveň nabrala tmavší lesk. Kovář si rapír pozorně prohlédl, přikývl a něžně ho vložil do pece za sebou.
To byla skutečná pec z cihel, ne přenosná, jakou s sebou nosil Nezha. Neměl měchy, kterými by zesílil oheň, ale plameny uvnitř měly záhadnou modrozelenou barvu, což byl nejspíš následek další elfí magie. Oheň brzy stříbrnou čepel rozpálil do ruda, tak pak začala od špičky k jílci zářit. Asuna si sepjala ruce před hrudí a sledovala to.
Meč nakonec zazářil ještě jasněji a pak pohasl. Změnil se v kvádr dlouhý asi dvacet centimetrů dlouhý.
Když světlo nakonec pominulo docela, natáhl elf do pece ruku v rukavici a kvádr z ohně vyndal. Podal ho Asuně. Byl to jen jediný ingot. Ve světle ranního slunce se stříbrně leskl. V Aincradu byl nespočet druhů kovových ingotů, od skutečných materiálů jako železo nebo měď až po fantaskní jako mitril. Ani já je od pohledu všechny nerozeznal. Ale i tak mi bylo jasné, že Asunina oblíbená zbraň se změnila v obzvlášť vzácný a hodnotný materiál.
„Moc děkuji,“ řekla elfovi a uchopila stříbrný kvádr oběma rukama. Chvíli ho v nich držela, jako by vyměřovala jeho váhu, pak otevřela své menu a dala ho do inventáře. Okno svého menu zavřela a vrátila se k menu obchodu, aby pokračovala ve své objednávce.
Stiskla tlačítko Vytvořit zbraň, pak Jednoruční zbraň, Rapír, Vybrat materiály. Objevilo se menší okno, které ukazovalo všechny použitelné materiály, které vlastnila, rozdělené do několika kategorií.
Při vylepšování zbraní byly potřeba jen základní materiály a případně bonusové, ale při vytváření nové zbraně bylo třeba materiálu, který poslouží jako základ – ingot. Mohli jsme vytvořit ingot z hornin, které jsme nasbírali v pavoučí jeskyni, ale z těch bychom získali jen nějaký základní ingot. Asuna teď moji pomoc nepotřebovala – vybrala některé materiály, nakonec nechala jádro z Větrného fleretu – oficiálně se jmenovalo Ingot argentia [stříbro argentium je sterlingové stříbro s obsahem germania]. Jakmile zvolila všechny požadované předměty, objevilo se poslední okno s Ano/Ne a s cenou vytvoření zbraně.
Asuna se ještě jednou podívala na kováře, poděkovala mu za práci, do které se za okamžik pustí, a stiskla tlačítko Ano.
Se zasvištěním se na pracovní desce vedle kováře objevily dva kožené vaky a zbrusu nový ingot. Beze slov zvedl vaky, naplněné základními a bonusovými materiály, a hodil je do pece. Vaky brzy shořely a zůstaly jen materiály uvnitř, rozžhavené do ruda.
„N-no nevím… udělal to hrozně lajdácky,“ zamumlal jsem směrem k Asuně. Ta otráveně vzdechla.
„To tys říkal, že vykování zbraně nemůže neuspět. Teď už mu prostě musíme věřit.“
Od toho dne, kdy jsme na druhém podlaží požádali Nezhu o vylepšení Větrného fleretu, se dost mentálně obrnila, pomyslel jsem si. Asuně jsem ale jednu věc neřekl.
Nebylo možné zcela neuspět ve vytvoření zbraně – tedy že by zmizely všechny materiály a neobjevil by se žádný meč. Ale to neznamenalo, že bylo jasně určené, co za zbraň dostanete. Hráč si vybral druh zbraně, ale její vzhled i název byly záhadou až do konce procesu. A hlavně se potenciální staty hotové zbraně nacházely v širokém rozsahu.
Ale bylo nemožné, aby byl dokončený meč slabší než Větrný fleret, ze kterého bude vytvořen – v to jsem doufal. Elfí kovář je možná nepřátelský, ale má dobré schopnosti, dali jsme mu maximum základních i bonusových materiálů a do toho ingotu přešly všechny Asuniny pocity. Možná jsem pověrčivý, ale věřil jsem, že i ve světě digitálních dat na tomhle záleží.
Nad tím jsem přemýšlel, zatímco se materiály v peci roztavily. Plameny teď přešly do jasně oslnivé bílé barvy. Kovář do pece hodil ingot a studený kovový kvádr se začal třpytit.
„Buff, prosím,“ ozval se Asunin hlas. Ucítil jsem, hebká dlaň objala můj ukazováček, prostředníček a prsteníček až k druhému kloubu.
Samozřejmě jsme na sobě žádný aktivní buff neměli – a i kdyby ano, nijak by se nepřenášel dotykem ruky. Ale to jsem neřekl a jen jsem otíral palec o hřbet její ruky a modlil jsem se za to, aby vznikl dobrý meč.
Elf si nás nijak nevšímal. Když se ingot dostatečně zahrál, zvedl ho levou rukou v rukavici a přesunul ho na kovadlinu. Roztočil kladivo v praví a rytmicky jím každé dvě vteřiny udeřil do kovu. Ranní vzduch tábora rozezvučelo jasné zvonění.
Počet úderů k dokončení zbraně se přímo vázalo na sílu hotového produktu. Začátečnická zbraň jako Obyčejný rapír nebo Malý meč byly jen na pět úderů, méně než pokus o vylepšení. Větrný fleret a další zbraně na téže úrovni vyžadovaly asi dvacet úderů. Počítat údery během kování bylo tedy vzrušující i stresující.
Deset. Patnáct. A bouchání pokračovalo.
Když jsme se dostali za dvacítku, pomalu jsem vydechl dech, který jsem už nějakou dobu držel. Tohle v podstatě zajišťovali, že výsledný meč bude lepší než Větrný fleret.
Když ale kladivo udeřilo pětadvacetkrát, napětí se vrátilo. Pozorně jsem sledoval třpytící se ingot, ani jsem si neuvědomoval, že pevně svírám Asuninu ruku.
Moje Žíhaná čepel byla odměna za úkol, ale zbraň podobné kvality vyžadovala asi třicet úderů. Kovářovo kladivo přešlo třicet, pak třicet pět a zastavilo se na čtyřicátém úderu.
Zářící bílá ingot se pomalu přeměnil v novou podobu – štíhlou, dlouhou, ostrou, krásnou. Naposledy zazářil a pak už na kovadlině ležel lesklý stříbrný rapír.
V tichosti jsme sledovali, jak ho kovář vzal za jílec zdobený ornamenty a zvedl ho. Přejel prstem po úzké čepeli a k našemu překvapení svou práci okomentoval.
„…Dobrý meč.“
Natáhl se k stojanu s bezpočtem pochev a vytáhl světle šedou, vsunul do ní rapír a podal jej Asuně.
Teď jsem si uvědomil, že pevně držím její ruku. Rychle jsem ji pustil a strčil si ruce do kapes. Velmi zvláštně se na mě podívala, pak si od elfa vzala rapír a uklonila se.
„Moc děkuji.“
Tentokrát si odfrkl.
Asuna se zašklebila a začala si připínat nový meč k pasu, ale chytil jsem ji za paži. Podezřívavě se na mě zadívala, ale když jsem ji začal táhnout k otevřenému prostoru v řemeslnické čtvrti, šla za mnou.
Když jsem se zastavil, vytrhla ruku z mého sevření a zamračila se.
„O co jde? Nový meč je v pořádku.“
„Na-na nic si nestěžuju. Jen… mohl bych se na něj rychle podívat?“ zeptal jsem se a natáhl jsem ruku. Našpulila rty, ale zbrusu novou zbraň mi podala.
Když jsem tu váhu ucítil na dlani, uvědomil jsem si, že to není žádný obyčejná zbraň. Poklepal jsem na meč, abych přivolal jeho vlastnosti. Společně jsme si je prohlédli.
Na vrcholku bylo jméno meče – Rytířský rapír. Takže to byl rapír jak pro rytíře. Úroveň vylepšení měl teď samozřejmě +0. Vedle byl počet zbývajících pokusů o vylepšení – patnáct.
„A-páni…,“ žasl jsem, navenek zdánlivě klidně, ale v hlavě jsem křičel: Jak?! Byl jsem tak šokovaný, že jsem měl pocit, že bych klidně mohl vyletět ke spodku dalšího podlaží, narazit do něj hlavou a zase spadnout na zem.
Na podrobnosti o útoku a rychlosti dole jsem se ani nemusel dívat. Patnáct pokusů o vylepšení bylo zhruba dvakrát tolik, kolik měla moje Žíhaná čepel, která jich měla osm. Rytířský rapír byl tedy dvakrát silnější než moje zbraň. Byl to ekvivalent zbraně z pátého nebo šestého podlaží.
Bez pochyb to byl důvod k oslavě. Staty zbraně se přímou úměrou podílely na šanci na vítězství – a tohle byl svět, kde „procentuální šance na vítězství“ nic neznamenala. Ve světě, kde každá porážka znamená jistou zkázu, musíte vyhrát každý boj. Nikdy nemůžete být dost silní.
Ale naneštěstí to nebylo tak jednoduché. Nebyli jsme v RPG pro jednoho, ale ve VRMMORPG.
Díval jsem se na její krásnou zbraň s jílcem, hruškou, a i křížovou záštitou lesknoucími se stříbrem a měl jsem předtuchu – ne-li bázeň – že tento rapír změní osud mé parťačky.

