pátek 23. března 2018

Koncert černé a bílé, část sedmá

Nuže, vážně to trvalo o něco déle, ale zase je to dlouhé. Zbytek Koncertu už tak dlouhé části nemá, takže příště to bude snad o něco dříve.
Přeji příjemné počtení!

Děkuji Kioshimu za korekturu!

Někdo mě kdysi varoval, že mě pětiminutové povídání s Krysou bude stát sto corů. Přemýšlel jsem, kolikrát se mi to bude muset stát, než se poučím.
Vlekl jsem se lesem, ramena pokleslá. Jednou za čas jsem se vždy zastavil a podíval se do okna, abych se ujistil, že jdu správným směrem – za poslední čtyři dny jsem zmapoval už skoro devadesát procent lesa.
K návratu do tábora lesních elfů jsem už mapu nepotřeboval, ale tam jsem nemířil. Souřadnice jsem zadal do prostředku Lesa padajících mlh, který pokrýval jižní polovinu podlaží. K souřadnicím jsem se blížil se vší opatrností. Nešel jsem k Zumfutu nebo jeskyni pavoučí královny, ale k velkému táboru lesních elfů, kam uprchl falešný zvěd. Nemohl jsem teď naříkat nad svou neopatrností – tohle byl skutečný cíl mé noční sólo expedice.
„Infiltraci“, šestý úkol kampaně, jsem zažil během bety. K úspěšnému splnění jsem musel z tábora lesních elfů ukrást svitek s příkazy. Byly to přísně tajné rozkazy od vůdce lesních elfů, který přebýval v jejich domovské základně na severní straně lesa. Už jsem úkol dělal, takže jsem ty „přísně tajné“ rozkazy znal – použít maskovací zaklínadlo a ukrást Nefritový klíč ze základny temných elfů. Pokud tato mise neuspěla, měl zvěd počkat na posily a velet přepadení tábora…
V betě jsem byl v partě čtyř lidí a měli jsme na pomoc ještě čtyři temné elfy. Vedli jsme půlnoční přepadení tábora a zabili všechny nepřátelské vojáky, abychom ty rozkazy získali. Pokud bych se ten úkol pokusil splnit s Asunou, Kizmel a některými vojáky ze základny, museli bychom nejspíš postupovat stejně.
Ale ta myšlenka se mi teď dost příčila. Nechtěl jsem nutit Asunu s Kizmel zabíjet spící lesní elfy, třebaže jsou to naši nepřátelé.
Věděl jsem, že je to nelogická, nesmyslná a emocionální reakce. A bylo snadné si představit, že pokud ten úkol dokončím sám a Asuně to pak jen řeknu, bude zuřit.
Mohl jsem jí to celé vysvětlit a pokusit se ji přesvědčit. Ale Asuna – a nejspíš i Kizmel – by mou žádost, ať zůstanou v táboře, nevyslechly. A svým způsobem jsem tento úkol mohl splnit jedině sám.
Můj nápad nebyl ukrást svitek za pomoci meče. Chtěl jsem se do tábora sám vplížit a vzít ho tajně.
Když teď byla jediná větší chyba konečnou a já se nemohl oživit v Černoželezném paláci, bylo vrcholem hlouposti takhle riskovat jen kvůli emocím. A co hůř, tento úkol neměl žádný vliv na průchod podlažím a přiblížení se k hlavnímu cíli svobody.
Ale i kdybych se na druhém podlaží nesetkal s Asunou a nebyli bychom v jedné partě, pokračoval bych hrou až na třetí podlaží sám – což se stát klidně mohlo – a tuto kampaň bych plnil sám. Příkazy bych, jako sólo hráč, musel ukrást sám.
Měl jsem plán. Podle názvu úkolu, Infiltrace, se dalo usuzovat, že byl úkol navržen tak, aby ho hráč mohl splnit i bez tasení meče. Ke konci bety bylo časté, že se hráč s dobrým skillem Skrývání vplížil dovnitř a zvládl to bez pomoci ostatních. Já měl teď úroveň postavy i skillu o dost vyšší, než kolik bylo ke splnění úkolu třeba.
Ale na druhou stranu jsem si nemohl být jistý, že se něco nestane a nebudu muset sám bojovat proti všem v táboře.
Ale po týdnu a pěti dnech, které jsem na posledních dvou podlažích strávil s Asunou, se mé osobní hodnoty začaly měnit. Dřív mě zajímalo jen efektivní zabíjení monster, rychlé dokončení úkolu a maximum peněz a zkušeností, co jsem mohl získat. To jsem potřeboval, abych se mohl pokoušet o znovunavrácení vlastní svobody – stálé party a příběhy v pozadí úkolů byly jen omáčka, která se mi pletla do cesty.
Ale co když je tu ještě něco, stejně tak důležitého jako výkonnost? Nedokázal jsem slovy vyjádřit, co by to mohlo být, alespoň zatím ještě ne. Procházel jsem teď však nočním lesem právě kvůli té záhadné věci. Kvůli něčemu, co pro mě bylo dost důležité na to, abych tolik riskoval.
Byl jsem sice ztracen v myšlenkách, ale podařilo se mi ujít asi kilometr, aniž bych přitáhl pozornost některého nočního monstra. Ke svému cíli jsem dorazil chvilku před jednou hodinou.
Tábor lesních elfů se nacházel na kopci nad řekou, která protékala Lesem padajících mlh z východu na západ. Tábor byl obklopen polokruhovým plotem a v tom byl jen jeden vchod. U něj samozřejmě stály stráže a můj skill Skrývání ani zdaleka nestačil na to, abych kolem nich nepozorovaně proklouzl. S Kizmeliným Pláštěm měsíční mlhy bych si možná trochu polepšil, ale podle toho, co říkala, ten plášť na ostatní elfy až tak dobře nefungoval. Asi proto se lesní elfové museli přestrojit, když chtěli proklouznout do tábora temných elfů – podobný neviditelný plášť by prostě nestačil.
Takže jsem se nemohl infiltrovat vchodem. Plot z mrtvého vyběleného dřeva hrozně zaskřípal, když jste do něj i jenom trochu strčili, takže po něm jsem vylézt nemohl. Ale jako správný beater jsem cestu dovnitř samozřejmě znal. Pokud v bezpečné vzdálenosti od tábora sestoupím k řece a budu se plížit podél ní, dostanu se až pod stan, kde se nachází potřebný předmět. Od spodku kaňonu vedl nahoru asi 6 metrů vysoký a strmý útes, ale byly na něm příhodně rozmístěné kořeny, takže případný lezec mohl snadno vyšplhat, pokud nebyl oblečen v těžké zbroji – teoreticky.
Pokud to zvládnu, možná tuhle informaci prodám Argo do jejího pokračování příručky o elfí válce. Na kampani teď kromě nás pracuje jen Lindova gilda, ale ty informace se budou dost hodit každému, kdo se pokusí dohnat tým přední linie.
Z jihu jsem obkroužil kopec na západ a našel jsem poměrně mírný svah, který mě dovede až ke spodku srázu. Díval jsem se na příjemně zurčící vodu, sem a tam jsem pod hladinou zahlédl stín velké ryby. Měl jsem chuť jednu vylovit, ochutit jen solí a ogrilovat, ale neměl jsem skill Rybaření ani Vaření. To mi připomnělo Asunin řemeslnický skill Šití, ale hned jsem si vyhuboval, že se během mise nechávám rozptylovat. Stálým tempem jsem se plížil po kamenitém břehu.
Po asi deseti metrech chůze podél vody, kdy jsem měl k dispozici jen bledý měsíční svit, jsem se náhle zastavil. Měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval.
Bedlivě jsem sledoval okolí, ale před sebou, za sebou ani nad sebou jsem si nevšiml siluety člověka, zvířete ani hmyzu. V Aincradu byla představa, že „cítíte“ něčí pohled ještě absurdnější než ve skutečném životě. K tomu, abyste rozpoznali další hráče a pohybující se objekty ve hře, jste museli z NerveGearu přijímat vizuální, sluchové či čichové signály. Bylo naprosto nemožné, abych si všiml, že mě někdo sleduje.
Ale přesto jsem se nedokázal pohnout. Cítil jsem mrtvolný mráz, což jsem od uvěznění v téhle smrtící hře cítil už několikrát. Dál jsem se rozhlížel a na místě jsem stál jako přibitý.
Nakonec rozhodoval – možná mezi životem a smrtí – mod Bonus ke zpozorování, který jsem získal, když jsem ve Skrývání dosáhl sté úrovně. Jak název napovídá, tento mod usnadňoval zpozorování skrývajících se cílů.
