pondělí 5. února 2018

ME14: Sladké dny 5

Nějak se toho na mě plno sesypalo v práci, a tak jsem místo nové části Koncertu dokončila už nějakou chvíli rozdělané ME14. Ale pozor! Najdete tam malinký spoiler na to, co v Koncertu bude, takže čtěte jen na vlastní nebezpečí!



Předmluva

Pro sérii o domově v lese, od Sword Art Online 16.6 po Sword Art Online 16.9, mi došla čísla, a tak budu pokračovat s jiným názvem. Tohle je pokračování, můžete tedy předchozí čtyři kapitoly považovat za Sladké dny 1–4.


Část první

„…Tři, dva, jedna…“
Asuna začala z ničeho nic odpočítávat. Dívala se na čas v hlavním menu.
„Nula!“
Rychle jsem se skrčil, ale ani po pěti vteřinách se nic nedělo. V dřevěném domku na kraji dvacátého druhého podlaží se vůbec nic nezměnilo. Zřejmě nešlo o nějaký kanadský žert, během kterého by měly vyskočit pružiny z pohovky, na které jsme seděli, nebo vybuchnout dům.
„…C-cos odpočítávala?“ zeptal jsem se nervózně. Asuna okno menu odmávla rukou a usmála se.
„Zrovna bylo 17:19.“
Úplně mi nedocházelo, co je zrovna na tomhle čase tak zvláštního. Chvíli jsem se musel zamyslet, než jsem si to uvědomil.
„Ach… tohle. Od chvíle, kdy jsme se vzali, uběhl den…“
„Přesně tak! Máme výročí, sice ne roční, ale denní.“
Pousmál jsem se a naklonil se ke šťastně vypadající Asuně.
„To bychom to asi měli oslavit.“
Konečky prstů jsem jí z tváře odhrnul dlouhé vlasy. Asuna přivřela oči, tváře jí zčervenaly. Přitiskl jsem ústa na její drobné rtíky.
Náš dlouhý polibek skončil. Asuna se tiše zeptala: „Je to jen den… nebo už den?“
Zřejmě se ptala, jestli je těch 24 hodin, které jsme tady v domě strávili, příliš krátkých nebo dlouhých.
Odpověděl jsem po krátkém zamyšlení: „Asi obojí… Být s tebou, mluvit s tebou… byl to dokonalý den. Ale mám pocit, že uběhl hrozně rychle.“
Ta myšlenka nejspíš vycházela z pocitu, že naše dny tady v dřevěném domku nebudou moci dlouho pokračovat.
S Asunou jsme odešli z jedné předních gild, Rytířů krve, ohlásili náš dočasný odchod z přední linie a šli sem dolů, na dvaadvacáté podlaží.
Hráči přední linie by samozřejmě nezastavili postup jen proto, že jsme my dva odešli. Stále bojují a míří k labyrintu 75. podlaží – a Rytíři krve, vedeni neporazitelným šermířem Heathcliffem, Aliance svatých draků, největší gilda ze všech, a Fúrinkazan vedený mým starým kamarádem Kleinem, přední linii vedou… a kromě nich je v ní i spousta dalších hráčů.
Přední linie rozhodně není jednotvárná, ale jedna věc je spojovala, a to způsob, jakým vnímali boj – tak, že musí nasazovat své životy a riskovat smrt.
V SAO není magie. Nemáme tedy třídu léčitelů nebo někoho, kdo by nám dával buffy na ochranu, jako to bývá v jiných hrách. Přiřazujeme si role jako tankové, útočníci nebo zvědové, ale každý hráč přední linie se před monstra musí postavit a bojovat. Přitom potlačujeme vlastní strach.