„…Co se děje?“
Vzpamatoval jsem se. Asuna na mě zírala, a tak jsem rychle zavrtěl hlavou.
„N-nic… chci-chci říct, je to fakt něco. Tenhle meč… je šíleně dobrý.“
„Hmm. Šíleně?“
„Šíleně.“
Asuna se náhle zachichotala. Nelíbilo se mi, že se mi směje, ale aspoň jsem se tak vrátil do přítomnosti. Odkašlal jsem si a rapír jí vrátil.
K pasu si připnula šedou pochvu a já řekl: „Ehm… blahopřeju ti k nové hlavní zbrani. Myslím, že tvůj Větrný fleret je pořád uvnitř… ale každý to asi vidí po svém…“
Při tom neobratném a váhavém zakončení se její úsměv změnil v otrávený, ale naštěstí mě nesetřela, jak to měla ve zvyku.
„Díky. Souhlasím… mám pocit, že s tímhle novým mi to půjde.“
„Ach, su-super.“
„A jak si nejspíš pamatuješ…,“ zastavila se na okamžik, na rtech měla pokřivený výraz bolesti, když pokračovala: „…když jsem odešla z Města Začátků a zamířila jsem k labyrintu, myslela jsem si, že zbraně jsou jen nástroje na jedno použití. Koupila jsem si hromadu těch levných Železných rapírů a o vylepšení nebo údržbu jsem se nestarala, když ztratily ostrost, prostě jsem je odhodila na zem labyrintu. Ale… ty rapíry jsem v podstatě byla já. Myslela jsem, že prostě půjdu tak daleko a tak rychle, jak jen budu moct… až už dál moci jít nebudu a zemřu…“
Konečkem prstu přejížděla po křížové záštitě své nové zbraně. Když pak pokračovala, bylo to po kouskách, jako by do slov vkládala texturu stříbra.
„…Popravdě, pořád si nemyslím, že bych měla velkou šanci. Stovka podlaží je tak daleko… příliš daleko. Ale… když jsi mi pomohl a já získala svůj Větrný fleret a naučila se ho zesílit, měla jsem pocit, že jsem se po troškách začala měnit. Ne jako že porážím hru a jsem zpátky v realitě, ale… že jsem brala každý den takový, jaký byl. Doufala jsem, že každý den přežiju. A k tomu se musím starat o svůj meč a o zbroj a hodně se učit a tak… takže jsem se naučila, jak udělat potřebnou údržbu sebe.“
„…Svou vlastní údržbu…“
Asuna byla začátečník, ne jenom v SAO, ale v MMORPG celkově. Teď jsem o hře věděl mnohem víc než ona. Ale měl jsem pocit, že mě zrovna naučila něco hrozně důležitého. Podíval jsem se dolů, na svoji ruku.
Jedna moje část se nejspíš vyhýbala myšlení na to, jak těžké bude tuhle hru dokončit, a na to zoufalství, že se to nejspíš nikdy nestane. Proto jsem převzal plášť beatera, odloučil se od hlavní skupiny přední linie. Kibaóova Aincradská osvoboditelská síla a Lindovi Dračí rytíři měli mnohem víc odvahy a ambice než já pohlížet na sté podlaží. Já bojoval jen z jednoho důvodu – abych zesílil.
Před třiceti devíti dny, hned poté, co se sám Akihiko Kajaba objevil nad hlavním náměstí Města Začátků a oznámil nám začátek smrtící hry jsem vyběhl do dalšího města. Ale ne proto, abych co nejrychleji začal s pokořováním hry. Chtěl jsem náskok na přežití.
Ale i já potkal několik dalších lidí, poznal je a vytvořil si vztahy.
Krysa Argo, prodejkyně informací. Agil, válečník se sekyrou. Nezha, bývalý kovář. I Diavel, který zemřel při boji s bossem prvního podlaží, a Kizmel, NPC. A hlavně šermířka přímo přede mnou, Asuna…
Měl jsem zodpovědnost. Zodpovědnost pokračovat v boji pro ty, které jsem potkal. Nemohl jsem se vzdát a přestat bojovat jen proto, že mě to unavilo. To, že přežívali společně se mnou, bylo zdrojem síly a úlevy.
„…To je správné,“ řekl jsem, stále jsem zíral na svou pěst. Asuna odpověděla, její hlas byl pro jednou bez nabroušeného tónu, možná byl i… laskavý.
„Musíš se naučit starat se o sebe. Když je to těžké nebo smutné, je důležité, abys to někomu řekl, ne to držel v sobě.“
„Ehm… j-jo…“
Vzhlédl jsem a uviděl jsem na její tváři něžný úsměv.
„A… co se stane, když ti to řeknu?“
Bez zaváhání odpověděla: „Když se to stanu, pozvu tě na horký taranský plněný knedlíček.“
„Ach… nepovídej.“
Skoro mi při její odpovědi poklesla ramena, ale pak jsem si řekl, že bude lepší nedoufat v nic lepšího. A navíc, ty plněné knedlíčky byly dost dobré – pokud jste je napřed nechali vychladnout.
„No, pokud mi někdy nevyjde pokus na vylepšení, vezmu tě za slovo. Teď ale důležitější věci,“ řekl jsem v naději, že změním téma. Asunin vzácný úsměv roztál jako sněhulák pod horkým sluncem.
„Co? Jako že není to, že můj Větrný fleret dál žije, důležité?!“