Pohledem jsem přejížděl zprava doleva a ve stínech na druhém břehu jsem si všiml nejasné a neobvyklé linie. Upřeně jsem to místo pozoroval. Pokud se tam někdo skrývá, pak můj upřený pohled sníží procento úspěšnosti Skrývání dotyčného. Jestli se ale soustředím na špatné místo, pak se mohl ten možný útočník proplížit za mě a nečekaně zaútočit.
Deset vteřin jsem se soustředil na opačný břeh a odolával jsem instinktu se otočit.
Náhle se ve stínu objevila barva. Objevila se silueta, jako by se materializovala přímo z útesu. Mod mi měl pomoci proti lesním elfům, ale nad postavou nebyl žlutý kurzor NPC ani červený kurzor monstra, ale zelený kurzor hráče.
Po tom kurzoru jsem si všiml tmavě šedé šupinové zbroje. Nevypadala kovově, šupinky těsně obepínaly hrudník a mokře se leskly. Rukavice a boty měl ze stejného materiálu. U levého pasu mu visel meč. A od hlavy k ramenům mu visela kapuce z kroužkové zbroje…
„…Ty,“ zavrčel jsem.
Byl to on. Ten muž, kterého jsem před třemi dny viděl v Lindově partě. Nejnovější člen BDR, který se, jak jsem zrovna před chvílí zjistil, jmenoval Morte.
Ale co by tady dělal uprostřed noci a úplně sám?
Ne.
Ještě jedna důležitější věc. Morte se skrýval – a zůstal skrytý, i když jsem vešel do kaňonu.
Skrývání jako takové žádným zločinem nebylo. Udělal jsem úplně to samé, když kolem nás procházela v jeskyni pavoučí královny Kibaóova parta. Ale Morte tu jen tak nebyl a pak se rychle neschoval, když si všiml, že přicházím. Kdyby tomu tak bylo, všiml bych si první já jeho, díky modu Bonus ke vzdálenosti hledání, který jsem získal na padesáté úrovni skillu – nebo bychom si přinejmenším všimli jeden druhého ve stejnou dobu.
Ne, Morte se tu skrýval celou tu dobu. Očekával, že tudy někdo půjde. Někdo, kdo plní úkol elfí války, ale je na straně temných elfů. A tomu popisu odpovídají momentálně jen dva hráči – já a Asuna.
Čekal tu na nás.
V tom okamžiku pochopení mi v očích musel zaplát oheň spravedlnosti. Jeho ruka, pouhých šest metrů ode mě, zacukala.
Ale v další chvíli prolomil ticho jasný a veselý hlas, který se do takové situace vůbec nehodil: „No, zřejmě jsem byl zpozorován!“
Kdyby byl jeho hlas o něco hlasitější, nesl by se až do tábora nad námi. Rukama v rukavicích podobným rybím šupinám naznačil tleskání, ale žádný zvuk se neozval.
„Dost dobrý. Na takovou vzdálenost a v takové tmě mě ještě nikdo neodhalil. A tos měl napřed jen nějaké tušení, nevšiml sis mě hned očima, žejo? Nemáš nějaký extra skill Šestého smyslu?“
V hlase měl jak hravou klučičí nevinnost, tak i pronikavou teatrálnost. Byl asi stejně vysoký i stavěný jako já, ale kvůli té kroužkové helmě, co mu padala až k nosu, jsem mu neviděl do tváře.
Po chvíli jsem si všiml, že okraj té kovové helmy je roztrhaný, takže vytváří jakési jemné provázky, které visí dolů jako pramínky vlasů. Nejspíš tak ten předmět vypadal vždy a nebyla to známka opotřebovanosti, ale i tak to celkem nahánělo hrůzu.
„Jsi Morte z Brigády?“
On mluvil celkem zdvořile, takže jsem se mohl zachovat stejně, ale po tom, co jsem zjistil, že mě zkoušel špehovat, jsem na to náladu moc neměl. Má ostrá odpověď mu zřejmě nevadila. Znovu naznačil falešný potlesk.
„Na to, že ve městě vůbec nejsi, získáváš informace rychle. Jo, jmenuju se Morte. Bys asi mohl říct, že vymýšlení jmen není moje forte, hahaha.“
Při jeho slizké a vyhýbavé odpovědi jsem sebou trochu cukl. Na nikoho podobného jsem v SAO ještě nenarazil. Klein byl předtím, než se hra zvrhla ve smrtící past, bezstarostný a veselý chlápek, Morte oproti němu působil zcela nevyzpytatelně.
Zdvořile se uklonil, visící řetízky zacinkaly. Udělal jsem krok směrem k němu.
„Já se asi představovat nemusím. Je celkem jasné, že ses tu skrýval v očekávání, že tudy projdu.“
„Haha, ale no, takhle to zní, jako bych tě chtěl přepadnout, Kirito,“ řekl jako by nic, ale zároveň přiznal, že zná mé jméno. Ve tváři měl široký úsměv, ale do očí jsem mu stále neviděl.
„Jen zní jako? Přesně to jsi dělal,“ osočil jsem ho. Do hrdla mi stoupala žluč, ale nevěděl jsem proč. Mortův úsměv nezakolísal, pohnul rameny ve zvláštní parodii tance.
„No, dostals mě.“
„…Je to na Lindovy příkazy?“
„Hahaha, víš ty co, on má potenciál, to přiznávám. Ale ne, tohle bylo moje rozhodnutí. Jakože, Lind není beater, on by to nepochopil. Jak by věděl, že bys šel tudy kolem řeky, aby ses proplížil do tábora?“
„Ale tys to věděl… takže jsi byl taky beta tester.“
„Prostě mi říkej beater. Je to pitomá přezdívka, ale to se mi na ní líbí. Věděls, že v angličtině je to kuchyňské náčiní? Šlehač, třeba na vajíčka. Úplně se ti z toho chce všechno v týhle hře rozšlehat na pěnu, hahaha!“
Mluvil sice tiše, ale přesto byl jeho energický hlas zcela jasný. Stále byl vcelku zdvořilý. Tak proč mi přišel tak otravný?
Udělal jsem krok zpět, chtěl jsem tím naznačit, že už tohle hloupé povídání bez jakéhokoli smyslu dál poslouchat nebudu.
„Pokud jsi na mě čekal, tak přejdi k věci. Jak určitě víš, potřebuju splnit úkol.“
„Jejš, z těch elfích válek jsem celej sentimentální. Prý ho v betě zvládli celý splnit jen tři lidi, včetně tebe. Mně došel čas, než jsem to stihl.“
Začal jsem se otáčet a Morte v panice zvedl ruce. „No tak, počkej, příteli. Povím ti, co chci. O co žádám.“
„…Žádáš?“
„Přesně tak. Hele, jde o tohle – žádám tě, abys na tenhle úkol zapomněl a odešel.“
V ochromeném tichu jsem na něj zíral, pak jsem pokrčil rameny stejně teatrálně jako předtím on. „Víš, že teď jen tak neodejdu. A co to má co společného s tebou? BDR pracuje v kampani na straně lesních elfů, ne?“
Jedno ze základních pravidel této kampaně bylo, že každá parta postupovala individuálně. Hlavní základny na každé straně byly instance, bylo nemožné, aby parta A, která plnila úkol na straně temných elfů, nějak znevýhodnila partu B, která pracovala na straně lesních elfů. Ano, individuální úkoly se někdy překrývaly na ne-instancových lokacích, třeba v té jeskyni pavoučí královny nebo v tomhle táboře, takže několik part mohlo být ve stejnou dobu na stejném místě. Ale nakonec mohl každý dosáhnout svého cíle. A navíc, Lindův tým byl na straně lesních elfů, takže nedostali úkol ukrást velitelovy příkazy.
Takže na Morteho ani BDR nemělo žádný vliv, jestli jsem úkol dokončil.
Morte se ale jen zakřenil, kovové copánky na jeho kapuci zase zacinkaly. Ukazováčkem zamával dopředu a dozadu.
„Vlastně to má se mnou společného dost. Teď ti to ale asi vysvětlit nemůžu. Jakože kdybych mohl, přece bych se neskrýval, ne? Hahaha.“
„…Co?“ Skoro jsem v té jeho odpovědi přehlédl skrytou výhrůžku. Přimhouřil jsem oči. „Říkáš… že ses neskrýval, abys mě oslovil a vyjednával… ale aby ses mi připletl do cesty a pokusil se mě zastavit silou?“
„Ale no, to by ode mě bylo hloupé. V tom případě bych byl označen za oranžového hráče. To bych se pak z gildy nechal vykopnout hrozně snadno, hahaha,“ řekl a zhoupl boky dozadu a dopředu. Výhrůžka se ale zase hned vrátila.