Přesně proto získali hráči jako Heathcliff, který vydával dojem naprostého klidu, a Asuna, která zabíjela monstra svou šílenou sílou, úroveň respektu, jež se až blížila k uctívání.
To vše ale znamenalo i to, že pokud přestanete bojovat, ztratíte své místo mezi hráči přední linie.
Jen málokdy se stalo, že hráč propadl svému strachu a už nezvládl monstrům čelit. V boji proti slabým monstrům na tom nezáleželo, ale ti, kteří se odmítli vyměnit během boje s bossem podlaží, mohli způsobit kolaps party… nebo i celé přepadové skupiny. Takoví hráči obvykle svůj odchod naznačili chováním či řečí a zmizeli z přední linie bez většího povyku.
Můj a Asunin odchod se od toho moc nelišil. Hráči bojující na pětasedmdesátém podlaží to nejspíš berou trochu hořce, zvlášť ti v Rytířích krve. To jim ale nejspíš vydrží jen do doby, než bosse podlaží porazí, možná ani to ne.
Ne… sedmdesáté páté podlaží jsou tři čtvrtiny Aincradu. Je možné, že boss podlaží bude mnohem silnější, než by měl být, podobně jako bossové dvacátého pátého a padesátého podlaží. Pokud tomu tak bude, možná nás po prozkoumání místnosti bosse požádají o návrat.
„…Už je to den, hm,“ zamumlal jsem znovu a přitáhl jsem si k sobě blíž Asunino štíhlé tělo.
Pokud bychom se vrátili na přední linii, neměli bychom tolik příležitostí být takhle spolu. Vlastně celou situaci spíš podceňuji – Asuně by se navrátily povinnosti zástupce vůdce Rytířů krve, a tak bychom se mohli stěží i jen setkat.
Asuna možná vycítila mou úzkost a zašeptala mi do ucha: „To nic, byl to jenom jeden den.“
„…Jo.“
„A ještě ani není u konci. Pořád toho můžeme dost dělat, ne?“
„…J-jo.“
Cukl jsem sebou, když ta lákavá slova vyslovila. Asuna zamrkala a pak celá – úplně celá – zrudla.
„T-tak to není, tohle jsem tím vůbec nemyslela!“
Hned, jak promluvila, jsem přitiskl rty na její šíji. Vychutnával jsem si pocit její teplé kůže, hladké jako hedvábí, a vzpomněl jsem si na to, o čem jsme mluvili odpoledne.
Říkala, že jako dítě měla ráda elektrické vedení. Že ji fascinovalo to, jak se jimi přenášela data.
Její každé zachvění a vzdychnutí, které nyní vnímám, jsou poslány z jejího mozku v těle ležícím někde daleko ve skutečném světě. Skrze obří síť kabelů a SAO server přicházejí až do mého NerveGearu. To mi přišlo jako úžasný zázrak a zároveň hrozivá překážka.
„…Asuno…,“ zamumlal jsem a pevně jsem objal svou milou. „Kdyby…“
Dál už jsem ale nic říct nedokázal. Ta budoucnost byla příliš vzdálená, příliš nejistá. Stále jsem neměl odvahu přemýšlet nad tím, co bude, až tahle smrtící hra skončí.
Asuna zřejmě využila svůj dar bystrosti, div ne telepatie, aby vytušila, nad tím přemýšlím. Také zůstala potichu, jen mě pevně objala.
Nakonec řekla jediné slovo – mé jméno.
„Kirito.“
Její hlas zněl, jako by ujišťovala malé dítě, že vše dobře dopadne.