„Je to důležité,“ odsouhlasil jsem a ukázal jsem na Asunina nového druha. „Nechci se opakovat, ale ten Rytířský rapír je na třetí podlaží neskutečně silný. Po pár vylepšení bude jediný úder mnohem silnější než ten mojí Žíhané čepele +6. To je rozhodně skvělé, ale otázkou je, jak jsi tak silnou zbraň získala?“
„Ehm…“
Odmlčela se, aby se zamyslela, pak se obrátila zpátky ke stanu kováři, několik metrů daleko, za narychlo postaveným plotem, který řemeslnickou oblast obíhal. Podíval jsem se stejným směrem – kováře odsud vidět nešlo, ale lenivé údery kladiva jsem slyšel.
„Byl sice nepříjemný, ale v tom, co dělá, je dobrý, ne? Není každý zbraň, kterou uková, takhle dobrá? I když je teda fakt nepříjemný.“
„N-no… dost o tom pochybuji. Na třetím podlaží už jsme párkrát bojovali a ta monstra se moc neliší od těch v betě. A když najednou dostaneš zbraň dvakrát silnější, než jak silná by být měla, herní rovnováha je úplně mimo.“
„Takže říkáš, že možná kováři v hlavním městě jsou stejní, ale tenhle temný elf byl vylepšený, aby dělal lepší zbraně? I když je teda fakt nepříjemný.“
„Hm…“
Prohlédl jsem si celý tábor.
Noc už byla úplně pryč, údolí bylo zalito ranním světlem. Za posledními útržky ranní mlhy se zdravily stráže, rytíři i důstojníci. Z jídelního stanu se linula vůně čerstvě upečeného chleba. Bylo to tu úplně stejné jako v betě.
„…Každý, kdo vezme úkol ‚Nefritový klíč‘, se sem dostane. Takže nemyslím, že je takový rozdíl mezi hlavním městem a tímhle místem.“
„No, nejsi zrovna přesvědčivý. A vůbec, koho zajímá, že je zničená herní rovnováha jen proto, že jsem dostala mnohem silnější zbraň, než jsem měla dostat? Lepší, než kdyby to bylo naopak.“
„Ehm, jo, to je fakt…“
Měla naprostou pravdu. Nebyli jsme tu, abychom se chovali kavalírsky a hráli podle pravidel hry. Musíme využít všech bugů a cheatů, abychom se odsud dostali.
Ale v tom byl ten problém.
Pokud je tenhle Rytířský rapír vážně odchylkou v systému, předmět, který by neměl existovat, tak bylo nebezpečí, že vedení hry – i když jediným GM byl Kajaba – něco udělá, třeba že ho nahradí řádnou zbraní nebo ho zcela vymaže.
Ale to možná není jediný problém. Až se nakonec sejdeme s ostatními hráči přední linie, abychom se pokusili projít labyrintem třetího podlaží a porazili bosse, ostatní budou Asuninou novou zbraní jistě ohromeni. A nemáme jistotu, že ji všichni budou jen obdivovat…
„Tak to vyzkoušejme.“
„Co?“
Překvapeně jsem se na ni podíval, nevěděl jsem, o čem teď mluví.
„Požádáme ho, aby vytvořil další meč, a uvidíme, jestli se to bude opakovat.“
„Ach, aha… počkej.“ Několikrát jsem přikývl a pak ukázal na sebe. „Když říkáš ‚vytvořit další meč‘… to jako pro mě?“
„A na co bych já potřebovala dva meče? Nemůžu mít v každé ruce jeden.“
„N-no, jasně… ale…“
Bez přemýšlení jsem natáhl ruku přes rameno, abych chytil jílec svého meče, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ho vrátil do inventáře. Místo toho jsem položil ruku na hlavu a prohrábl si vlasy.
Navrhovala, abychom toho kováře vyzkoušeli, ačkoli je tedy hrozně nepříjemný, jestli dokáže vytvořit podobně šíleně silný meč, ale to bychom to museli vyzkoušet za stejných podmínek, za jakých byl vytvořen Asunin meč. Nejenom, že bychom museli mít základní i bonusové materiály vysoké kvality, ale také jádrový ingot z mého vylepšeného a užívaného meče. Tedy ze Žíhané čepele +6, se kterou bojuji už měsíc.
Popravdě, dny její užitečnosti jako mé hlavní zbraně už pomalu končily. Pokud se mi oba zbývající pokusy na vylepšení povedou a já ji dostanu na +8, možná mi vydrží až do čtvrtého podlaží. Ale i tady na třetím prodávají NPC prodejci lepší zbraně i na +0 – akorát nejsou zrovna levné.
Žíhaná čepel navíc byla zbraň z odměny za úkol, mohl ji získat každý. Nebyla na úrovni vzácné zbraně, kterých existuje jen několik.
A stejně jedna část mého já ten meč milovala a chtěla ho používat, dokud jen bude sloužit. Nebylo to kvůli statům, vzhledu nebo tomu, jak se mi se zbraní bojovalo. Bylo to kvůli tomu pocitu uspokojení, který jsem měl, když jsem vyrazil z Města Začátků dál, abych úkol pro tuhle čepel započal, ačkoli jsem tehdy měl jen začátečnický Malý meč. Bylo to kvůli tomu pocitu, který jsem měl, když jsem váhu nového meče poprvé ucítil – ta váha se se začátečnickým mečem ani nedala porovnat. Skill Jednoruční meč jsem si dal částečně proto, že jsem z bety věděl, že si budu moct brzy získat Žíhanou čepel.
