neděle 25. února 2018

Koncert černé a bílé, část pátá

Abych minulé čekání vynahradila, připravila jsem pátou část o trochu rychleji. Jsme teď někde lehce za půlkou knihy  to by jeden ani neřekl, jak to letí, což?
Přeji příjemné počtení!

A děkuji Kioshimu za korekturu!

„Jsme si vědomi toho, že je náš požadavek nepřiměřený,“ pronesl muž s šavlí a modrými vlasy staženými do culíku – Lind, teď vůdce první oficiální gildy BDR (Brigády dračích rytířů).
„Ale musíte to pochopit. Když jsou teď přední hráči hry rozděleni na dva tábory, je nutné, aby naše dvě gildy mezi sebou měly dobré vztahy a spolupracovaly, aby se nám podařilo hru pokořit.“
Oproti zesnulému rytíři Diavelovi, který BDR položil základy, byl Lindův výraz i jeho přednes napjatý a neobratný, ale přesto působil tak nějak vznešeně, což se k muži, který celých deset dní vedl tuhle velkou skupinu, hodilo.
Kibaó s vlasy do špiček, vůdce AOS (Aincradské osvoboditelské síly), jediné další oficiální gildy, byl taktéž na jevišti. Ale na rozdíl od Linda mlčel, seděl na židli s nohama i rukama překříženýma. A i poté, co Lindova řeč skončila, seděl se stočenými rty, ale pevně zavřenými.
Lindova slova nepatřila Kibaóovi. Bystrý pohled válečníka s šavlí nebyl upřen na BDR nebo AOS, ale na skutečného vyděděnce, jediného beatera, který se veřejně přiznal k účasti v beta testu.
Na mě.

Před asi pěti a půl hodinami jsme si zdřímnutím v našem luxusním a vysokém pokoji hostince doplnili energii a motivaci. Po probuzení jsme se znovu vybavili, sešli dlouhé schody – tentokrát jsme nezávodili – a doplnili si jídlo a lektvary. Ještě před odchodem z města jsme započali všechny dostupné úkoly s jednou epizodou. Neodešli jsme, abychom se vrátili do tábora temných elfů, ale abychom se pustili do náročného získávání zkušeností.
Získávání zkušeností v RPG je v podstatě práce na plný úvazek. Každý hráč má jinou strategii. Většina se napřed rozhodne, zda upřednostní úkoly nebo lov. Ti, co preferují úkoly, pobíhají po celé mapě, dokončují úkoly a získávají díky nim zkušenosti navíc. Ti, co raději loví, si najdou místo, kde se nejvíce oživují monstra, a opakovaně je zabíjejí, aby získali zkušenostní body.
Já patřil mezi lovce, ale po boji s bossem druhého podlaží jsem pomalu začal měnit názor. V betě se bojovalo jen s plukovníkem Natem a generálem Baranem, ale v oficiální verzi hry se objevil i král Asterios. Jeho hrozivý bleskový dech naši přepadovou skupinu téměř rozprášil. Kdyby Krysa Argo neudělala všechny místní úkoly a nevšimla si možnosti, že byl přidán nový boss, nejspíš by zemřeli Lind, Kibaó, Asuna i já. Peníze, předměty a zkušenosti nebyly to jediné, co se z úkolu dalo získat.
Ale jistě, že když jste stále dokola bojovali s monstry, získali jste i něco jiného než cory a zkušenosti. Dodávalo vám to skutečné schopnosti – zkušenost v boji. V této VRMMO, kdy při boji pohybujete avatarem, který je jako skutečné tělo, je taková zkušenost stejně důležitá jako ta číselná, ne-li důležitější. I když mají dva hráči stejnou rychlost útoku, počáteční rychlost experta ve skillech meče a nováčka v tomhle oboru se lehce liší. A zásadní je i to, aby hráč uměl odhadnout vzdálenost a vycítit nebezpečí.
Takže jsme s Asunou nenasytně plánovali, že vyrazíme do lesa, na jistých efektivních místech budeme bojovat a zároveň budeme plnit různé úkoly na lov a sběr předmětů, které jsme přijali ve městě. Za pět hodin do západu slunce jsme zabili nespočet monster, změnili jsme je v prašné mnohoúhelníky. Každý jsme dokončili sedm úkolů a mně se úroveň zvýšila o jednu, na úroveň 15, a Asuně o dvě, na 14.
Unavení a spokojení jsme si připili v hospodě. Deset minut před pátou jsme zamířili na první strategickou poradu třetího podlaží.
V místě pro shromáždění podobnému misce na náměstí mezi třemi baobaby už byl zástup hráčů. Zahlédl jsem přátelskou tvář Agila, válečníka se sekyrou, a tak jsem se s ním přivítal a vyslechl si pár poznámek o tom, že jsme s Asunou stále v jedné partě. Slíbil jsem mu, že mu dám Prodejní koberec od Nezhy, který jsem měl pro teď uschován v hostinci na druhém podlaží. Těsně na to odzvonily zvony pátou večerní. Srdce i tělo zumfutských zvonů byly vyřezány přímo z kmenů baobabů, takže zněly měkce a příjemně dřevěně. Posadil jsem se na kraji davu a naslouchal jsem melancholické melodii blížící se noci. Když Kibaó a Lind vyšli na jeviště, zatleskal jsem spolu s ostatními.
Včetně těch dvou jsem tu napočítal čtyřicet dva lidí. Včera se boje s bossem druhého podlaží účastnilo čtyřicet sedm (vlastně čtyřicet osm) lidí, takže nám chyběla celá parta. Šestice, která se neukázala, byli Legendární hrdinové.
V boji s bossem se vážně předvedli, ačkoli nedosahovali průměrné úrovně přepadové skupiny, a to díky neskutečně silnému vybavení. Ale přiznali se, že peníze na něj získali podvodem a své vybavení dali zbytku přepadovky. Bude nějakou dobu trvat, než získají potřebnou sílu na to, aby se mohli vrátit mezi hráče přední linie. Pokud ale vytrvají, určitě se jim to povede.
Lind a Kibaó zakončili svůj krátký úvod a skutečná porada mohla začít.
Napřed se oficiálně oznámilo, že týmy modrých a zelených, největších skupin hráčů přední linie, se staly skutečnými gildami. Stejně jako ostatní jsem byl ohromený. K tomu, aby skupinka hráčů získala gildovní pečeť, bylo třeba splnit spoustu pochůzek, lovů, sběrů předmětů i bojů – ačkoli to rozhodně nebylo tak náročné jako kampaňový úkol o elfí válce. Co jsem si tak pamatoval, v betě splnění série úkolů pro vytvoření gildy trvalo v průměru dvacet čtyři hodin hraní. Od otevření tohoto podlaží uběhl pouze den, takže Kibaó a Lind museli obětovat jídlo a spánek, aby úkol splnili. I Lind musel být překvapený, že Osvoboditelská síla udržela tempo s Dračími rytíři, vzhledem k tomu, jak AOS opovrhovala znalostmi z bety.
Pak se ohlásila oficiální jména a akronymy gild a jejich momentální členové. Nakonec vyzvali další hráče, aby se přidali. Ale to bylo asi zbytečné, protože ze 42 přítomných hráčů nepatřili k ani jedné z gild Agil a jeho tři kamarádi, Asuna a já.
Samozřejmě jsem neměl v úmyslu přidat se k ani jedné ze stran a Asuna také řekla, že nemá zájem. Předpokládal jsem, že totéž platí i pro Agila. Myslel jsem si, že když nikdo z nás šesti nezvedl ruku, tahle část porady skončí.
Ale Lind, vůdce BDR, prohlásil něco, co jsem nečekal.
„Rád bych otevřel dveře své gildy dokořán. Jediný náš požadavek nyní je, že hráči musí mít alespoň úroveň deset.“
Kibaó se hned postavil vedle něj a zakřičel: „U nás úroveň devět!“
Na Lindově čele krátce zapulzovala modrá žíla, ale hned se zase uklidnil a pokračoval: „Tu podmínku by měli splňovat všichni na této poradě, kdo se do žádné z gild ještě nepřidali. Pokud jen zvednete ruku, budete vítáni. Máme ale podmínku, která se vztahuje na jisté jedince. To jsme rozhodli společně s Kibaóem.“
Tentokrát vypadal Kibaó rozmrzele, ale rezignovaně. Stále jsem se ještě rozhlížel kolem a přemýšlel jsem, pro koho by ta zvláštní podmínka měla platit. Takže když se Lind podíval přímo na mě, div jsem nepřepadl na záda.
„Kirito,“ oslovil mě tvrdým hlasem. Konečně jsem pochopil, co se děje. Chtěl dát jasně najevo, že se nemůžu přidat, protože jsem beater. To mě nijak nepřekvapilo – a přidat jsem se stejně nechtěl.
„Jo, jasně,“ začal jsem hned. Ale Lind se podíval nalevo a vyřkl další jméno.
„…a Asuno.“
Asunina ramena sebou cukla, tvář měla skrytou pod kapucí. Seděl jsem vedle ní, ale její výraz jsem stejně neviděl.
Lind mlčky sledoval, jak tam tak sedíme. Odkašlal si a pokračoval: „Než budete přijati do jedné z našich gild, máme pro vás ještě jednu podmínku. Jeden z vás se musí přidat k BDR a druhý k AOS.“
„…Každý k jednomu?“ zeptal jsem se, nechápal jsem, o co jde. Asuna nijak nezareagovala.
Lind si znovu odkašlal a rychle to vysvětlil: „Jak se během včerejšího boje s bossem ukázalo, vy dva jste o dva kroky napřed před všemi ostatními v naší přepadové skupině. Přeci jen jste získali bonus Posledního útoku na všechny tři bosse v tom boji. Samozřejmě to neříkám, abych vás nějak kritizoval. Ale nikomu z nás nepomůže, pokud se oba přidáte k jedné gildě. Momentálně jsme zhruba stejně silní, takže kdybyste se oba přidali k jedné z gild, rovnováhu by to dost rozhodilo.“
Žilka se tentokrát ukázala na čele Kibaóa, protože ho urazilo to, že jsou jejich týmy rovnocenné momentálně. Vysvětlení vůdce první gildy v SAO jsem poslouchal, aniž by mi na něm nějak zvlášť záleželo.
„Jsme si vědomi toho, že je náš požadavek nepřiměřený. Ale rád bych, kdybyste ho pochopili…“