„Ale kdybych třeba začal zpívat, to by mě to neoznačilo, žejo? Vážně rád zpívám, víš. Kdyby tu ve městech měli karaoke, byl bych tam furt.“
…Co ty jsi zač…? Přemítal jsem, oči jsem měl stále přimhouřené. A pak jsem to pochopil.
Morte mi vyhrožoval, že pokud se pokusím infiltrovat tábor, způsobí hluk. Asi tucet elfích válečníků, kteří teď spí ve stanech, by se hned probudil a válečníci by byli připravení k boji. Kdyby si mě všimlo tolik protivníků najednou, bylo by těžké uniknout. A kdybych měl smůlu, obklíčili by mě…
„Takže se mě snažíš zabít za pomoci monster,“ zamumlal jsem a vzpomněl jsem si na to, co se stalo před čtyřiceti dny. Tvář muže, který se mě pokusil zabít na dálku za pomoci pasti s monstry, už z mé paměti vybledla, ale nahradila ji tvář Morteho.
Záhadný beta tester se však ke svému ďábelskému plánu nepřiznal. Půvabně se usmál.
„Ach, nic tak hrozného nenaznačuji. Teda, určitě bys jim unikl, no ne? Jen tě žádám, abys ten úkol o den odložil.“
„Den…? Co se za den změní?“
„No…“
Pomalu zvedl ruce a z ukazováčků přes svými ústy udělal písmeno X.
„Promiň! To je tajemství! Ale pochopíš to, jen přijď zítra. Žádám tě jen o to, aby ses vrátil tam, kde dneska přespáváš.“
„A když odmítnu?“
Ta jeho slizká a úlisná povaha mi už začínala lézt krkem. Chtěl jsem, aby tohle setkání skončilo.
Morte přestal ukazovat X a ukázal přímo na mě.
„Proč to nevyřešíme tak, jak jsme to dělávali v betě? Určitě si pamatuješ, jak členové gild řešili neshody, ne?“
„…Házeli si mincí?“
„Haha, ale výsledek bys nepřijal, no ne? Ne, mluvím o tom druhém způsobu. O tom zábavnějším.“
Trvalo mi dvě vteřiny, než mi došlo, co Morte navrhuje. A další dvě vteřiny jsem pozoroval šermíře na druhém břehu řeky. Když jsem promluvil, měl jsem hlas tak tichý a chraplavý, jak to jen šlo.
„…To myslíš vážně?“
„Ale no, já jsem vždycky vážný, kamaráde.“
Levým ukazováčkem si přejel po hrušce Žíhané čepele u boku.
Bylo to jasné. Navrhoval duel.
Myšlenka systému duelů nebyla ve světě MMORPG nic nového. Mnoho her, které systém PK znemožnily, implementovalo systém duelů, kde mohli dva hráči souhlasit s bojem. V SAO bylo PK mimo města legální, ale ten, kdo by PK spáchal, by se stal zločincem – jeho zelený kurzor by se změnil na oranžový, což by mu zabránilo ve vstupu do města.
Duely ale byly legální všude a nemohly skončit zločinem. V betě se konaly téměř neustále, hráči si tak testovali svou sílu nebo řešili neshody.
Ale co vyšla oficiální verze, nikdo mě k duelu nevyzval a ani já to nikomu nenavrhl. Protože i v duelu platilo, že pokud hráčovo HP kleslo na nulu, zemře. A to v dnešním Aincradu znamenalo…
„…Pokud si dáme duel, jeden z nás zemře.“
Morte se v podstatě zavrtěl blahem, když jsem tohle poznamenal.
„No, Kirito, pokud na tom trváš… to je sranda, jen sranda! Ale úplný duel by byl přece děsně nebezpečný, ne? No ale v módu konce v půlce je to mnohem bezpečnější. Duel tak skončí, jakmile se jeden z nás dostane do žluté. Řekl bych, že je to o dost mírnější, hahaha.“
Kromě „úplného módu“, kdy duel pokračoval, dokud HP jednoho hráče nekleslo na nulu, tu byl i „poloviční mód“, kdy duel skončil, když se HP linka jednoho z hráčů dostala na padesát procent. Pak tu byl ještě „mód prvního zásahu“, který končil hned po prvním přímém zásahu.
V betě se mód prvního zásahu, který skončil, než jste se nadáli, a neuspokojivý poloviční mód samozřejmě moc nevyužívaly. Úplně jsem zapomněl, že existovaly. Ale jak Morte řekl, poloviční duel by neskončil něčí smrtí.
Bylo nebezpečné připustit, abyste ztratili padesát procent svého HP, které bylo numerickým ztělesněním vašeho života v Aincradu. Ale pokud odmítnu, Morte by mohl splnit svůj slib, že zakřičí a můj úkol přeruší. Ale i pokud si s ním duel dám a vyhraju, klidně může slib porušit a stejně zakřičet…
„Mám nějakou jistotu, že když prohraješ, nebudeš se mi plést do cesty?“ zeptal jsem se a zíral jsem do tmy pod jeho helmou. Zavrtěl hlavou v parodii na šok.
„Ale no, takhle podle bych se nezachoval. Kdybych své slovo nedodržel, musel bych zmizet ze scény. Ale řekněme, že prohraju. Měl bych pak HP na padesáti procentech, víš? Bude chvíli trvat, než léčivý lektvar odvede svou práci a já bych nemohl začít křičet, protože to, co by slyšela dlouhá ouška v táboře, by mohli zaslechnout i nějaká monstra v lese a přijít si pro mě, hahaha.“
„…“
To byla dost slabá záruka.
Mohl jsem se nevystavovat zbytečnému nebezpečí a pro dnešek Morteho žádost přijmout. Nebylo třeba, abych úkol splnit zrovna dnes v noci. Podle plánu, který Kibaó představil na strategické poradě, byl dnes ten den (když už je po půlnoci), kdy se začne s prozkoumáváním labyrintu. Za dva dny se bude bojovat s bossem. Na úkoly bylo ještě dost času.
Ale pokud odejdu, nezjistím, proč to tady Morte sledoval.
Beta tester si mohl snadno domyslet, že když nejsem ve městě, dělám na úkolu elfí války. Ale bylo nemožné tak přesně předpovědět, že do tábora půjdu dnes v noci. Ty informace si mohl koupit od Argo, ale s tou jsem se před chvilkou setkal – a kdyby to bylo takhle, nabídla by mi prodej faktu, že si o mně Morte koupil informace.
Proto bylo dost pravděpodobné, že tu Morte čekal celé hodiny jen proto, že usoudil, že bych mohl projít. Proč by si přidělával tolik práce s tím, jen aby mi zabránil splnit jednu kapitolu dlouhého úkolu?
Nezůstal jsem ze zvědavosti, ale z pocitu nebezpečí, potřeby pochopit, než budu moci odejít. Přikývl jsem.
„…Dobře. Dáme si duel, abychom vyřešili, kdo odejde. Ale musíš k naší sázce přihodit ještě něco.“
„Hm? To je od tebe dost ctižádostivé.“
„Jistě. Pokud prohraju, musím zrušit úkol, ale pokud prohraješ ty, prostě se vrátíš domů. To není zrovna rovnocenné.“
„Aha, aha. Takže co mám tedy vsadit?“
„Chci nějaké rozumné vysvětlení. Chci vědět, proč jsi tohle udělal.“
Morte se houpal dozadu a dopředu jako nějaká hračka, ale po chvilce přikývl.
„No fááájn. Nemůžu ale zaručit, že to pochopíš.“
Už jsme se dohodli, a tak jsem to jeho žvatlání nemusel dál poslouchat. Ale nemohl jsem se na něj ani hned vrhnout. Pokud by se hluk našeho souboje donesl až do tábora nad námi, elfové by se vzbudili a byli by ve střehu.
„Tak se přesuňme. Proti proudu řeky je otevřené prostranství.“
„Rozkaz, pane. Teda, jsem tak nervózní z myšlenky, že budu mít duel s veleslavným Kiritem. Můžeme se po boji na památku vyfotit. Ale ne, ještě tu nemáme ty předměty na screenshoty. To je škoda.“
Přestal jsem Morteho sledovat a poslouchat jeho žvásty a vydal jsem se proti proudu, na jih. Morte na druhém břehu řeky vyběhl za mnou, cestou napůl tancoval.