Ale všechno ostatní se od bety změnilo. Museli jsme dokončit každé podlaží co nejrychleji, a to s vědomím, že každý máme jen jeden život. Hlavní bylo chovat se účinně a poslouchat rozum. Přilnout k předmětu, který bude třeba nahradit, je ztráta času. Přesně to jsem řekl Asuně v hostince druhého podlaží – pokud chceme přežít, musíme získávat stále nové vybavení. Takové MMO hry prostě jsou…
Vypadá to, že se tu rozdělíme, kamaráde, řekl jsem meči v mém inventáři.
Ano, měli bychom otestovat úroveň dovedností kováře temných elfů a ano, moje Žíhaná čepel bude brzy k ničemu. Načasování bylo dokonalé. Zaťal jsem zuby a chtěl jsem souhlasit.
Ale než jsem se k tomu odhodlal, Asuna si povzdechla a přiznala: „Ale pokud se na to necítíš, měli bychom to samozřejmě nechat být.“
„Ehm… co?“
„Nepřijde ti, že by se to ukázalo na výsledku? Jako, že pokud tu zbraň ani nechceš, za moc by nestála.“
„Co…že?“
„Teda, napřed jsem si taky nebyla jistá, ale když jsem před kovářem stála, byla jsem připravená. Z toho, jak se tváříš, je jasné, že chceš dojít co nejdál s tím, co teď máš.“
„Hm…“
„Vymyslíme lepší způsob, jak to otestovat. A navíc, jen jeden další experiment není žádný pořádný důkaz. Pokud to chceme vzít vážně, musíme mít ty nejlepší materiály, dost na stovku mečů, a pak sledovat, kolik z nich budeme moci považovat za extrémně silné meče… ale jsem si jistá, že výsledky budou dost různorodé.“
Asuna se na okamžik odmlčela, nad něčím přemýšlela. Otočila hlavu přes rameno a znovu se podívala na kovářův stan.
„A taky… možná bychom mu to dělat neměli… a táboru celkově. Tím chci říct, dělá, co může, aby pomohl ostatním vojákům. Pokud ho budeme nutit udělat nám stovku mečů, které ani nepoužijeme, byla by to urážka jeho profese. Nevím, možná jsem divná…“
Sklonila hlavu, jako by se styděla, vzhlédla ke mně jen svýma oříškovýma očima. Hledal jsem správná slova, a nakonec jsem zvládl najít pouhé: „Dobře, neudělám to,“ jako hloupý mladší bratr, který dělá jen to, co řekne jeho chytrá starší sestra.
Ale nechtěl, aby mou odpovědí bylo jen tohle, a tak jsem nakopl svůj mozek do hyperrychlosti a dodal: „Ale i tak s ním budeme ještě spolupracovat. Chceme dostat tvůj nový rapír na plus pět a já potřebuju posílit svůj meč, pokud ho chci používat i nadále.“
Starší sestra zase jednou odpověděla chytřeji.
„Vylepšení mi nevadí, ale nemáme málo materiálů? Můj rapír teď nechme stranou, tvoje Žíhaná čepel už je plus šest a má maximálně osm pokusů, že? Budeme chtít použít maximum materiálů, abychom měli co nejvyšší šanci na úspěch… proč se tváříš tak divně?“
„Ehm… jen mě napadlo, že ses jako hráčka hodně zlepšila. Možná není pravda, že máš jen znalosti z knih a žádné zkušenosti…“
Myslel jsem si, že do svých slov vkládám upřímnost, ale ona se na mě divně podívala a odfrkla si tak, že by na ni elfí kovář mohl být pyšný.
„Na chvíli na mě zapomeň. Jaký je plán? Zajdeme pro další materiály?“
„To vlastně nebude třeba,“ zazubil jsem se a otevřel svoje okno. Projel jsem seznamem předmětů, až jsem našel, co jsem hledal. Materializoval jsem úplně obyčejný černý kožený vak, který měl po straně logo. Asuna se zašklebila, když ho uviděla.
„Není tohle značka těch býčích mužů z druhého podlaží? Ne že v tom bude něco divného.“
„Bohužel ne.“
Zavřel jsem okno a něco z vaku vyndal. Byl to lesklý černý kovový plát, asi dva a půl na deset centimetrů. Na povrchu byla stejná značka dobytku jako na vaku.
„Ach, jenom nějaká kovová destička. Tu barvu ale nepoznávám… není to železo ani ocel,“ poznamenala Asuna – a měla pravdu. Kovové destičky vznikly po roztavení hornin, které jste mohli nasbírat hlavně v přírodních jeskyních. Mohly se využít pro vylepšení nebo vyrobení zbraně, případně se z nich mohl vytvořit i ingot. Ale ačkoli tohle byla kovová destička, nebyla to obyčejná kovová destička. Ďábelsky jsem se usmál a vysvětlil, proč má na sobě obrázek dobytku.
„Tohle je odměna za Poslední útok z plukovníka Nata z boje s bossem druhého podlaží. Jedna tahle destička dává maximální úspěch na vylepšení jakékoli zbraně pod plus deset a umožňuje ti si vybrat, jaký stat chceš vylepšit…“
Asunina odpověď mi byla jasná předem.
„Tos měl říct ještě dřív!“