Jako první jsem si pomyslel: Jak vážně to myslí?
Požadavek Linda a Kibaóa byl jednoduchý – pokud se Asuna a já rozhodneme přidat ke gildám, nesmíme do stejné. Ale už ta podmínka „pokud“ byla nesmyslná. Absolutně jsem neměl v úmyslu přidat se k některé z gild. Lindovi to muselo být jasné už od začátku, a kdyby mě Kibaó přijal do své gildy, neodpovídalo by to jeho odporu ke všem bývalým beta testerům.
Nemuseli to dávat takhle veřejně najevo. Stačila by jednoduchá otázka: „Chcete se přidat ke gildě, ano, nebo ne?“ Ale teď si členové jak BDR, tak AOS nervózně šeptali mezi sebou. Agil měl ruce rozpažené, vrtěl hlavou nad tím, jak je celá ta situace hloupá. Nic z toho nestavilo Linda do dobrého světla. Jak by mu tohle rozhodnutí mohlo prospět?
Hlavu jsem měl plnou otázek, ale Lind zřejmě čekal na nějakou odpověď, takže jsem měl pocit, že se musím postavit a promluvit.
„Ehm… nerad to říkám hned po tom, co jsi řekl, že jsme dva kroky před ostatními, ale nemám v plánu se v budoucnu přidat k ani jedné z vašich gild. Vlastně jsem si myslel, že oba tuhle odpověď budete očekávat.“
Kibaó si teatrálně odfrkl a Lindovo sebevědomí jako by zakolísalo, ale hned se mu do tváře zase vrátil tvrdý výraz.
„Rozumím. Mimochodem, mohu se zeptat, jaký máš důvod se, vzhledem k podmínkám, výslovně nepřidat k ani jedné gildě?“
„Co? Ehm…“
Nebyl jsem si jistý, jak to myslí, ani jak odpovědět.
Narážel těmi podmínkami na samotné SAO? Lind zřejmě předpokládal, že vytvoření gildy je ideální řešení nynějších protichůdných cílů „dokončení hry“ a „přežití“. Podle toho usuzuji, že je jeho úhel pohledu jiný než můj, ale neměl jsem čas ani povinnost mu vysvětlovat svou filosofii.
„Nemám nějaký důležitý výslovný důvod. Prostě to jen není můj styl… toť vše.“
„Ach. Takže říkáš, že teď nemáš v úmyslu přidat se ke gildě nebo ji vést.“
Tentokrát jsem se zašklebil já. „Jasně, dalo by se to tak říct. Nechci být člen gildy, takže rozhodně nechci ani zodpovědnost vůdce…“
…Aha, takže o tohle mu šlo.
To, co jsem řekl, hrálo Lindovi do karet. Snažil se mě přimět k přesně tomuto vyjádření před publikem. Chtěl zničit možnost vytvoření třetí gildy, ještě než se něco takového vůbec začalo dít.
Ale že to řeší složitě a hloupě. Vždyť kdo by se přidal ke gildě se jménem Černí beateři? Mohl se prostě zeptat „Založíš gildu, ano, nebo ne?“ Zatraceně, stačilo by, aby mi jednoduše přikázal, že gildu nemám zakládat, spokojeně bych souhlasil.
Na druhou stranu jsem však chápal, že si dělal starosti, že pokud budu od začátku vyloučen, mohl bych ze zášti založit vlastní gildu. Tenhle jeho opatrný a nepřímý způsob dělání věcí mi silně připomněl někoho jiného – původního vůdce modrých předchůdců BDR, Diavela.
Před bojem s bossem prvního podlaží jsem přes Krysu Argo dostal třikrát nabídku na odkoupení mé Žíhané čepele. Ty nabídky byly od Kibaóa, který byl tehdy vlk samotář, ale nařídil mu to Diavel. Ten chtěl totiž získat bonus Posledního útoku z Illfanga, koboldího lorda, aby si tak upevnil své velení. Chtěl tedy odstranit největší překážku – mě – tím, že mi odkoupí meč. Byl to velmi obšírný způsob, jak dosáhnout svého. Kdyby se mě prostě zeptal, jestli mu bonus přenechám, nejspíš bych souhlasil – samozřejmě za nějakou cenu.
Nemyslím, že Lind věděl o Diavelových piklích, tehdy ani teď. Linda k téhle strategii vedla napůl náhoda a napůl imitace Diavelova chování.
Náhle jsem si uvědomil, že na mě stále hledí z jeviště.
Od našeho prvního setkání uběhlo už deset dní, ale teď jsem měl poprvé pocit, že se mu skutečně dívám do tváře. Vedle Kibaóa působil Lind vždy mdle, nevýrazně. Jeho bystře zkosené oči v sobě teď ale měly sílu.
Co jsem věděl, nikdy nedovolil, aby jeho ošklivější a základnější emoce vybuchly na veřejnosti, alespoň ne od té chvíle, kdy se hned po boji s Illfangem začal vyptávat, proč jsem nechal Diavela zemřít.
Když jsem ho pak uviděl příště, měl už vlasy obarvené namodro a nosil stříbrnou zbroj, stejně jako to míval zesnulý rytíř, a přisvojil si vedení modré skupiny. Možná si tuhle cestu vybral z respektu k Diavelovi, anebo ke svému mentorovi cítil rivalitu, chtěl ho překonat. Možná chtěl Diavelem být.
Ta třetí možnost bude dost těžká, Linde, pomyslel jsem si.
Přeci jen, Diavel byl rozporuplný muž. Chtěl vést nejlepší hráče ve hře, ale zároveň skrýval fakt, že on sám byl beta testerem. Hrál roli, v níž se mohl snadno chytit do vlastní pasti, ale to ho dělalo silným a fascinujícím jedincem.
Napadlo mě, že kdyby teď SAO nebylo smrtící pastí, byl by skvělý v PvP soubojích. Argo mi řekla, že jméno Diavel pochází z italského výrazu pro ďábla. Pokud si ale vybral takové jméno, proč o sobě prohlašoval, že je rytíř? To jsem samozřejmě nevěděl – a kdybych předstíral, že ano, zneuctilo by to jeho památku.
Diavel opustil Aincrad, aniž by svým přátelům odhalil mnohá ze svých tajemství. Jeho místo nemohl nikdo zaplnit.
Lind jako by věděl, nad čím přemýšlím. Jeho pohled byl čím dál pronikavější. Pokračoval: „Takže nemáš v plánu se zapojit do žádné gildy. Říkám to správně, Kirito?“
„Jasně, tak nějak. Pořád se budu účastnit bojů s bossem, samozřejmě… tedy, pokud mě necháte.“
Vůdce gildy několikrát přikývl. „Rozumím. O bossovi budeme mluvit na další poradě. Tohle bylo vše, co jsem chtěl vědět.“
Vydechl jsem úlevou, když se na mě konečně přestal dívat, a posadil jsem se zpět na kamenné schody.
Pak se otočil k Agilově skupině a zeptal se, jestli se chtějí přidat k jedné z gild, ale všichni čtyři odmítli. Zřejmě si chtěli vytvořit svou vlastní, ale na to se jich Lind nezeptal. BDR a AOS měly každá po osmnácti členech. Možná spolu budou kvůli získávání nových členů soupeřit ještě více, ale pokud to pomůže zvýšit úrovně hráčů přední linie, je to jen dobře.
Jsem rád, že už je to u konce, pomyslel jsem si a hned jsem si něco uvědomil.
Během toho veřejného výslechu jsem odpovídal sám za sebe, ale nezeptal jsem se Asuny, jak to vidí ona. Kapuci měla staženou tak nízko a byla tak potichu, že to skoro vypadalo, že zkouší svůj skill Skrývání – úplně jsem zapomněl na to, že tu je. Lind se zeptal mě a Agila – proč se nezeptal i Asuny?