Část druhá

K večeři jsme měli kořeněnou rybu pečenou v troubě s chlebem, bramboračku a zeleninový salát.
Bílá kůže ryby byla úžasně opečená a já se jí nemohl nabažit v kombinaci s bylinkovou omáčkou. To se ale dalo od jídla připraveného kuchařkou se skillem Vaření na maximální úrovni čekat. Celou rybu jsem snědl cobydup, pak jsem se šéfkuchařky zeptal: „To je ta ryba, kterou jsme předtím koupili ve vesnici?“
„Přesně tak. …Nechutná ti?“
„N-ne, je hrozně dobrá, vážně!“ zavrtěl jsem hned hlavou. Pak jsem dodal: „Jen mě napadlo, že když máme tu sójovou omáčku, kterou jsi tak dlouho vytvářela, že by bylo skvělé udělat si i sašimi.“
„Ano, sašimi bych si dala…,“ zadívala se Asuna do dálky, nejspíš si představovala pokrm, který NPC restaurace v Aincradu nenabízely. Hned se ale poněkud hořce pousmála.
„Ale víš, možná nad tím moc přemýšlím, ale… v tomhle světě nejsou ledničky, že?“
„N-nejsou, ne?“
„A prodejci ryb dávají své zboží na pult v pokojové teplotě, že… takže nevím, ale asi bych se úplně nehrnula do toho, abych si dala takhle zakoupenou syrovou rybu.“
„Ja-jasně.“
V tomhle světě to v podstatě fungovalo tak, že pokud byste upustili rybu na zem a nechali ji tam, tak dokud by existovala jako předmět – dokud by jí zbývala odolnost – kvalita (a samozřejmě ani chuť) by se nijak nezměnila. Po třech vteřinách na zemi by sice vypadala špinavější, ale to by po umytí ve vodě hned zmizelo.
Chápal jsem ale, jak to Asuna myslí. Pokud bychom si chtěli dát sašimi, určitě by bylo lepší z čerstvých ingrediencí – nebo by nám to tak alespoň připadalo.
„Možná bychom si měli na trh zajít hned ráno, jak se otevře, a pak běžet domů… ne, ani tak nevíme, kdy tu rybu ulovili, co… Á, no jo.“
Něco mě napadlo a já si otevřel okno se skilly.
Na své nynější úrovni, 96, jsem měl 12 míst pro skilly. Měl jsem na nich Jednoruční meč, Dvojitou čepel, Obouruční meč, Bojová umění, Vrhání čepelí, Vykrytí, Bojové léčení, Hledání, Skrývání, Sprint, Rozšíření váhového limitu a První pomoc.
Nejmenší úroveň skillu a nejmenší použití jsem měl jednoznačně na Obouručním meči. Bral jsem si ho, když jsem získal celkem vzácný obouruční meč a chtěl ho používat, ale nakonec jsem od toho upustil.
Ale to, že jsem zjistil, jak skill Obouruční meč funguje, mi pomohlo při duelech proti hráčům s obouručními meči, a tak to nebylo úplně zbytečné – ale už jsem neměl proč si tento skill nechávat.
„To přemýšlíš, že si změníš skilly?“ zeptala se Asuna, která stála za mnou a podívala se do otevřeného okna, aniž bych si toho vůbec všiml. Přikývl jsem.
„Jo… přemýšlím, že se zbavím Obouručního meče a stanu se rybářem.“
„Co?“
„Vím, co chceš říct, ale nevymlouvej mi to, Asuno! To je pro to, abychom si mohli dát čerstvé sašimi!“
Asuna se vrátila na druhou stranu stolu a bez zaváhání přikývla.
„Nechtěla jsem ti to vymlouvat.“
„Ach… vá-vážně?“
„No, máš Dvojitou čepel, takže obouruční meč už asi nikdy nepoužiješ. Vždycky jsem si myslela, že by ti svědčilo, kdybys měl i nějaký skill typu života.“
„Vá-vážně?“
„A taky si chci dát dobré sašimi. Tak hodně štěstí se zvyšováním úrovně!“
Při vší té podpoře jsem se mohl jenom poplácat po hrudi a říct: „J-jo, nech to na mně!“