Talentovaný (ačkoli velmi nepříjemný) kovář nás při návratu přivítal svým obvyklým odfrknutím. Udělali jsme sedm pokusů o maximální šanci 95 procent na vylepšení a všech sedm se povedlo.
Asunin Rytířský rapír byl teď +5 a moje Žíhaná čepel +6 se vylepšila na +8.
V koženém vaku bylo ještě deset destiček se značkou dobytka, ale rozhodl jsem si jen nechat pro horší dny. Vak jsem vrátil do inventáře a tasil jsem svou nově vylepšenou zbraň, která teď měla v Ostrosti a Odolnosti po čtyřech bodech. Silná čepel teď měla nový hluboký lesk, který jí dodával pichlavou intenzitu. Teď už mi možná vydrží až ke konci čtvrtého podlaží, ne jenom třetího.
Spokojeně jsem vrátil meč do pochvy a uslyšel jsem vedle sebe stejné zasvištění. Podívali jsme se jeden na druhého a sebevědomě se usmáli. Žádný skutečný šermíř neodolal potěšení z dobrého vylepšení.
Asuna měla rapír u levého boku. Odkašlala si a řekla: „Jen abys věděl, tak těch pět destiček ti nějak vrátím.“
„No, plukovníka Nata jsem porazil jen díky tobě, takže není třeba. Ten PÚ mohl získat kdokoli z nás dvou.“
„Vážně…? Tak to ti asi dám další vzácný drop, který dostanu.“ Pak ztišila hlas tak, abych ho slyšel jen já: „Ale pořád nevíme, co si o tom kováři myslet. Kéž bychom tak měli jak zjistit, jestli je to systémová chyba nebo ne…“
„Jo, já vím… hmm.“
Vrátil jsem meč na záda a překřížil jsem paže. Plán na hromadnou objednávku jsme zavrhli a zeptat jsme se ho jen tak nemohli…
Ne.
„Hele… to je ono,“ zvolal jsem a luskl jsem prsty. „Můžeme se zeptat někoho, kdo toho o táboře ví plno.“