Otočil jsem se doleva a podíval se na ni. Ruce měla složené v klíně a nohy pod sebou, obojí zcela nehybné. Stejně seděla i na první poradě v Tolbaně. Profil tváře, který zpod kapuce vykukoval, byl klidný, nevypadala naštvaně.
„Ehm…,“ začal jsem, ale pak jsem to, co jsem chtěl říct, polkl. V jejích přimhouřených očí plál bledý oheň.
Byla víc než trochu naštvaná.
Hráčka, která mezi čtyřiceti dvěma přítomnými dokázala udělit nejvíce poškození za vteřinu, plála ohněm spravedlnosti, který neměl daleko k tomu, aby ji celou pohltil.
„Přejděme k dalšímu tématu. Rád bych požádal Kibaóa, aby to převzal.“
Kibaó vycítil, že je na řadě, a postavil se. Já ho ale nesledoval. Oči jsem měl upřené na náhodné místo ve vzduchu, nedíval jsem se ani na jeviště, ani na Asunu.
Několik posledních dní jsme byli členové jedné party a společníci na cestách. I já jsem vycítil, že hrozivě zuří.
Ale nebyl jsem si zcela jistý proč. Jsou tři potenciální důvody – 1) já, 2) Lind, 3) Kibaó. Ale netušil jsem, který z nás tří to je.
Důvod 3) to nejspíš nebyl. Asuna si toho o Kibaóovi mnoho dobrého nemyslela – když jsme na něj ráno málem narazili v jeskyni, zatvářila se dost znechuceně – ale tady na setkání se jen představil a pak celou dobu seděl na židli.
Chtěl jsem věřit, že to není ani 1). Bylo ode mě špatné prohlásit, že nemám v úmyslu se přidat ke gildě, aniž bych se napřed zeptal, co si o tom myslí ona, ale pokud by to bylo tohle, nejspíš by mě přerušila a dala svůj hněv najevo. A navíc, ty plameny v jejích očích byly namířeny přímo k jevišti jen několik metrů daleko.
Takže nám zbývá jen druhý možný důvod, Lind. Nejspíš ji nahněvalo něco v jeho řeči.
Zatímco jsem já zvažoval možnosti, Kibaó dramaticky gestikuloval směrem k davu.
„Poslouchejte, tohle podlaží chcem dodělat během týdne! Takže k labyrintu se dostanem do čtyř dní a bosse porazíme za další dva! A nejlíp to půjde, když nás bude hodně! Pokaždý nás nemůže být jen čtyřicetněco! Musíme jít níž a rekrutovat lidi, co mají páteř na to, aby se s touhle zatracenou hrou poprali!“
Členové davu v zeleném dali hlasitě najevo svůj souhlas. Zvýšení síly hráčů přední linie byl zásadní úkol, to jistě, ale přibrat nové členy a zrychlit náš postup, to moc dohromady nešlo. Čím víc se tyhle dvě gildy budou snažit tlačit přední linii kupředu, tím dál za sebou nechají ty, kdo jsou v Městě Začátků. Orlandovi Legendární hrdinové se o svůj podvod s vylepšením pokusili právě proto, aby zmenšili mezeru v úrovních mezi sebou a nejlepšími hráči.
Ale na tom teď nezáleželo, měl jsem mnohem naléhavější úkol. Musel jsem zabránit Asuně v tom, aby z Linda udělala dva malé. Zatím se ovládala, ale jakmile porada skončí, vyhrne se dopředu a konfrontuje ho. Ostatní členové BDR budou zuřit a také jí to zavře dveře do obou gild, které by ji jinak rády přijaly.
Přestal jsem vnímat Kibaóovu dlouhou řeč, otočil jsem se doleva a sbíral jsem odvahu k řeči. Než jsem ze sebe ale něco dostal, ozval se z kapuce hlas, podrážděný a chraplavý.
„Nezastavíš mě. Předtím jsem dokázala ignorovat, co říká, ale tentokrát překročil hranici a já mu povím, co si myslím.“
„…Tím tentokrát myslíš to, jak bychom se museli přidat k rozdílným gildám?“ ujišťoval jsem se, ale Asuna neodpověděla ano nebo ne – nejspíš si myslela, že je to snad dost jasné – a pokračovala, hlas měla ještě tvrdší.
„Je moje volba, jestli se přidám ke gildě nebo s kým trávím čas. Možná zvládnu ten jeho vlezlý přístup a ty proslovy, ale hluboko uvnitř vím, že věří, že je jeho práce vést ostatní a říkat jim, co dělat. Věří, že když bude lidem dávat přímé rozkazy, jen jim to prospěje. Dokonce věří, že to, co dělá, je jakési sebeobětování.“
„…“
Po zádech mi začal stékat studený pot, ačkoli jsem věděl, že nemluví o mně. Pokud bych se někdy dozvěděl, že o mně takové věci někdo říkal, tak bych se kvůli té ničivé kritice na týden zavřel v pokoji hostince.
Ale pokud měla Asuna pravdu, pak Lindova obšírná pleticha, která mi měla zabránit vytvořit si vlastní gildu, neměla posílit jeho vlastní velení hráčské základně, ale byla to snaha namířit mě na mé řádné místo hráče. Myslel si, že by mě napravilo, pokud bych nosil modrou uniformu a byl součástí komunity přední linie. Z vyděděného beatera bych se znovuzrodil v respektovaného člena.
To by rozhodně překročil hranice své odpovědnosti, ale na druhou stranu jsem měl pocit, že to Asuna zveličuje. Pokračovala, jako by mé myšlenky slyšela.
„Vím, jak to vypadá. Ta slova jsem na druhé straně slýchala už od dětství.“
„…!“
Zalapal jsem po dechu. Asuna téměř nikdy nemluvil o svém životě ve skutečném světě – tohle je vlastně asi poprvé.
Říkala, že tasila meč a odešla z Města Začátků proto, aby mohla být sama sebou. Nejspíš jsem ještě plně nerozuměl, co ta věta znamená, ale její odpor k Lindovým příkazům znamenal, že by Asuně zabránily být sama sebou. A to pro Asunu muselo být důležitější než se přidat k ambiciózní gildě.
Ale.
Ale…
Zatímco jsem byl ponořen v myšlenkách, blížila se Kibaóova vášnivá řeč svému vyvrcholení. Vyzýval nás, abychom si dali za zítřejší cíl to, že se dostaneme k dalšímu městu a že si přečteme nejdůležitější informace v Argině nejnovější strategické příručce. Dokonce i Kibaó, odpůrce testerů, dokázal jen tak tak přijmout příručky jako „důvěryhodné sekundární zdroje“. To mi přišlo hrozně prospěchářské, ale pomohlo to obhájit Arginu pozici nezávislou na přední linii, a to bylo dobře.
Pořád ale bylo důležité zabránit situaci, ve které by na sebe Asuna přitáhla vztek ostatních. Kibaóova řeč už pomalu končila, takže je možné, že za Lindem půjde hned po jejím konci.
Asuna měla vlastnosti, které já ne. Měla schopnosti vůdce, který by mohl vést spoustu hráčů. Nechtěl jsem, aby tu možnost potopila tím, že si hned na začátku hry znepřátelí většinu hráčů tady. Ale je pravda, že přesně to jsem sám udělal hned po boji s bossem prvního podlaží…
Náhle jsem si uvědomil něco velmi důležitého a znovu jsem zalapal po dechu.