Asi o třicet metrů dál se vedle řeky nacházela mýtina ve tvaru kruhu. Jakmile jsme na ní byli, Morte se ke mně otočil. Ve tváři měl pořád široký úsměv, ale přišlo mi, že se teď soustředí o něco více než předtím.
„Tak jó, pošlu žádost.“
Mávnul pravou rukou, aby otevřel menu, a rychle po sobě stiskl několik příkazů. Přede mnou se objevilo malé vyskakovací okno. Stálo na něm: Morte tě vyzval na souboj jeden proti jednomu. Přijímáš? Ano/Ne.
Tak aspoň že Morte není jen přezdívka. Naneštěstí jsem neměl dostatečně velkou databázi znalostí na to, abych věděl, jestli to jméno něco znamená.
Nad Ano/Ne byla zaškrtávací políčka pro duel. Zaškrtnutá byla možnost uprostřed, poloviční souboj. Vzhlédl jsem.
Morte stál asi pět metrů daleko, za řekou, svou helmu měl pořád na sobě. Čím větší část obličeje mu pokrývka hlavy kryje, tím lepší má obranu, ale zároveň mu to omezuje zrak a sluch. Řetízkový závoj mu visel až pod nos, takže přes to vidí jako přes síť. Navíc je noc, a tedy tma – jeho vidění musí být značně omezeno.
Já jsem viděl i slyšel výborně, jelikož jsem žádnou helmu neměl, ale na pořádné zranění stačí jeden dobrý úder do hlavy. Na druhou stranu – i kdybych helmu měl, přímý zásah do hlavy by stejně způsobil dočasné efekty omráčení a ochromení. Takové negativní efekty byly pro sólo hráče osudové, takže jsem nad tím uvažoval jednoduše – za každou cenu se musíš vyhnout poranění hlavy, otravná pokrývka hlavy by ti to jen znesnadňovala, takže je lepší ji nemít.
Proto jsem moc nechápal, že má Morte tu svoji helmu. Tahle kroužková neposkytovala, na rozdíl od velkých helem podobným kýblům, příliš ochrany, ale připravovala jedince o stejně tolik zraku. Musel mít nějaký důvod, proč si ji nesundal ani během duelu.
Trochu pozdě mě napadlo, že jsem po něm měl chtít, aby k sázce přihodil i vysvětlení pro tu kroužkovou helmu, ale teď už jsem se musel soustředit. Zatáhl jsem za mentální páku zapínající bojový mód.
Nespustil jsem z něj oči a stiskl jsem tlačítko Ano. Podokno se změnilo a začalo odpočítávání šedesáti vteřin.
Během bety si mnozí stěžovali, že čekat celou minutu na začátek duelu je až moc. Ale vývojový tým během testu časovač nezměnil.
Duel jsem nezažil už měsíce, ale i tak mi to čekání přišlo příliš dlouhé. Tasil jsem svou Žíhanou čepel +8 a zvedl ji do obvyklé střední pozice. Nohy jsem měl trochu dále od sebe, jednu nakročenou, druhou vzadu.
Morte ale meč netasil, ačkoli probíhalo odpočítávání. Prostě tam stál a díval se. Začal jsem přemýšlet nad tím, co chystá, když mi to najednou došlo.
Jeho výzvu jsem přijal bez zaváhání.
Pro přežití v SAO byly nejdůležitější vědomosti a zkušenosti.
V betě jsem se účastnil bezpočtu duelů. Dobře jsem věděl, které skilly jsou pro boj jeden na jednoho proti hráči nejlepší a jak je použít.
Ale tohle bylo jiné – tohle byl duel v oficiálním vydání SAO, kde šlo skutečně o život. A v těchto podmínkách jsem duel nezkusil ani jednou.
Morte od změny možná aktivně bojoval v duelech. Možná už měl za sebou desítky duelů. Věděl něco, co já ne. A kvůli tomu, co věděl, se na mě jen díval, zjišťoval, co mohl, podle mého postoje a lokace. Svůj meč tasí až na poslední chvíli.
Tohle v betě nikdo nedělal. Stěžovali jsme si na délku odpočtu a povídali si s přihlížejícími nebo znuděně čekali, pak jsme ve chvíli, kdy se odpočet dostal na nulu, použili své nejlepší skilly. Takové duely jsem znal.
Ale po tom, co se před čtyřiceti třemi dny vše změnilo, šel tenhle starý způsob stranou.
Šedesát vteřin – čas, během kterého mohu pozorovat protivníka a vymyslet strategii.
Podíval jsem se na okno před sebou. Odpočet byl na zbývajících pětačtyřiceti vteřinách.
Zpět na Morteho. Stál rovně, trochu se houpal. Z jeho postoje jsem nic nevyčetl. Já jsem, naopak, měl tasenou Žíhanou čepel, byl lehce pokrčený v kolenech, těžiště posunuté trochu dopředu. Co v mém postoji viděl? Jak jej přečte a zareaguje na můj první útok? Mohl jsem si stoupnout jinak, ale nezjistil by tak ještě více?
Znovu na odpočet – třicet pět vteřin. Ten nekonečný odpočet teď na rozdíl od bety jako by za každou vteřinu odečetl dvě. Neměl jsem čas na přemýšlení. Mohl bych naznačit pauzu a požádat o to, abychom začali od znovu? Ne, nebyl jsem natolik opovážlivý. A stejně, jakmile odpočet jednou začal, byl duel nevyhnutelný. Došlo mi, že se zneklidňuji a začínám panikařit. Po čele mi stekla první kapička virtuálního potu.
Zbývá dvacet pět vteřin. Možná bych se neměl pokoušet o první zásah a místo toho sledovat, co udělá jako první on. Rozděluje nás asi pět metrů široká řeka. Byla dost mělká na to, aby šla přejít, ale stačilo trochu a mohl jsem v ní při přebíhání uklouznout a spadnout – natož abych v ní bojoval. Morte tu řeku jen tak nepřeběhne…
Ale moment. Pět metrů se dá snadno překonat za použití skillu Zvukový skok. A pokud se použije hned po skončení odpočtu, nebude mít protivník dost času na to, aby unikl dosahu skillu meče. Zvukový skok naštěstí začínal z vysoké pozice a já držel čepel v neutrální pozici, takže by nepoznal, že ho chci použít.
Zbývá deset vteřin. Odpočet začal při každé vteřině hlasitě pípat.
Pět vteřin. Morte konečně tasil meč. Jeho Žíhaná čepel se leskla, což naznačovalo, že ji má dobře vylepšenou.
Čtyři vteřiny. Morte meč přesunul do lehkomyslné vysoké pozice. Meč začal světle zeleně zářit, což znamenalo, že použije skill meče. Postoj a barva značily… Zvukový skok.
Tři vteřiny. Měl stejný plán jako já? Ale odpočet ještě neskončil. Zasáhnout protivníka během odpočtu k duelu mimo bezpečí města se považovalo za zločin. Jeho kurzor by se změnil v oranžový.
Dvě vteřiny. Pokud se chci vyhnout, musím teď odskočit na jednu ze stran. Ale zůstal jsem na místě a zvedl jsem meč do vysoké pozice. Nejspíš chtěl udržet prvotní pohyb skillu až do konce odpočtu, ale začal příliš brzy. Než duel začne, počátek skillu se ukončí.
Jedna vteřina.
Jakmile se odpočet dostal na 01, Morte vyskočil ze země. Přes vodu přelétla rychlá silueta, zelená záře se odrazila od hladiny.
Tehdy jsem to pochopil.
Nebylo třeba čekat na nulu, než jste použili skill. Pokud čepel zasáhne protivníka a způsobí mu zranění i jen 0,001 vteřinu po začátku duelu, nezaktivuje se tím protizločinný kód. Tomu Morte dobře rozuměl a podle toho si útok dokonale načasoval.
Nula.
Nad řekou se objevil fialový nápis „Duel!“, ale já ho ani neviděl. Výhled mi zakrylo Morteho tělo, jako nějaký tmavý a monstrózní pták.
Na začátku duelu jsem chtěl použít Zvukový skok. A tenhle naivní plán byl nakonec to, co mě zachránilo před hanebným výsledkem prohry na úplném začátku souboje.