Společně jsme sklidili jídelní stůl a pak jsme se usadili do houpacích křesel před krbem. Popíjeli jsme kávu a Asuna náhle promluvila: „Nojo… tohle mě napadlo, když jsme mluvili o těch skillech typu života, ale odpoledne jsme se byli podívat na nábytek v Coralu, že?“
„Jop.“
„A v tom obchodě byl ten prostě nádherný stůl, že?“
„Jo… jop.“
Takhle jsem zamumlal při představě, že navrhne, abychom ten stůl za sedm set tisíc corů koupili. Asuna se ale usmála, jako by to chtěla popřít, a pokračovala: „Zajímalo by mě, jestli bychom mohli najít řezbáře Mahokla, který ten stůl vyrobil?“
„Echm… hmm, asi? Mohli bychom ten obchod pár dní sledovat… anebo bychom se mohli poptat Argo, to by bylo rychlejší. Proč?“
„Víš…“
Asuniny tváře kdovíproč nabraly růžovější odstín.
„Přemýšlela jsem, že bych pořídila houpací křeslo na zakázku.“
„Ech?“ zamrkal jsem překvapeně. Teď jsme přeci seděli na stejných houpacích křeslech. Byl to standardní nábytek od NPC, ale ne nepohodlný.
„P-proč tak najednou?“
„Víš…“
Položila hrneček na stolek vedle křesla a postavila se. Pomalu ke mně došla a bez varování si mi sedla na klín. Rychle jsem položil hrneček na stůl a pravou rukou podepřel Asunina záda.
„Když bychom si do tohoto křesla chtěli sednout společně, můžu jen sedět úplně na tobě, že Kirito?“
„…J-jo, jinak to nejde.“
„A kdybychom měli trochu víc místa, mohli bychom sedět vedle sebe, že?“
„J-jo, mohli.“
„A tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby mělo opěradlo trochu lepší úhel a tak.“
„J-jo, to asi jo.“
Během odpovědi jsem pohnul levou rukou dopředu, ale Asuna se na mě krátce nesouhlasně podívala a znovu si stoupla. Vrátila se do svého křesla a čile otevřela okno.
„Pošlu tedy zprávu Argo. Pokud Mahokla najde, zajdeme za ním zítra?“
„…Dobře,“ přikývl jsem a něco mě napadlo. Řezbář by měl být schopný vytvořit i rybářský prut. Ve skutečném světě se říkalo, že dobrý rybář se podle prutu nepozná, ale v Aincradu o výsledku nějaké činnosti rozhodovala kvalita nástroje. Zvyšování skillu Rybaření je spíš nutnost než zábava, ale pokud by se mi přitom podařilo i něco chytit, nemuselo by to být tak špatné.
Nad tím jsem přemýšlel, zatímco jsem ze strany sledoval, jak Asuna píše na holografické klávesnici.
Ano, ještě zažijeme mnoho krásných chvil. Neměl bych přemýšlet nad tím, jak to za pár dní skončí, ale měl bych si každý den užívat naplno. Stejně jako když jsem na přední linii.
Podíval jsem se ke stále otevřenému oknu a špičkou prstu se dotkl místa pro Obouruční meč. Objevilo se mi podružné menu, kde jsem vybral možnost skill vymazat. Přečetl jsem si varování, že pokud to udělám, úroveň tohoto skillu se dostane na nulu, a směrem ke skillu jsem v mysli promluvil: Promiň, že jsem tě moc nepoužíval.
Stiskl jsem tlačítko Ano. Místo pro skill se za doprovodu poněkud smutného zvukového efektu vyprázdnilo.