Nebyla to náhoda. Tenhle střet s Lindem, samozvaným vůdcem předních hráčů ve hře, byl nevyhnutelný. Jednou se to stane, pokud se mnou bude Asuna spolupracovat. Byl jsem beater a používal jsem znalosti z bety k tomu, abych získal výhody. Asuna byla moje parťačka, a získávala tak náskok před ostatními hráči přední linie. Copak to nedokazoval i Rytířský rapír po jejím boku?
Byl jsem zklamaný a naštvaný, že jsem si teprve teď tuhle očividnou pravdu uvědomil. Stejně tak jsem ale cítil pochyby a váhání. Kousl jsem se do rtu.
Kibaó na jevišti se teatrálně zadíval po všech na poradě a připravil se na úplný závěr.
„…A proto od teď platí, že gilda, která jako první najde místnost bosse, velí boji. 'Estli nemáte otázky… a to asi ne, tak tím naše první porada na třetim podlaží končí. Tak si zatleskejme!“
Kibaó párkrát tleskl a Lind se zdráhavě postavil. Asuna se teď naklonila kupředu. Její hubené nohy se napjaly, připraveny skočit dopředu.
„…Tohohle bosse porazíme do tejdne!!“
„Jo!!“ zařval dav v odpověď. Natáhl jsem levou ruku a sevřel jí zápěstí.
Kapuce se otočila směrem ke mně a ona zavrčela: „Nezkoušej mě zastavit.“
„Promiň, ale musím.“
„Je mi jedno, jestli mě on… je mi jedno, jestli mě budou všichni v těch gildách nenávidět. Nechci se k nim přidat. Radši bych se vrátila do Města Začátků, než abych tu seděla a nechala si líbit takový nesmysl,“ prohlásila. Vánek zavlál její kapucí a červené světlo západu slunce se dostalo do jejích oříškových očí, které tak zazářily jako padající hvězdy.
Díval jsem se do těch jam s planoucími ohni a zavrtěl jsem hlavou.
„Nedělej to, Asuno. Nemůžeš si je znepřátelit.“
Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem jí říct, že se musíme rozdělit.
Moc dobře jsem věděl, že tohle nesnáší nejvíc – tyranský nátlak, který je údajně dělán pro dobro někoho jiného. Ale teď jsem neměl co říct jiného. Nemohl jsem dovolit, aby se Asuna vlastním přičiněním stala nepřítelem hlavní hráčské síly ve hře, i kdyby to znamenalo, že mě bude nenávidět, urážet, že se se mnou přestane stýkat a už se mnou nikdy nepůjde vstříc dobrodružstvím.
To bylo absolutní omezení sólo hráče.
To, že vás nikdo nemohl zachránit.
SAO bylo naprogramováno s nechutnou spoustou negativních statusových efektů. Ochromení, paralýza, otrava, krvácení, oslepení, závrať a tak dále… tyhle věci se daly překonat s pomocí kamarádů ve skupině, ale všechny ohrožovaly život každého sólo hráče. V normální hře, kde se hráč může kdykoliv oživit, stojí risk sólo hry za to. Ale v téhle extrémní smrtící hře, kde i jen jediná chyba může být úplným koncem, jsem ta první dvě podlaží mohl hrát sám jen proto, že jsem měl znalosti z beta testu.
Ty mi vydrží jen asi do desátého podlaží. Nakonec budu muset přežívat v neznámých mapách, v boji proti neznámým monstrům. Už se ukázalo, že mé znalosti bossů nejsou dostačující. Nebezpečí se exponenciálně zvýší a bude nutné spolupracovat s plnou partou či gildou. Ale čím déle se mnou bude, tím víc riskuje, že se dostane na stejnou pozici jako já – nebo ještě na horší.
Musel jsem jí to říct. Bylo na čase, abychom naši dočasnou spolupráci, která vznikla během soutěžení při lovu Větných vos, ukončili. Musela polknout svůj hněv na Linda a Kibaóa a jednou se, ne-li brzy, přidat ke gildě, ať už k BDR, AOS nebo někomu jinému.
Ale jako by mé hrdlo odporovalo příkazu mozku přeměnit vzduch v plicích na slova.
Asuna mi mlčky oplácela pohled. Teprve před pár vteřinami měla oči rudé vztekem, ale teď v nich bylo ještě něco – něco, čemu jsem nerozuměl.
Ostatní hráči na náměstí křičeli nadšením, pak se rozdělili na menší skupinky a vzrušeně si povídali. Agilova skupinka seděla na schodu pod námi, takže našeho tichého napětí si nikdo nevšiml, ani ho nevyrušil. Ale nemohlo trvat navždy.
Zaťal jsem zuby a konečně jsem své ztuhlé hrdlo přinutil něco vydat… ale to, co z něj vyšlo, jsem ani v nejmenším nečekal.
„Kdybych… kdybych dnes zemřel… co bys dělala?“
Ačkoli tu otázku nemohla čekat, její výraz se ani trochu nezměnil, jako by věděla, že se zeptám.
„Nic by se nezměnilo. Běžela bych tak daleko, kam bych jen mohla jít.“ Pak se odmlčela a zeptala se: „A ty? Co bys dělal, kdybych zemřela?“
Ačkoli jsem se jí na totéž ptal jen před několika vteřinami, nevěděl jsem hned, jak odpovědět.
Co bych dělal poté, co by Asuna zemřela a veškeré stopy její existence z Aincradu zmizely? Rozhodně bych se vrátil k sólo hraní, ale nedokázal jsem si představit, co bych cítil a co si myslel.
A znovu jsem si, velmi náhle, uvědomil něco jednoduchého.
Táhl jsem Asunu pryč od hlavní skupiny do velice nebezpečného prostředí. O tom nebylo pochyb. Ale měl jsem k tomu důvod – nechtěl jsem, aby zemřela.
Když jsem ji poprvé potkal v labyrintu na spodním podlaží, porušil jsem svá osobní pravidla a promluvil s ní, protože přesně ten pocit byl mým instinktem. Chtěl jsem znovu vidět tu zářící padající hvězdu Přímky, i to, kam dál se může dostat. A přesně ten pocit mohl i za můj nynější pokus zadržet ji od toho, aby se pohádala s Lindem.
Možná bych se s ní neměl hádat o rozdělení našeho týmu nebo přidání se ke gildám, ale měl bych jí říct přesně to. Ale znovu jsem měl úplně stažené hrdlo.
Že se zadrhnu, kdy je to nejméně vhodné, na tom není nic nového. Stalo se to už když jsem před třiceti devíti dny opustil svého úplně prvního kamaráda, Kleina, v uličkách Města Začátků… vlastně už když jsem žil doma v Kawagoe, v prefektuře Saitama, nechal jsem si znovu a znovu unikat šanci říct to, na čem skutečně záleželo.
Ale teď, teď, když jsem si to uvědomil…
Modlil jsem se a bojoval, ale mé hrdlo odmítalo přeměnit vzduch, které přijímalo, na slova. Všechno fyzické v tomto světě jsou digitální data, takže to nebylo mé skutečné hrdlo, co se tak stáhlo. Byl to můj vlastní mozek, moje mysl, přímo připojený k NerveGearu. Po letech zkušeností jsem stáhl vlastní mozkové cesty.
Když už slova, která jsem potřeboval říct, téměř mizela v povzdechu rezignace, uslyšel jsem v uchu tichounký hlásek.
Kirito.
Pokud chceš něco říct, řekni to nyní, dokud můžeš. Máš veliké štěstí, že to můžeš udělat.