Protože jsem svou Žíhanou čepel držel nahoře, ale ještě jsem nezapočal prvotní pohyb skillu, zvládl jsem ji včas pootočit naplocho a absorbovat Morteho útok. Kdyby mě trefil přímo do hlavy, ochromilo by mě to a dost možná mi to ubralo půlku života najednou – a rozhodně bych nemohl zastavit další útok.
Oběma rukama mi projel hrozivý náraz – pravou jsem pevně držel rukojeť, levou jsem podpíral plochou stranu čepele.
Skilly meče hráčů měly speciální váhu, která daleko převyšovala útoky moster. Nespoléhal se jen na asistenci systému, která dodávala rychlost a sílu, ale navíc i skočil a švihl mečem dolů, aby získal setrvačnost navíc. Jen pár centimetrů před očima vybuchly oranžové jiskry a zelené světlo, což mi zahalilo zrak.
Dlouhé meče patřily mezi tvrdší jednoruční zbraně, ale měly slabinu. Pokud silný náraz udeřil přímo do ploché strany čepele, bylo možné, aby odolnost meče spadla na nulu, což mělo za důsledek zničení zbraně.
Když můj meč zablokoval Morteho Zvukový skok, nepříjemně zapraskal. Ale věrný partner, který se držel od prvního dne smrtící hry, se jen tak nepoddal. Náraz byl však tak silný, že kdybych meč nevylepšil na +4 k Odolnosti, nejspíš by se zlomil.
„Grrch…,“ zavrčel jsem a zaťal jsem zuby, čekal jsem, až protivníkův skill meče skončí. Kdybych dokázal zcela přestát útok, Morte by byl na okamžik neschopný pohybu, a tedy zranitelný. Světla vybuchující před mýma očima pomalinku bledla…
Těsně před tím, než se skill dokončil, má pravá noha, stojící v měkké půdě břehu řeky, povolila pod nátlakem a uklouzla. Začal jsem rychle padat a musel jsem skočit dozadu, abych nespadl úplně. Přesně v tu chvíli přestala Morteho čepel zářit.
Jakmile jsem přistál, vyskočil jsem dopředu.
Morte hned, jak mohl, zase zvedl čepel.
„Ráááá!“
„Šváá!“
Po dvou výkřicích následovala jedna srážka. Dvakrát a pak třikrát se noční les rozezněl tajuplným a zvučným zařinčením dvou kopií naprosto stejné čepele.
Morte uměl s mečem skvěle zacházet i bez výhod skillů. Neplýtval energií a mířil přímo na kritická místa mého těla, a to co možná nejkratšími útoky. Musel jsem zoufale vykrývat a uhýbat jeho unikátním útokům, které byly něčím mezi řeznými a bodnými ranami.
Co do počtu úderů vyhrával, ale to mi zcela vyhovovalo. Čím víc jsem se na boj soustředil, tím rychleji mizela ta ošklivá panika. Jakmile se má mysl zcela vyčistí, budu připraven k protiútoku.
„Šchuááá!“
Morte byl zlostný, že jeho překvapivý útok nevyšel. Zařval, až z toho mrazila krev v žilách, a bodl do míst, kde mám srdce. Bodné útoky se těžko vykrývaly, protože bylo třeba přesné načasování, ale mnohem snadněji se jim uhýbalo. Udělal jsem krok dopředu a doprava, naklonil jsem se do strany a zatímco jsem se vyhýbal špičce jeho meče, mečem jsem švihl zleva doprava.
Můj meč, který měl vylepšení +4 k Ostrosti, projel šupinatou zbrojí a poprvé snížil Morteho HP. Takový zásah by nestačil k výhře ani v módu prvního zásahu, ale aspoň jsem měl konečně výhodu.
„Švúú!“
Morte odskočil dozadu, vztekle zasyčel. Konečně zmizel ten jeho namyšlený úšklebek. Pokud mu dovolím stáhnout se, dost možná použije další nečekaný trik. Vyběhl jsem za ním, nedovolil jsem mu vzdálit se z dosahu mého meče. Morte se pokusil o další bodné útoky, ale s naprostým klidem jsem se všem vyhnul anebo je odklonil.
Morte stále útočil, ale přitom ustupoval. Zaznělo šplouchnutí vody. Neměl jsem čas dívat se k zemi, ale věděl jsem, že jsem ho zatlačil k řece. Pokud na něj budu tlačit ještě víc, mohl bych ho nalákat do dalšího silného útoku. A pokud se mu zvládnu vyhnout, mohl bych použít skill meče a dodělat ho…
Poblíž se ozvalo velké šplouchnutí, ale to nebylo z toho, že by Morte spadl do vody. Vlastně už byl celkem hluboko v řece. Pravou nohou vykopl vlnu vody – před očima mi tancovala tenká vrstva kapiček.
Chtěl mě takhle oslepit, aby na mě mohl jít ze strany, anebo použít protiútok. Rychle jsem ustoupil, zůstával jsem dál od kapiček vody a pozorně sledoval Morteho. Za sprškou vody jsem si všiml fialové. To nebyl…
…skill meče. To byla fialová barva menu.
Netušil jsem, proč by uprostřed boje otevíral menu, ale to ani nebylo s mečem v pravé ruce možné. A meč jsem neviděl ani v jeho levé ruce. Možná jej vrátil do pochvy – ne, ani to neudělal. Musel ho hodit do řeky a otevřít menu, aby si vzal jinou zbraň. Ale nebyl jsem až tak milý, abych si tuhle příležitost nechal ujít.
„Ráááá!“
Zvedl jsem meč vysoko nad hlavu a zařval se zvířecí agresí. Ve stejnou chvíli jsem uslyšel tiché zasvištění.
Ten zvuk jsem znal. Ale když jsem si uvědomil, co znamená, nemohl jsem už zastavit probíhající útok.
Létající kapičky vody se konečně dostaly až na vrchol své poutě a začaly padat. Morteho levá ruka na druhé straně clony držela kulatý štít, který tu ještě před vteřinou nebyl. Měl jednoduchý a nezdobný vzhled, ale lesk vzácného kovu jasně vypovídal o kvalitě předmětu.
Můj meč udeřil a zasáhl Morteho štít přímo uprostřed, což vytvořilo zářivý efekt. Oba jsme zaklopýtali dozadu, jako by nás jiskry z nárazu odstrčily.
Ze všech sil jsem se snažil vzdorovat virtuální setrvačnosti, doufal jsem, že se vzpamatuji o desetinu vteřiny rychleji než můj protivník.
Je jedno, jak dobře zná Morte menu, nebylo možné, aby otevřel obrazovku s vybavením, zmáčkl ikonku pro levou ruku, počkal, až se objeví okno pro inventář, kde si vybral štít – alespoň ne za tak krátkou chvíli. To zasvištění, které jsem slyšel, byl mod Rychlé záměny, který mu umožňoval přepnout předem nastavené vybavení, a to jen jedním tlačítkem.
To znamenalo, že teď v rukách nemá jen štít. Na pravou ruku jsem mu neviděl, jelikož ji držel za tělem, ale musel v ní držet nový meč. Jakmile Morte najde rovnováhu, zaútočí.
Snažil jsem se naklonit se během mé animace klopýtání doprava, doufal jsem, že se tak jeho útoku vyhnu a budu sám moci zaútočit. V SAO se proti uživatelům štítu bojovalo tak, že jste útočili ze strany, na které měli štít. V naprosto první bojové hře v první osobě byl štít jak spolehlivý zdroj obrany, tak zeď, která blokovala výhled. A navíc, nikdo nevyhrál duel tak, že by se jen bránil. Tyhle základní věci jsem se naučil ještě v betě, ale základy se hodí vždy.
Morte se vzpamatoval o chviličku dříve než já. Jeho zkroucené rty se otevřely a vydaly zuřivý výkřik: „Šaóó!“
Ruka v rukavici udeřila jako had. Očekával jsem jeden z jeho vertikálních bodných útoků, a tak jsem se odrazil levou nohou a vyhnul se doprava. Jeho kulatý štít se při útočném pohybu zvedl a já se pokusil zaútočit pod něj.
Vúúš!
Vzduch prořízlo temné a těžké zařinčení.
Morte v pravé ruce nedržel meč. A neútočil vertikálně.
Byla to sekera, silná čepel na konci asi půlmetrové rukojeti. Poznal jsem, co je to za sekeru – Ostrá sekyrka.
Zatočil se jako káča, sekera mi mířila přímo na levý bok. Nemohl jsem se vyhnout ani se bránit. Tmavá hlava sekery mě udeřila přímo do boku, přesně na to místo, kam jsem před chviličkou zasáhl Morteho.