Údolí, ve kterém sídlila základna temných elfů, bylo převážně ve tvaru kruhu. Byly tu jídelna a obchodní čtvrť na východní straně a kasárna a sklady na západní straně, středem procházela hlavní cesta. Celý tábor byl veliký jako vesnice a byl podobně propracovaný – bylo až zvláštní, že je vzhledem ke své velikosti instancí pro každou jednotlivou partu.
S Asunou jsme odešli z obchodní čtvrti, přešli jsme hlavní cestu a zamířili k sekci s kasárny a zastavili jsme se před stanem na jihu. Odhrnul jsem černé koženkové dveře a zavolal dovnitř: „Ahoj, tady Kirito. Můžeme dál?“
Hned jsem dostal odpověď: „Zajisté. Zrovna dokončuji přípravu snídaně.“
Vešli jsme do stanu a omluvili jsme se za tak náhlý příchod. Když jsem ucítil jemnou a mléčnou vůni, celý jsem se uvolnil – ale vzápětí se mi rozbušilo srdce, když jsem uviděl elfí rytířku sedící mezi polštáři.
Těch pět vteřin, kterých jsem se včera vynadíval na Kizmel v černém body bylo ohromných, ale teď ráno měla na své snědé kůži jen téměř průsvitné rouchu s dost velikým výstřihem.
SAO je pro děti od dvanácti let výše, že? Ale možná se to po tom, co se to změnilo ve smrtící hru, přestalo řešit.
Zprava jsem ucítil hrozivý nátlak a pokusil jsem se co nejpřirozeněji odvrátit pohled od elfčiny kůže.
„Neradi tě rušíme během jídla, ale chtěli jsme si s tebou o něčem promluvit…“
„Pokud jste dostali novou misi, ráda se k vám přidám.“
„To je skvělé, ale ještě neodcházíme. Jen jsme se chtěli na něco zeptat.“
„Ach. Můžeme si tedy popovídat při jídle. Posaďte se a nandejte si.“
Ukázala na měkké a načechrané kožešiny na zemi a otočila se zpět ke kamnům uprostřed stanu. Měl jsem pocit, že kdybych byl zdvořilý a řekl jí, ať si s námi nedělá starosti, vzala by to doslovně a po zbytek snídaně nás ignorovala, takže jsem jí poděkoval. Asuna si sundala svou kapuci a řekla: „Dáme si moc rádi.“ Vůně v hrnci ji zřejmě zaujala stejně jako mě.
Posadili jsme se na kožešiny a já sledoval, jak Kizmel sundala z hrnce víko a zamíchala to, co bylo uvnitř. Asuna mi zasyčela do ucha: „Pokud budeš moc dlouho zírat, zapne se kód obtěžování.“
„Co? Myslel jsem, že to platí jen na fyzický kontakt,“ odpověděl jsem a pak jsem si pro sebe zaklel, když jsem si uvědomil, že jsem měl popřít, že bych se na Kizmel snad nějak víc díval.
Kód obtěžování byl součást herního systému, který se aktivoval, když se po určitou dobu provozovalo „nevhodné“ chování vůči NPC nebo hráči, bylo to podobné protizločinnému kódu. Při prvním přestupku jste dostali varování a byli jste odsunuti fyzickým tlakem od cíle, ale pokud se obtěžování opakovali, teleportoval vás nakonec systém do vězení pod Černoželezným palácem ve Městě Začátků.
Po nějakou dobu se hráči přední linie snažili zjistit, jestli by se to dalo použít jako spolehlivý únikový mechanismus ve chvíli, kdy jste byli v nebezpečí. Přeci jen, mimo města jste se mohli instantně teleportovat jen za pomoci hrozně vzácných a drahých krystalů – a na nižších podlažích nedostupných.
Ale výzkum skončil naprostým selháním, ňhahaha, poznamenala Krysa Argo, když mi tu informaci prodávala.
Nejen, že při automatické teleportaci do vězení jste ucítili něco jako elektrický šok, který vás odhodil – ačkoli jsem to sám nikdy nezažil – ale navíc jste se o porušení museli pokusit několikrát a druhý hráč musel být opačného pohlaví. Bylo jednodušší z boje utéct než se několikrát navzájem osahávat – a navíc bylo v SAO nepoměrně méně žen. Šlo to použít i proti NPC, ale uprostřed nebezpečných labyrintů se potulovalo jen málo slečen prodávajících předměty.
A navíc nebylo snadné se z vězení dostat. Říkalo se i, že jste při teleportaci ztratili některé své věci. Sen, že bychom mohli kód proti obtěžování používat k úniku před nebezpečím, byl rozdrcen na padrť. Tu informaci jsem si od Argo koupil jen z čiré zvědavosti, nechtěl jsem se stát talentovaným obtěžujícím – ale pouhý pohled ten kód neaktivoval.
Ale Asuna šeptat nepřestala.
„A je to tu. Pět vteřin, čtyři, tři…“
„Ech? Co…?“
Zpanikařil jsem a díval jsem se z Kizmeliných nohou, vykukujících zpod lemu její róby, na páru stoupající z hrnce. Odpočítávání pokračovalo.
„Dva, jedna, aktivováno.“
Bum.
Asuna mě pořádně udeřila do pravého boku. V bolesti jsem padl na záda a přemýšlel, proč tohle ten kód neaktivovalo. Kizmel se k nám otočila s úsměvem.
„Vy dva spolu tak dobře vycházíte.“