Tiché, ale krásné zašeptání jako by patřilo temné elfce, kterou jsme za sebou nechali v hlubinách lesa. Možná jsem si vzpomněl na něco, co řekla pozdě v noci na tom malém hřbitově na konci tábora. Možná sama má mysl vyjadřovala své myšlenky Kizmeliným hlasem.
Ale ten přízračný hlas mě popostrčil. Slova, která jsem už považoval za ztracená, našla cestu z mých úst ven, jedno po druhém, do virtuálního vzduchu.
„Nechci… abys… zemřela.“
Asuna na okamžik vytřeštila oči.
„Tak… prosím, nedělej to. Je dost možné, že Lind a jeho gilda jednou zachrání život tobě a mně. Prosím, nemysli si, že bys radši zemřela, než aby ses jím nechala zachránit.“
Ke konci se mi hlas uboze třásl, jako dítěti, které má na krajíčku. Sklopil jsem zrak a konečně pustil Asuninu ruku. Všiml jsem si, že většina hráčů sešla na jeviště, ukazovala si navzájem zbraně a obchodovala s nasbíraným materiálem. Agilova čtveřice seděla těsně u sebe a měla vlastní poradu.
Ty čtyři věty mě naprosto vyčerpaly. Čekal jsem, až má někdejší parťačka odpoví.
Po asi pěti vteřinách řekla pouhé: „Tak já to tedy neudělám.“
Dlouze a pomalu jsem vydechl vzduch, který se mi mezitím nashromáždil v plicích. Pro Asunu nemohlo být snadné zadržet hněv ve chvíli, kdy bylo uraženo její nejsilnější přesvědčení. Chtěl jsem na to nějak odpovědět, ale už mi úplně došla slova. Jen jsem přikývl.
Po chvíli jsem znovu uslyšel zašeptání.
Vedl sis dobře, Kirito.
Na to jsem se musel zašklebit. Vážně mi už musí hrabat, pokud si představuju Kizmelin hlas, abych si dodal odvahy…
„…“
Ne.
Počkat. Momentíček. Ledaže.
V hlavě se mi mihlo ještě pár dalších slov. Pomalu jsem zvedl pravou ruku a nahmatal jsem (údajně) prázdný prostor u mého ucha.
Konečky prstů jsem narazil na měkký povrch.