Úder byl tak silný, že mě vyhodil ze země a vzal mi skoro dvacet procent zdraví. Znovu jsem zaklopýtal.
Hrozivě silná obouruční sekyra byla oblíbenou zbraní mnoha hráčů, ale její jednoruční protějšek byl poněkud specifický. Jednoruční sekyra byla stejně silná jako jednoruční meč, ale neměla výhodu bodných útoků. Největším bonusem byl silný prodlužující efekt, který její těžké útoky způsobovaly, ale bylo velmi těžké jimi zasáhnout – pokud jste teda nepřiměli protivníka myslet si, že budete útočit jen bodnými ranami.
„Hrgch,“ zavrčel jsem, když mi to opožděně došlo.
Morteho opakované bodné útoky byly jen léčkou, aby mě pak mohl zasáhnout sekerou.
Pokud to tak je, znamená to, že jeho hlavní zbraní je Ostrá sekyrka, ne Žíhaná čepel. Tohle nebyl jen náhodný experiment, ve kterém by ve skutečnosti se zbraní moc neuměl – naopak, jako další použije skill meče.
Morteho celé tělo se zatočilo dozadu, jako by byl nějaká gumová hračka. Sekyra, kterou držel v maximálním napětí, začala červeně zářit.
„Šchahááá!“ zaječel tajemně a použil dvojúderný skill jednoruční sekyry, Dvojitý štěp.
Téměř nepostřehnutelnou rychlostí se sekyra dvakrát zatočila a skoro ve stejnou chvíli mě trefila do hrudi a do břicha. Ta exploze v těle mě odhodila jako nějaký pytel. Narazil jsem do velkého balvanu a spadl na zem.
Objevila se ikonka ochromení, mé zorné pole zablikalo a sem a tam v něm byla černá místa. Má HP linka se jak o překot začala snižovat, zastavila se jen kousek před polovinou.
Samotný efekt ochromení trval jen tři vteřiny, ale stále jsem se nedokázal postavit. Červeně zářícími místy, do kterých mě trefil, se mi do těla vkrádal ledový chlad. Měl jsem ztuhlé i prsty u rukou a nohou.
Překulil jsem se na všechny čtyři. Líně se ke mně přibližovaly boty se vzorem rybích šupin. Jejich nositel se zastavil jen asi dva metry přede mnou. Vzhlédl jsem a úplně poprvé jsem v potemnělém stínu jeho helmy uviděl lesk očí.
„No ale,“ ozval se jeho hlas, slizký a výsměšný, „to je mi teda překvapení. Ani po tom všem ještě nejsi ve žluté? Jsi dobrej. Tahle sekyra má plus šest k Těžkosti, víš? Projede i plátovou zbrojí.“
Morte si dál povídal svým úlisným, ale jedovatým tónem. Do prstů se mi mezitím vracela síla. Znovu jsem uchopil jílec meče.
„Nedoděláš mě?“
„Ale no, tohle ti nevyjde. Já teď kolo vynechám a ty použiješ svůj nejlepší protiútok, abys mě překvapil! A taky, jediné pošťouchnutí na konec by nebylo vhodným koncem pro duel s tebou. Hezky si počkám, než se postavíš. Nespěchej!“
Takže poznal, že jsem mu chtěl zamířit na nohy. Resignovaně jsem se opřel rukou o balvan za sebou, abych se mohl postavit.
V duelu jsou dva metry v podstatě to samé jako bezprostřední vzdálenost. Ale i teď měl Morte svůj kulatý štít a sekyrku volně po stranách těla, jako by si nedělal ani nejmenší starosti. Nebyla to lenost výhodnější pozice, ale sebevědomí zkušeností.
Ještě před začátkem duelu mě Morte převyšoval v každém ohledu – bojová pozice, využití časomíry, první úder, pohyb během boje a taktika, skrytý trik – prostě ve všem. Duelům v oficiální verzi SAO rozuměl mnohem lépe než já. Dokonce je možné, že svou postavu stavěl tak, aby v duelech vynikal. Jinak by totiž nepromrhal místo pro skill jen na to, aby se naučil bojovat s jedním typem zbraně navíc.
„…!“
V tu chvíli se mi stáhla hruď a dech mi uvízl v hrdle.
Jestliže se Morte specializuje na duely, je to, že mé HP zůstalo jen těsně nad polovinou, pouhá náhoda, anebo to přesně takhle plánoval?
Poloviční duel skončí ve chvíli, kdy HP jednoho z účastníků klesne pod 50 procent. V bezpečné zóně města by byl jakýkoli další útok automaticky zneškodněn, mimo města se zranění navíc považovalo za zločin a změnilo kurzor útočníka na oranžový.
Ale co si tak mlhavě pamatuji, duel neskončí přesně ve chvíli, kdy HP klesne na půlku. Skončí ve chvíli, kdy normální útoky anebo skilly meče vezmou více jak polovinu HP protivníka.
Takže pokud by mi zbývalo 510 z 1 000 HP a zasáhl by mě útok o poškození 600…. duel by skončil, ale mé HP by kleslo na nulu, což by mě zabilo. Protivník by ale zůstal zeleným hráčem.
Pokud mi Morte nechal kousek nad půlkou schválně…
Nedoufal, že tenhle duel vyhraje a donutí mě odejít a úkol dokončit jindy.
Plánoval, že mě tady a teď…
Zabije.
Po zádech mi stekl pot studenější než led a já se zachvěl.
Morte to vycítil, jeho rty se stočily nahoru a on si uchechtl: „Heh!“

Tohle nebylo poprvé, co mě chtěl nějaký hráč zabít.
Během první noci této smrtící hry jsem byl v krátkodobé partě s jiným hráčem, který se mě pokusil zavraždit.
Nechtěl proti mně obrátit meč, ale chtěl mě zabít za pomoci shluku monster – takzvaným MPK, zabitím hráčem za pomoci monster. A než použil skill Skrývání, aby zmizel, řekl, že ho to mrzí.
Pokud se pokusíte někoho zavraždit, omluva samozřejmě nestačí. Ale aspoň to pro něj bylo těžké rozhodnutí, chtěl se jen pojistit, že co možná nejdříve získá Žíhanou čepel, která mu pomůže přežít.
Ale Morte tím, že mě zabije, nic nezíská. Pokud v duelu prohraju, prostě nechám úkol s infiltrací na zítra. A i kdybych jeho slibu nevěřil, pak to, jestli úkol dokončím či ne, nemá na Morteho žádný vliv.
Což znamenalo, že to byl skutečný PKer – zabíjel jen pro čiré potěšení.
To bylo nemožné. SAO bylo smrtící pastí, ze které nebylo úniku. Morte byl v tomhle digitálním vězení zavřený stejně jako my ostatní. Kdyby zabil nějakého hráče ze skupiny přední linie, kteří posouvají náš postup hrou, akorát by tím oddálil možnost, že hru dokončíme a získáme zpět svou svobodu. Takže pokud by vědomě zabil jiného hráče, znamenalo by to, že se odsud ve skutečnosti osvobodit nechce.
„…Nemůžeš…,“ zamumlal jsem, ale Morte mě přerušil dalším smíchem.
„Heh! O tom nemluvme. Ne teď, když je to tak dobrý! Ukaž mi něco, Kirito. Tohle přece není konec nejsilnějšího muže ve hře, že ne?“
Zvedl sekyru a hbitě jí točil mezi třemi prsty. Ačkoli se takhle namyšleně předváděl, nenechával žádná slabá místa, na něž by šlo zaútočit. Kdybych se na něj vyřítil, zvedl by štít a dorazil mě protiútokem. A pokud by byl ten protiútok skill meče dost silný na to, aby mi ubral více jak půlku HP, zemřel bych.
Tomu nejhoršímu možnému případu jsem se mohl vyhnout – kdybych se hned vzdal. Duel bych prohrál, ale aspoň by mě Morte nemohl zasáhnout bez toho, aby zůstal zeleným hráčem. K Brigádě dračích rytířů se přidal, protože něco plánoval – a kdyby jeho kurzor zoranžověl, určitě by nemohl zůstat. Ale věděl jsem, že to je jen zbožné přání.
Mohl jsem uznat, že nejsem dost silný, a vzdát se, abych přežil, anebo jsem se mohl zkusit vyhrát, abych zjistil, co Morte plánuje, abych mohl pokračovat v úkolu a abych si zachoval aspoň trochu hrdosti.