Elfí rytířka nám nabídla pokrm z nějaké škrobovité plodiny, která byla něčím mezi rýží a pšenicí, uvařené v mléce a ochucené oříšky a sušeným ovocem. Bylo to dost západně stylizované jídlo – nebo alespoň aincradsky – a přesto mi ta příjemná chuť přišla něčím povědomá. Problémem bylo jen to, že porce byla příliš malá. Malé talířky s pokrmem jsme vyjídali dřevěnými lžícemi, které nám nabídla.
„Je to vážně dobré,“ pochválila Asuna jídlo tesknivě. „Nemyslela jsem si, že si tady ve hře dám ovesnou kaši.“
„Po-počkej… takže tohle je ovesná kaše?“ zeptal jsem se. Nikdy jsem ji nejedl, jen jsem znal ten název.
Asuna přikývla: „Ano. Textura se trochu liší, ale chuť je úplně přesná.“
„Ó,“ zvolal jsem užasle. Kizmel se vložila mezi nás.
„Takže i v lidských městech jíte mléčnou kaši? To jsem nevěděla. Možná jednou…,“ odmlčela se. Oba jsme ji sledovali, ale bylo těžké rozeznat její výraz.
Kizmel dojedla zbytek své mléčné kaše – nebo ovesné nebo co to bylo – a podívala se na nás. „Kirito, Asuno, říkali jste, že se mě chcete na něco zeptat?“
„Ach… jo, no jo. Ehm, no…“
Nebyl jsem si jistý, jak to téma uvést, a tak jsem rozhodl, že se zeptám přímo na její názor na schopnosti místního kováře.
Kizmelina reakce byla něco mezi chválou a nejistotou. Jednoduše řečeno, byl talentovaný, ale nestálý, někdy vytvořil mistrovské dílo, jindy rovnou odmítal objednávky, které se mu nelíbily.
Při tom vysvětlení jsme se na sebe s Asunou chápavě podívali.
Rytířský rapír u jejího boku byl zajisté jedním z těch mistrovských děl. Nebyl to výsledek nějaké chyby, ale řádný produkt, který se objevoval jen pramálo.
To byly dobré zprávy, ale ta část o objednávkách, které se mu nelíbily, mi dělala starosti. Přeci jen, jak by se mu mohlo líbit, kdybychom ho požádali o vytvoření stovky zbraní z minimálního počtu těch nejlevnějších materiálů? Pokud by pak vytvořil jen špatné zbraně, nepoznali bychom, jaká je šance na dobrou zbraň.
Asuně už šíleně silný meč vytvořil a ten můj zdokonalil. Nepotřebovali jsme lepší výsledky a nemohli jsme ani žádné lepší chtít – ale tak jednoduché to nebylo. Jako člen přední linie SAO jsem měl povinnost předat získané informace dalším hráčům přední linie. Museli vědět, že v elfím táboře lze vytvořit zbraň hodnou šestého podlaží. A také to, že bylo možné udržet v Nefritovém klíči jednoho elfího rytíře naživu…
Náhle jsem si uvědomil, že jsem se zamyslel tak moc, že jsem lžící nabíral z misky jen prázdný vzduch. Vynadal jsem si, že jsem si jídlo více nevychutnal.
„Díky za jídlo, Kizmel,“ poděkoval jsem. „Ta kaše byla dobrá a řekla jsi nám, co jsme potřebovali vědět.“
I Asuna uklonila hlavu. „Podle mě byla vynikající. Díky za jídlo.“
„Jsem ráda, že vám chutnalo. Zítra ráno jí připravím více,“ odpověděla Kizmel s úsměvem a vzala si od nás misky. „Nuže, co dále? Můžeme ještě zůstat v táboře a připravovat se, anebo můžeme vyrazit vstříc nové misi.“
„…Vlastně,“ odpověděl jsem se zavrtěním hlavy, „se Asuna a já potřebujeme prozatím vrátit do lidského města.“