Krátce jsme se rozloučili s Agilovým týmem, vyšli jsme z poradního místa a rychlým krokem prošli hlavní ulici, mířili jsme ven z města. Od něj jsme ušli ještě asi sto metrů a unikli jsme dozvukům zumfutského ruchu. Ustoupil jsem z cesty a vešel do potemnělého lesa.
Asuna mě bez nějaké poznámky následovala, ačkoli měla ve tváři skeptický výraz, který se dožadoval vysvětlení pro tak náhlý přesun. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem se otočil k jinak prázdnému místu a zeptal se: „Jsi tu, Kizmel?“
Asuna vykulila oči překvapením a začala se rozhlížet kolem dokola.
Na chvíli se nic nedělo, bylo slyšet jen zpěv ptáků a šustění listí, ale to pak přerušil zvuk pohybu látky. Z opačného místa, než na jaké jsem se díval, se ozval smích.
„Takže sis mě všiml.“
Otočil jsem se právě včas, abych uviděl, jak si temná elfka shrnuje plášť dozadu. Status Skrývání už skončil, ale přesto se zdálo, že její vysoká postava mizí ve stínech stromů. Onyxové oči zasvítily nezbedností.
„Jak bych si mohl nevšimnout?“ opáčil jsem a raději jsem nezmínil, že to ona promluvila na mě. Dokud jsem neslyšel ten šepot, ani by mě nenapadlo, že nezůstala v táboře temných elfů, ale že využila zaklínadlo skrývání svého pláště, aby se udělala neviditelnou a mohla nás tak celou dobu sledovat.
Zíral jsem na smějící se Kizmel, ani jsem nevěděl, na co se zeptat jako první. Asuna to udělala za mě.
„Ehm… Kizmel…? Jak dlouho jsi tam byla…?“
To byl vskutku velký problém. Pokud nás Kizmel sledovala už od chvíle, co jsme odešli z tábora, musela vidět scénu, ve které Lindův tým započal úkol Nefritový klíč – a přidal se na stranu rytíře lesních elfů namísto k temnému elfovi.
Poražený temný elf ale nebyl, jak jsem se obával, identická kopie Kizmel. I tak by pro ni muselo být těžké takový výjev pochopit. Pokud byla u toho, když jsme to sledovali, jak si to vyložila?
Ale Asuna se neobávala o to, o co já. Podobně jako Kizmel si stáhla kapuci pláště dozadu a vyptávala se elfky ještě dál, tvář jí rudla.
„…Byla jsi s námi… i v pokoji?“
To byl další velký problém. Nešlo ani tak o to, že jsme oba spali ve stejném pokoji, ale spíš o to, jestli jsme neřekli něco, co by neměl slyšet někdo další. Zkoušel jsem si vzpomenout, co se před těmi osmi hodinami stalo, ale Kizmel naštěstí zavrtěla hlavou.
„Ne, všimla jsem si vás až na onom poradním místě uprostřed města. Teprve v pozdním odpoledni jsem použila teleportační zaklínadlo, abych přišla blíže…“
No ano, o takové schopnosti vlastně mluvila. Trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem se zcela nezbavil pochyb.
Má být takový vývoj vůbec možný? Copak mohou NPC, která nejsou v partě, odejít ze svých určených míst a sledovat lidské hráče?
A když mi Kizmel uprostřed Zumfutu zašeptala do ucha, byla v bezpečné zóně města. Ačkoli je možné, že když hráč pronásledovaný monstrem vběhne do města, monstrum ho následuje, ale děsivě silné stráže u brány ho hned zneškodní.
A navíc, Kizmel je pro nás NPC se žlutým kurzorem, ale my se aktivně účastníme kampaňového úkolu na straně temných elfů – pro ostatní by to bylo monstrum s červeným kurzorem. To muselo platit i pro stráže Zumfutu, takže kdyby její skill Skrývání z jakéhokoli důvodu selhal, skončilo by to katastrofálně. Kizmel byla samozřejmě taky neskutečně silná, a tak by možná dokázala útok stráží odrážet dost dlouho na to, aby utekla do lesa.
Ze všech sil jsem se pokusil mé otázky shrnout do jedné, dost jednoduché.
„Takže, hm, proč jsi šla až do lidského města…?“
Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že se její tváře stydlivě začervenaly. Její výraz byl ale vážný: „Byla to má povinnost.“
„Po-povinnost?“
„Ano. Velitel mi dal misi – pomáhat vám a chránit vás. Poté, co jste ráno odešli, jste se ani po mnoha hodinách nevrátili, a tak jsem prostě odešla, abych zjistila, jak se věci mají.“
„Prostě, jo? Je vážně bezpečné jít až takhle doprostřed města? Co kdyby skončilo tvé zaklínadlo skrývání – ehm, klamu?“
Teď se v její tváři objevily známky pýchy. Pohladila podivně se lesknoucí plášť.
„Plášť měsíční mlhy je nejúčinnější ve večerních a ranních hodinách, kdy se mění sluneční a měsíční svit. Zaklínadlo neskončí ani při troše fyzického kontaktu.“
„Ach… aha,“ odpověděl jsem a podíval jsem se na své konečky prstů. Vzpomněl jsem si na ten měkký pocit. Asuna se trochu rozčileně zamračila.
„…Dotkl se tě?“
„Ano. Možná tě to překvapí – Kirito je celkem…“
„To je teda plášť, to se musí nechat!“ vložil jsem se do toho rychle, snažil jsem se rozhovor odvést od počínající pohromy. Začaly se mi potit dlaně už i jen při pomyšlení na to, kde jsem se Kizmel dotkl a jak blízko jsem byl tomu, aby mě hra automaticky poslala do vězení za obtěžování. Ale pro teď už otázky skončily. Podíval jsem se nahoru.
Nebe – technicky vzato spodek podlaží nad námi – bylo vidět skrz mezery mezi větvemi stromů. Bylo téměř celé fialové, občas někde zůstal ještě nádech do červena. Po poradě jsem si chtěl dát v Zumfutu večeři, ale nechtěl jsem se vracet do města a brát s sebou neviditelnou Kizmel. Taky jsem ji nemohl přinutit zůstat v lese, než se najíme.
„Asuno, myslím, že bychom se prostě měli vrátit do tábora. Nevadí ti to?“ zeptal jsem se. Věnovala mi pohled, který jasně říkal, že ještě budu muset odpovědět na předchozí otázku, ale výraz měla neutrální. Pokrčila rameny: „Nevadí. Zvlášť, když šla Kizmel až sem, aby nás viděla.“
Pak ztichla, ale vypadala, že toho chce říct více. Trpělivě jsem se na ni díval a pobízel ji tak, aby pokračovala. Ona ale sklopila oči k zemi a špičkou boty okopávala modrofialovou houbu.
„Ehm… přemýšlela jsem, že bychom možná v elfím táboře měli zůstat až do boje s bossem.“
„Co? N-no… všechny další informace asi můžeme získat od Agila a Argo a v táboře je spousta zásob… ale myslel jsem, že se ti vážně líbí ten pokoj v Zumfutu.“
„Ten výhled jsem už viděla, stačilo to. A navíc, zrovna teď nechci být nikde poblíž těch gildovních lidí.“
„…Aha.“
Jakmile jste jednou v MMORPG chytili syndrom nepřibližování, mohlo být velice těžké se jej zbavit (což jsem věděl z vlastní zkušenosti). Chápal jsem ale, jak se cítí, a neměl jsem, jak jí to vymlouvat, takže jsem její poznámku přijal a otočil jsem se k elfce.
„Kizmel, vadilo by ti, kdybychom v tvém stanu zůstali ode dneška… tak na týden?“
„Nevadilo,“ odpověděla krátce. Její úsměv byl krásnější než výraz jakéhokoli jiného NPC – vlastně krásnější i než výrazy hráčů. „Budu potěšena, pokud jej budete nazývat domovem. Žijme spolu, dokud nedosáhneme našeho cíle.“
„…Skvělé, díky.“
Slova žijme spolu jako by z její strany nabírala nový význam. Asuna souhlasně přikývla, ale rychle se otočila stranou. Ve skomírajících paprscích slunce kontury jejího rapíru, náprsního plátu a tváří červeně plály.