Ale naneštěstí jsem neměl žádné plány nebo tajné zbraně, kterých bych pro druhou možnost mohl využít. To spíš Morte něco schovával v rukávu. Přehlížená jednoruční sekyra byla vlastně bonusem v boji mezi hráči. Věděl jsem, že bych rozpoznal každý skill jednoručního meče, šavle, dýky, rapíru, obouruční sekyry nebo obouručního meče už jen podle počátečního pohybu, ale u některých skillů jednoručních seker a jednoručních kladiv jsem ani neznal jména. Vlastně ani nevím o jediném hráči přední linie, který by od začátku smrtící hry používal jednoruční sekyru…
Jako bych ucítil píchnutí.
To, jak sekyrou točil mezi prsty.
Viděl jsem to někoho dělat, a to celkem nedávno – tady na třetím podlaží.
Nebylo to během strategické porady ve městě. Bylo to ještě předtím… když jsme se s Asunou a Kizmel skrývali v chodbě jeskyně pavoučí královny a kolem nás procházela skupinka hráčů.
Sekyra v pravé ruce, kulatý štít v levé. A na hlavě šedá kovová kapuce.
Ten popis na Morteho dokonale seděl. Musel to být ten samý člověk.
Ale to bylo nemožné. Muž, jehož jsem viděl točit si sekerou… cestoval s Kibaóem a AOS.
O jen asi sedm nebo osm hodin později jsem Morteho viděl v Lindově BDR. Měl tu svoji kapuci, ale ne štít – a jako zbraň měl jednoruční meč. Proto mě nenapadlo, že by to mohl být ten samý kluk, kterého jsem viděl s Kibaóem.
To proto, že jsem – stejně jako spousta dalších hráčů SAO – považoval hlavní zbraň za jeden z rozpoznávacích znaků člověka. Já jsem byl šermíř, Asuna užívala rapír. Agil měl obouruční sekyru. A Morte používal jak meč, tak sekyru.
Morte své dvojí povahy využíval, aby mohl melouchařit jak u BDR, tak u AOS. Měnil zbraně a pomáhal s úkoly jak Lindovi, tak Kibaóovi.
Ale proč? Dělal to z dobroty srdce, chtěl své zkušenosti z bety využít k dobru? Pokud ano, znamená to, že si tu chladnou krvelačnost, již z něj cítím, jen namlouvám?
„…Co… co jsi…?“ zašeptal jsem hlasem tak tichým, že jsem se ani já sám neslyšel. Morte zmateně naklonil hlavu ke straně.
„Hmm? Hmm? Už se na to cítíš? Neboj, máme na to celou noc.“
„…Pravda. A boj ještě neskončil,“ odpověděl jsem, tentokrát dostatečně hlasitě.
Dál bojovat bez plánu na vítězství bylo riskantní. Pokud Morte nebyl v hloubi duše dobrý, nejspíš mě skutečně zabije.
Ale instinkty mi říkaly, že ještě riskantnější by bylo vzdát se a odejít. Pokud nezjistím Morteho skryté úmysly, stane se brzy něco nenapravitelného a příšerného… aspoň mi to tak připadalo.
Při mé odpovědi se zašklebil. „To je ono. Dokud neotočíš karty, nevíš, co v nich máš. Tak, pustíme se do toho? Ukaž barvy!“
„…Takže je čas to rozseknout?“ zeptal jsem se, Žíhanou čepel jsem přesunul před sebe.
„Ach! Pěkný. Škoda jen, že nemáme diváky. Je čas to rozjet!“ vyhrkl Morte. Zvedl štít a sekyru držel za tělem. Byli jsme nějaké dva metry od sebe, takže špičkou meče jsem se jeho štítu téměř dotýkal.
V obou kovových předmětech rostla vůle k boji jako elektrický náboj, až se objevily virtuální jiskry – a já se pohnul.
Odrazil jsem se pravou nohou, kroužil jsem k jeho dominantní ruce, nedodržoval jsem teorii boje proti někomu se štítem. Morte se stočil doprava, snažil se o to, abych stále čelil štítu.
Tu reakci jsem očekával. Abyste zasáhli protivníka silným skillem meče, museli jste mu narušit rovnováhu, přimět ho zaklopýtat. Nejrychleji by se to podařilo použitím normálního útoku s vysokou šancí na efekt zaklopýtání. Ten Morte použít nemohl. Kdyby mě zasáhl jen malinko, HP by mi kleslo pod polovinu a duel by skončil. Pokud mě chtěl dostat do nechráněné pozice, musel napřed vykrýt můj útok štítem.
To, že se můj útok na bok snažil vykrýt štítem a ne sekerou, jen dokazovalo, že se snaží tento duel využít jako metodu legálního PK. Vědomí, že by se každá chyba mohla stát smrtící, bylo v mém mozku jako jehla z ledu, ale teď už nebylo cesty zpět. Pokud nevyužiju všech svých zkušeností a schopností, mohlo by dojít na to nejhorší.
„R-rááh!“ zavyl jsem a zvedl jsem Žíhanou čepel vysoko nad hlavu.
Bylo to to samé seknutí zprava nahoře, o které jsem se bezúspěšně pokusil hned po Morteho Rychlé záměně – jen jsem si teď křikem dodával odvahy.
Morte sebevědomě zvedl štít do obranné pozice. Šedesát centimetrů široká zeď ocele skryla jedovatý úsměv na jeho tváři.
Aby si mohl být jistý, že jeho vykrytí štítem způsobí protivníkovi efekt prodlení, nemohl štít jen tak zvednout – musel jím vymrštit v pohybu vykrytí ve chvíli, kdy udeřil útok protivníka. Mortemu štít zakrýval polovinu tváře, a tak na mě neviděl, jen na špičku mého meče.
Všemi smysly se teď jistě soustředí na mou čepel, snaží se vysledovat přesnou chvíli započetí úderu.
Kdyby se i jen desetina jeho pozornosti upírala k něčemu jinému než k mému meči, kdyby neplánoval dokonale načasované vykrytí, kdyby si všiml červené záře, která mi obklopila levou pěst…
Zemřel bych.
Teď se to rozhodne.
Vyrazil jsem proti jeho štítu, ne mečem, ale zaťatou levou pěstí – použil jsem nejrychlejší skill Bojových umění, Bleskovou ránu.
Morteho levá paže teď bude uvolněná, bude čekat na správnou chvíli vykrytí mého meče.
Rychlá červená rána shora zasáhla kulatý štít do levého dolního rohu. Mýtinou se rozezněl kovový náraz a ocelová zeď zmizela.
V boji se zbraním nebo štítům mohly stát tři špatné věci – zničení, kdy předmět zcela zmizel, krádež, kdy vám předmět protivník ukradl, anebo spadnutí, když vám předmět spadne na zem. Pokud jste se o některý z těchto negativních efektů pokusili, říkalo se tomu pokus o „odzbrojení“.
Tyto útoky obvykle přicházely ze stran monster. Bažinatý koboldí lapák, monstrum žijící u jezera asi v prostředku prvního podlaží, zabil ne zrovna málo hráčů tím, že je odzbrojil a jejich zbraně spadly do bažin. Hráči se hned rozeběhli zbraně zvednout, ale než se jim to povedlo, přemohl je.
O odzbrojení se mohli pokusit i hráči, ale zvládnout to bylo náročné. Buď jste mohli mířit na ruku, ve které protivník zbraň držel, anebo jste se mohli pokusit zasáhnout ze strany zbraň samotnou. Ale tak či tak to vyšlo, jen když byla zbraň držena volně. A hráč svou zbraň vždy pevně svíral – až na chvíli těsně před začátkem útoku.
Má Blesková rána s notnou dávkou štětí zasáhla štít v přesně takovou chvíli. Štít byl vyhozen z Morteho levé ruky a vyletěl do nočního vzduchu. Úsměv pod kroužkovou helmou zmizel, místo něj se zlostně zaleskl jeden z špičáků.
Odzbrojení štítu se mi povedlo, ale nemohl jsem teď přestat. Stále měl více jak devadesát procent HP.
Měl jsem mnohem méně zkušeností s bojem proti jinému hráči než Morte. Ale podle nastavení jeho Rychlé záměny jsem si byl jistý, že má dvě základní bojová schémata – má jednoruční meč bez štítu a má sekyru a štít. Doufal jsem, že pokud ho přinutím k boji se sekyrou, ale bez štítu, pomůže mi to překlenout rozdíl ve zkušenostech. Musel jsem začít útok, který by mu vzal něco přes čtyřicet procent zdraví. Pokud to nezvládnu, nejspíš nevydržím dost dlouho na to, abych vyhrál.