Část třetí

25. října 2024 bylo krásné, jasné počasí.
S Asunou jsme se po snídani vydali k teleportační bráně v hlavním městě dvacátého druhého podlaží a sestoupili jí níže, na třetí podlaží Aincradu.
Jeho hlavním městem byl Zumfut, město vydlabané do tří monstrózně obřích baobabů. Vyšli jsme z brány a Asuna se podívala směrem k nízkým, ale do šíře se rozkládajícím stromům. S přimhouřenýma očima zašeptala: „…Už jsme tu dlouho nebyli, co?“
„Jo…“
Stáli jsme bok po boku a vzpomínali na tu dávnou dobu.
Znovu pak promluvila zase Asuna: „Tak pojď. Mahoklova dílna je… v tamtom stromě, že?“
Naše ruce se propletly, ačkoli jsem si nebyl jistý, jak se to vůbec stalo. Zamířili jsme k jihovýchodnímu baobabu.
Prodejkyně informací Argo během jediné noci zjistila, kde řezbář Mahokl žije. Myslel jsem si, že obchod bude mít na nějakém vyšším podlaží, když je to řemeslník s maximální úrovní skillu, takže to, že je jen na třetím, mě překvapilo.
Ale vlastně to smysl dává.
Řezbář potřebuje především kvalitní dřevo. Třetí podlaží Aincradu je lesní podlaží, a jelikož je to zároveň jedno ze spodních podlaží, je i dost veliké. Teď už tudy prochází jen málo hráčů, takže se nemusí handrkovat s dalšími hráči stejného řemesla o vzácné materiály.
Prošli jsme tichým – nebo spíše naprosto vylidněným – náměstím teleportační brány a vešli do baobabu. Vystoupali jsme do třetího patra. Dílna se nacházela hned na druhé straně kruhovité cesty.
Vedle malých dveří visela malá cedule. Na ní bylo napsáno „Mahokův ateliér“.
„…Podle toho by nikdo nepoznal, co je to za obchod…,“ poznamenal jsem, Asuna kývnutím naznačila souhlas. Ale díky tomu jménu jsme věděli, že jsme na správném místě.
Došel jsem ke dveřím a zaťukal, ale nic se nestalo. Lehce jsem do dveří strčil. Otevřely se. Hned se pak ozvalo hlasité gikogikogiko, podvědomě jsem ucouvl. Ateliér byl vevnitř mnohem větší, než jak zvenku působil – ale všude, kde jen bylo místo, se válely hromady obřích klád, dřevěných hranolů a prken. Ateliér tak vypadal spíš jako bludiště, vidět bylo jen pár uliček. Ono gikogikogiko přicházelo zřejmě z prostředku místnosti.
Procházeli jsme mezi dřevem, zahýbali vlevo i vpravo, a nakonec jsme se tam dostali – ke kládě silné skoro metr v průměru a dlouhé tři metry, kterou po délce rozřezávala pila, již dřela vskutku drobná hráčka.
Byla asi o dva nebo tři centimetry menší než Krysa Argo. Vypadala v podstatě jako dítě, a přesto obratně pracovala s velikou pilou a rozřezávala kládu více než dvakrát tak dlouhou jak ona sama – vypadalo to jako nějaké představení v cirkuse.
To pila vydávala onen zvuk. Rovně rozřízla obří kládu, aniž by se na okamžik zastavila, a ve chvíli, kdy se dotkla země, jasně zazářila.
V tom světle se kláda přeměnila ve spoustu prken. Tohle je vlastně poprvé, co se na vlastní oči dívám na řezbářské techniky.
Když se prkna plně zhmotnila, společně s Asunou jsme zatleskali.
Drobná hráčka se k nám otočila, pilu měla opřenou o pravé rameno. Na nose měla kulaté brýle, které připomínaly ty, jež nosí postavy v klasické manze. Rozkošným hlasem se zeptala: „…Copak mi potřebujete?“

(Pokračování příště)



Doslov

Tady Kunori! Moc děkuji, že jste si tuto povídku koupili a přečetli! Uzávěrka se kvapem blíží, a tak jen krátce!
Série „16.x“ – nebo spíše „Sladké dny“ – vypadá, že se už konečně rozhýbala. Díky nové postavě řezbářce, Mahokl, povede k jednomu dobrodružství. Nějak se nám z toho stala nečekaně dlouhá série, ale budu rád, pokud mě jí budete doprovázet i nadále!

4 komentáře:

  1. Tak myslím že závěr tohohle jsme již viděli v anime, škoda že ho nezačali dělat později mohla ta SAO část mit alspoň 50 dílů a ne jen 14-16 než se přešlo na ALO. Díky za překlad O:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti nevím, hrozně moc lidí si stěžovalo už na to málo, co tam o Asuně a Kiritovi bylo (tedy to, jak šli na 22. podlaží). Prostě chtěli mít akčnější anime, spíš něco jako SAOP než přeskakování podlaží celkem závratným tempem.
      Mně to více vyhovuje takto, ostatně, anime se často dělá jako reklama na mangu/novelu, podle které je, takže takhle si zájemci spíš přečtou, co víc se tam dělo :)

      Vymazat
  2. Ty to ještě překládáš? :DD
    Ale samozřejmě jsem ráda, že jo..i tak dík za překlad..:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tím to myslíš ME? Ano, i ME ještě sem a tam přeložím :D

      Vymazat