Teleportační zaklínadlo z tábora lesních elfů do lesa poblíž hlavního města bylo naneštěstí jednosměrné, takže jsme se museli vracet po vlastních stopách z rána, akorát že teď jsme procházeli pochmurnou večerní mlhou.
Monstrům jsme se samozřejmě nevyhnuli, ale Asuna i já jsme si nedávno dost zlepšili vybavení a teď jsme navíc měli silnou elfí rytířku jako společnici na cestách. Kizmel i já jsme byli na úrovni patnáct, ale ona byla elitní jednotka a její sílu neurčovala jen úroveň. Asuna a Kizmel šly vepředu, já vzadu. Monstra, která se přiblížila zprava, byla hned zneškodněna jediným útokem a skillem meče Asuniným Rytířským rapírem +5. Ta nalevo potkal stejný osud, akorát na ostří Kizmeliny dlouhé šavle. Skoro jsem ani nemusel hnout prstem. I tak jsem ale díky tomu, že jsme byli ve stejné partě, získal sdílené zkušenosti a cory. Trochu mě ale zklamalo, že jsem neměl co dělat. Začaly se mi kvůli tomu potulovat myšlenky.
Přemýšlel jsem o BDR a AOS, které si hezky rozdělily hráče přední linie, a na roli našeho dua v tom všem.
Řekl jsem Asuně, že nechci, aby zemřela, abych jí zabránil pustit se do Linda. Nebyla to jen výmluva, kterou jsem si vymyslel ve chvíli nouze nejvyšší – tak jsem to opravdu cítil. Ale kvůli tomu jsem rozšířil podmínky naší společné spolupráce. Logická část mého mozku došla k závěru, že pokud bude součástí velké gildy, její šance na přežití vzrostou. Nedokázal jsem jí ale říct, abychom náš tým rozdělili. Stále jsem nevěděl, proč mi ta slova uvízla v hrdle.
Musel jsem ale za své prohlášení převzít zodpovědnost. Musel jsem jí pomoct zesílit, oddat se tomu úkolu ještě více. Musel jsem ji toho naučit víc, ne jen o pohybu v boji, ale o jejích statech, typech vybavení i další herní znalosti.
Dnes to byl týden, co naše parta vznikla na druhém podlaží. Tehdy jsem to nastavil jednoduše – když se ona zeptá, já odpovím. Opakovaně se stalo, že chtěla vědět, proč jsem něco neřekl dříve. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem zaujal roli beatera. Ale teď je na čase, abych s tímhle pasivním přístupem přestal…
Podvědomé části mé mysli se ale potýkaly s něčím úplně jiným – záhadným chováním Kizmel, NPC rytířky.
Kdo vůbec je?
Bylo více než zřejmé, že není obyčejné NPC. Její přirozený styl konverzace a škála emocí byly na očividně vyšší úrovni než u obchodníků, stráží a hotelových recepčních v Zumfutu, dokonce i na vyšší úrovni než u dalších temných elfů v jejím táboře. Bylo to, jako by Kizmel myslela, cítila a vyjadřovala sama sebe, jako by ji nesvazovaly normální algoritmy NPC. Jinak by nemohla směle sledovat mě a Asunu do lidského města, daleko od její domovské základny.
Pokud nebyla normální NPC, byly tu dvě možnosti.
První – z nějakého neznámého důvodu měla Kizmel vysoce funkční umělou inteligenci, ne jen obyčejný chat bot, který reagoval na klíčová slova.
Druhá – z také nějakého neznámého důvodu byla Kizmel ve skutečnosti hráč. Nebo spíše lidský role-player, který se snažil chovat jako temný elf.
Obojímu se věřilo jen těžko. Chtěl jsem si myslet, že to druhé není možné. Protože kdyby bylo, tak za Kizmel nehrál další vězeň SAO, ale někdo, kdo spolupracoval s těmi, kteří hru přeměnili v tuhle past… byl to jeden z administrátorů.
Kizmel rozhodně nemohla být Akihiko Kajaba, ale i pokud by to byl jen nějaký jeho komplic, nedokázal jsem si představit, proč by nám pomáhali v postupu hrou. Možná bych měl zvážit možnost, že nás chtěla zavést do nějaké pasti…
„…!“
Rázně jsem zavrtěl hlavou, abych ty myšlenky zahnal. Nechtěl jsem Kizmel podezírat. To poslední, co jsem chtěl, bylo představit si, že její upřímný smutek při truchlení nad hrobem její sestry Tilnel, byl ve skutečnosti cynický.
Vzhlédl jsem a zadíval jsem se na záda šermířky napravo přede mnou. Musel jsem ochránit Asunu, pomoct jí zesílit. Zesílit dost na to, že pokud zemřu, bude moci sama přežít v tomhle nebezpečném světě. To se stalo mou zodpovědností ve chvíli, kdy jsem se rozhodl naši spolupráci neukončit.
Ale co když nás Kizmel vážně vedla do pasti? Pokud je i jen minimální šance, že je tohle pravda…
„Kirito,“ ozval se hlas nalevo. Překvapeně jsem se zadíval do očí temné elfky. Obavy a starosti v jejím výraze byly tak přirozené, že jsem se zastyděl za své podezření. Ještě víc jsem o ní chtěl zjistit pravdu.
„Už jsi nějakou dobu potichu. Děje se něco?“
„Ech, to nic. Jen jsem přemýšlel…“
„Ach. Někdy je nejlepší své obavy vyslovit a osvobodit se od jejich tíhy.“
Asuna se otočila a dodala: „Přesně tak. Nedávno jsem si všimla, že jsi ten typ člověka, který nad vším moc přemýšlí a akorát se pak trápí. Prostě mluv, než tě napadnou nějaké hlouposti.“
„No, to je… asi pravda…“
Rozhlížel jsem se, sledován jejich ničivými pohledy, ale nebylo úniku. Nemohl jsem však prostě říct to, nad čím jsem přemýšlel. Místo toho jsem se rozpačitě usmál a vymyslel si trapnou výmluvu.
„J-jen jsem přemýšlel, že jste obě tak silné a fakt se hodí s vámi cestovat…“
„Proč bys, pro lásku boží, tak moc přemýšlel nad něčím takovým?“
„Ehm, prostě, no, přemýšlel jsem, ehm… kterou z vás bych chtěl za ženu…“
No moment. Smažte to. Nahrát naposledy uloženou pozici.
Očima jsem přelétával z místa na místo, hledal jsem tlačítko „načíst“. Asuna v naprostém úžasu zalapala po dechu, pak se zhluboka nadechla a zavrčela: „Jsi vážně tak pitomej?!“
Kizmel ani nemrkla, jen chápavě zamumlala: „Promiň, Kirito. K tomu bude třeba svolení Její Výsosti.“ To řekla se zcela vážným výrazem.
„N-ne, to je v pořádku,“ ujistil jsem ji, vrtěl jsem přitom hlavou a mával rukama. Hned jsem začal hledat způsob, jak se z toho vymluvit – možná jsem měl místo MMO hrát takové ty hry, kde se snažíte někoho sbalit. Teenager, který rád hrál simulace randění, by se do takové situace z vlastního přičinění nedostal. Možná je tu díra na trhu, co čeká na romantické hry s životem v sázce v plném ponoření. Ale co byste v takové hře museli udělat, abyste zemřeli…?
Asuna mě z té ošklivé situace dostala chladným: „Jsme tu.“
Skoro jsem se jí zeptal, kde že jsme, ale pak jsem si uvědomil, že náš malý výlet měl přeci jen nějaký cíl.
Před námi se otevíral hustý les a mezi chuchvalci mlhy prosvítaly trojúhelníkové vlajky. Elfí tábor byl před námi.
Zadržel jsem sklíčený povzdech, který málem zareagoval na mou vlastní úlevu, a rozhodl jsem se zapomenout na to ostudné chování, které jsem před minutou předvedl. Zrychlil jsem, abych obě ženy dohnal.
Nakonec jsem nechal boj i navigaci na nich dvou. Bylo těžké nemít pocit, že má hodnota během cesty ze Zumfutu do tábora klesla, ale pokud jsem se něco naučil, tak to, že z přílišného přemýšlení nic dobrého nevzejde.
Ať už byla Kizmel umělá inteligence, anebo člověk, neměnilo to nic na tom, že jsme my pomohli jí a ona nám. Chtěl jsem s Kizmel být co možná nejdéle – a Asuna jistě také. Nic víc teď vědět nepotřebuji.
Pokud postup podlažím bude pokračovat podle Kibaóových odhadů, boj s bossem třetího podlaží se uskuteční za šest dní – 21. prosince. Do té doby bude tento tábor naším domovem a my se pokusíme zvládnout tolik, kolik jen půjde. Budeme pokračovat v kampaňovém úkolu, získáme novou zbroj a vylepšíme ji, zvýšíme si úrovně našich skillů a získáme informace. Máme před sebou hodně práce.
Když jsme prošli úzkým kaňonem magické mlhy a vešli do tábora, zhluboka jsem se nadechl zvláštně vonícího vzduchu a řekl jsem si, že je na čase hodit sebou.