24 komentářů:

  1. Tak nějak mi je to jedno jestli krátký či dlouhý. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Yos! Už jsem myslela, že se nedočkám, to čekání mě zabíjelo :D
    Akorát teď bohužel musím jít spát( no co :D), škoda, že jsem si toho překladu nevšimla dřív..no hádám, že budu muset vydržet až do rána...:D
    Jo a samozřejmě dík za překlad. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, když já nemůžu za to, že je to třikrát tak dlouhý jako obvykle! :D
      Hezké počtení!

      Vymazat
    2. No, tak ani dneska jsem to nestihla..zasraná škola..:D

      Vymazat
    3. Ale no, pozor na slova, jinak dopadneš jako Kirito!

      Vymazat
    4. Já tě pohledem klidně zpražím :D

      Vymazat
  3. děkuju za překlad :-) osobně mam radši delší části, ale spíš bych řekl , že je to otom co se ti líp překládá, jestli po kusech nebo v celku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono, mně je to koneckonců celkem jedno :D Když mám delší části, nežene mě to, že "za chvíli už to bude", to je sice pravda, ale po krátké si obvykle chci dát pauzu před další. Nakonec tam asi není extra rozdíl :D

      Vymazat
  4. Člověk si jednou rozebere telefon a těch věcí co se nestalo :D :D Děkuji hned jdu na to :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéjej, copak jsi vyváděl? :D

      Vymazat
    2. Nechtěl se nabíjet :D satan jeden. Nejlepší je že jsem ho dal do kupy, furt to nešlo a další den bum :D fungovalo :D
      K překladům je to na tobě. Netrpělivě čekám další díly :D protože sao čtu c angličtině nerad :D takže jsem závislý na tobě :D :D
      Co se týče velikosti kapitol z praktického hlediska tak na net to můžeš asi házet v kratším podání a co se týče pdf tam se neboj to třeba hodit jako jeden veeeelký odstavec :D přece jen když už chci si číst tak nechci přestávat :D
      Tak a už čekám na další :D :D

      Vymazat
    3. To mně minule přestala fungovat myš, ani po aktualizaci ovladačů a restartu počítače nic... tak jsem používala náhradní, druhý den si říkám, že to před reklamací ještě jednou zkusím, proberu počítač ze spánku, zapojím myš a najednou vše běží, jak má :D
      Tak, v pdf to rozděluji tak, jak to rozdělené být má, neudělám přece z tří kapitol jednu :D
      A díky za vyjádření :)

      Vymazat
    4. Nějakej drzej, ne? :D

      Vymazat
    5. Já vždycky :D nepamatuji si že bych někdy nebyl :D a co jak je to s další kapitolkou ? :3 kdy se můžu těšit :) ?

      Vymazat
    6. Někdy příští týden, asi. Bude záležet, kolik času budu mít, není tak dlouhá jako tahle, ale úplně krátká taky ne

      Vymazat
  5. Děkuji za překlad.
    Mám radši kratší - vycházejí častěji, a také je rychleji přečtu, takže se mi lépe rozloží čas.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako jo, nad tím, že se to takhle musí špatně číst (zvlášť jen na webu, kde se nedají dělat "záložky" uprostřed textu jako třeba v tom pdf), jsem přemýšlela, i proto jsem se ptala, jestli ty kratší části vyhovují více lidem.
      Pokud by se objevilo něco jó dlouhého, rozdělím to (pokud nepůjde o vedlejší příběhy, tam si říkám, že to pak akorát vychází hrozně daleko od sebe), věci zhruba této délky bych asi ještě nechala (případně rozdělila podle svého času tak, aby se nestalo, že třeba měsíc nic nebude). Díky za názor!

      Vymazat
  6. Díky za překlad, osobně nevím co je pro mě lepší ještli kratké části častěji nebo dlouhá část jednou za čas, celkově to vždy zabije stejný čas jelikož to čtu na brigádě kde se nudím :D A btw tohle mě začiná opravdu zajímat jak je to s těmihle NPC které se chovají jinak než je běžné a doufám že ten Postup ukáže tuhle Q linku až na její konec <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, když já taky nevím, proto se ptám vás! :D
      Jako, zatím se Postup v originále ještě ke konci nedostal, ale zatím to vypadá, že ten úkol bude ukázán celý :)

      Vymazat