16 komentářů:

  1. Jé, veřejné osobní poděkování :3 <3

    OdpovědětVymazat
  2. Zdravím, tyto stránky sleduju už nějakou dobu a tvoje překlady se mi moc líbí, jen tak dál.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahojky zase :D
    Velké poděkování za vskutku úžasnou epizodu. Nevím proč, jestli je to stylem tvého překladu nebo to takhle pěkně myslí autor a já s mojí omezenou angličtinou to nejsem schopen pobrat, ale vážně mě baví číst tvé "práce". Aby bylo jasno tohle není mé první ródeo se čtením. Mám docela pěknou knihovničku :D. U každého tvého překladu se mi snadno vklouzává do děje a nepřeháním ,když řeknu "Mám to před očima". Mám asi přečteno vše co jsi doposud vydala a jsem na to hrdý :D Sice jsem párkrát vstával na přesdržku po 4 hodinách spánku do práce ale stálo to za to :) Tak :D máš jednou takový více povzbuzující komentář :P Ať tě věčně jen neprudím :D Pozdravuje Alfík :P :D
    P.s.:"Možná tě to překvapení – Kirito je celkem…" (nevím co chtěl básník říci :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aww, to je tak milé <3 A mě komentáře snad nikdy neprudí, naopak! Jsem moc ráda, že se ti mé překlady tak dobře čtou, takové hezké utvrzení v tom, že to asi nedělám úplně blbě :D

      A díky za upozornění, už je to opraveno :)

      Vymazat
  4. Pfff jsem milý vždycky :D kdy po nás švihneš další kapitolku ? :D ať vím kdy si vzít dovolenou ^w^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždyť netvrdím opak! :D Noo, buď koncem tohoto týdne nebo začátkem dalšího, uvidím, jak mi to časově vyjde :)

      Vymazat
  5. Doprčic..teď už první nejsem :/
    Fakt mě nenapadlo, že to bude takhle brzo..každopádně! Děkuju za překlad a za skvělou práci, kterou pro nás děláš, ó všemocná Cindý-sama! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, nemáš tak pochybovat! :p
      ...hehe, to zní, jako bych si zakládala kult... >:)

      Vymazat
    2. Hezká představa, že :D

      Vymazat