Ale výhra a prohra, přežití a smrt – tyhle koncepty byly jen rozptýlením.
Prostě něco dělej!
„Ráááá!“
Vítězně jsem zařval a sekl jsem mečem seshora, mířil jsem na jeho levé rameno. Morte se naklonil dozadu, snažil se vyhnout, ale konec mé notně vylepšené zbraně se zachytil o jeho černé šupinaté brnění, kde zanechal červenou značku poškození. Jeho HP kleslo na pětaosmdesát procent.
„Šch!“ zasyčel, ohnal se po mně Ostrou sekyrkou. Ale všechny útoky jednoruční sekyry potřebovaly široký oblouk a na takhle blízkou vzdálenost moc užitečné nebyly. Sehnul jsem se, abych se zoufalému útoku vyhnul. Ono „sekyrka“ v názvu zbraně znělo, jako že se jedná o něco malého, ale když mi silná čepel škrtla o vlasy vlající z náhlého pohybu nad hlavou, připadala mi ta jeho „sekyrka“ smrtící. Zůstal jsem skrčený a ohnal se mu po nohou. Špičkou meče jsem udeřil do obou holení jeho vysokých bot. Ani zdaleka to zranění nestačilo na to, aby způsobilo lokalizované efekty, ale ubralo mu dalších pět procent zdraví. A co víc, ten úder na jeho nohy způsobil, že Morte zaklopýtal.
Teď!
Vyskočil jsem a zaujal jsem prvotní pohyb skillu meče.
Setrvačnost jeho sekyry byla stále doprava. Pokud by se pokusil o další vodorovný útok, můj skill by dopadl jako první…
Ale moment. Morte už několikrát převrátil věci, které jsem považoval za samozřejmé. Možná do tohoto schématu patřil i můj předpoklad, že těžké švihy sekyry nejsou na blízkou vzdálenost vhodné.
Meč jsem zastavil jen kousek před počátečním pohybem skillu. Morteho oči se v tu chvíli ve stínu přes jeho tvář zablýskly.
„Šaííí!“
Zaječel a jeho sekera zamířila přímo na mou tvář. Ale ne čepelí napřed. Byl to ten bodák ve tvaru jehlanu, který byl zasazen do hrušky sekery. Prohnaná bodná rána zespodu byla mnohem rychlejší než horizontální seknutí.
„Hnng!“
Zaťal jsem zuby a co možná nejrychleji jsem stáhl hlavu dozadu. Bodák mi škrtl o čelo a zmizel nalevo. Ignoroval jsem rudou světelnou stopu útoku a oči jsem upíral přímo na Morteho bezbranné tělo.
Pohnul jsem mečem ještě o centimetr dál přes levé rameno. Systém poznal prvotní pohyb skillu a čepel vydala vysoký jekot a stříbrně zazářila.
„…Ráááá!“
Žíhaná čepel dopadla skoro vertikálně. Zasáhla Morteho do pravé části hrudi. Čepel skoro hned vyskočila zase hned nahoru a znovu vertikálně zaútočila, tentokrát se zabořila hluboko do levé části hrudi. Pak znovu vyskočila a zabořila se – hlouběji a s větší tíhou – přímo doprostřed jeho hrudníku. Ozvalo se příjemné buch! Tohle byl trojúderný skill meče, který jsem se naučil teprve před dvěma dny – Ostrý dráp.
Tři vertikální řezy na Morteho hrudi červeně zářily, skoro jako by to byly stopy po drápech nějakého obřího zvířete. Stejně jako když mě zasáhl Dvojitý štěp, jeho tělo proletělo vzduchem a dopadlo zády na vodní hladinu.
HP linka nad jeho hlavou rychle klesala, zastavila se jen kousíček nad padesáti procenty.
Věděl jsem, že kdybych za ním vyběhl a škrábl ho i jen špičkou meče, vyhrál bych duel, ale nemohl jsem se pohnout. Tak moc jsem se na tenhle útok soustředil, že mi teď mozkem procházelo vysoké ječení a srdce mi běželo jako o závod.
I Morte ležel ve vodě dobré tři vteřiny. Pak ale rychle vyskočil na nohy, až voda cákala všude kolem. Prohlédl si své tělo.
Ze tří stop po zranění bezhlučně vytékaly malé červené kapky světla. Během chvilky stopy zmizely. On vzhlédl a podíval se na mě, byl jsem deset metrů daleko. Jeho ústa se zkroutila a já si všiml vyceněných zubů, pak se mu ale na tváři objevil ten jeho úšklebek.
„…No, no, no, teď už vím, proč všichni říkají, že jsi nejlepší. Štít jsi mi z ruky vyhodil skillem Bojového umění, jak o něm lidi mluvili v betě?“
„…Dobrá otázka,“ odpověděl jsem s vážnou tváří. Nechtěl jsem mu dávat informace. Morteho úšklebek se zvětšil, znovu si začal protáčet sekerou mezi prsty.
„Mimochodem, kdybych se zeptal, kde ses ten skill naučil, řekl bys mi to?“
„…“
Byl jsem v pokušení mu říct, kde přesně se na druhém podlaží skrývá vousatý mistr v horách, jen abych zjistil, jestli tam půjde a dostane značky na tvář, které až do dokončení úkolu nezmizí. Nakonec jsem si to ale rozmyslel.
„Pokud bys mi řekl, s kým jsi trénoval duely.“
Morteho úšklebek zhořkl.
Na rozdíl od Bojového umění se duelům nedalo naučit s pomocí NPC. Morte mohl tolik znalostí a zkušeností nasbírat jen po ohromném množství duelů s dalším hráčem – a to v době, kdy už začala oficiální verze SAO. Kdybych měl hádat, tipl bych si, že se ten hráč bude chovat podobně jako Morte, který dělil čas mezi BDR a AOS.
„Ale jistěže bych ti to rád řekl,“ odpověděl a v řece se kroutil jako had, „ale popravdě, cvičil jsem na monstrech v lese. Znám jenom základy, víš.“
„Vypadalo to, že si tě Lind vážně oblíbil.“
Rozhodl jsem se, že Kibaóovo jméno nezmíním. Koutky Morteho úst se stočily nahoru a on zašeptal: „To není tak docela pravda, ale zato jsem si já celkem oblíbil jeho… no ale, náš duel je už na pokraji konce. Tak co dál, šéfíku? Skončíme to?“
„Asi jo. Stejně máme HP skoro nastejno,“ vzdychl jsem.
Zbývající HP jsem zmínil, abych mu připomněl, že není jediný, kdo se může pokusit o PK během duelu, ačkoli jsem samozřejmě pouze blafoval. Morte mě nejspíš chtěl zavraždit, ale já jsem s vědomím, že by zabití jiného hráče skončilo skutečnou smrtí, neměl sílu to udělat, ani někomu, kdo mi chce ublížit.
Bojovník se sekyrou jako by mé blafování prohlédl. Zavrtěl hlavou, řetězy na jeho helmě zařinčely. Jeho úšklebek se ještě rozšířil.
„Dobrá, dobrá. Tohle na tobě obdivuju, Kirito. A navíc, dokud si nedáme dva ze tří, nebude to skutečný boj! Tak, konečně se rozhodne!“
Několikrát zatočil svou Ostrou sekyrkou a pak ji podržel příčně. Stále stál několik centimetrů hluboko ve vodě. Skutečně poznával můj blaf, anebo chtěl dál bojovat, ačkoli mu hrozilo, že zemře? Tak či tak, nebylo cesty zpět. Zdvihl jsem Žíhanou čepel do svého obvyklého středového postoje.
Ve vrchní části mého zorného pole byl uprostřed odpočet duelu, podle nějž nám zbývalo čtyřicet vteřin. Zdálo se mi, že obě HP linky ukazují stejné množství zbývajícího zdraví. Pokud čas vyprší, stane se vítězem ten, který bude mít více HP, ale v tom případě se zdraví zaokrouhlovalo nahoru na nejbližší násobek pěti, takže by náš duel nejspíš skončil remízou. Mortemu by se takový konec určitě nelíbil – během dalších čtyřiceti vteřin na mě zaútočí.
Soustředil jsem zbytky své vyčerpané pozornosti na Morteho. Jelikož už jsem svá bojová umění ukázal, neměl jsem žádný další trik. Netušil jsem ale, jestli to samé platí i pro něj. Vyběhne na mě zničehonic, anebo se bude přibližovat krůček po krůčku?
V další chvíli mě Morte zase překvapil.
Zaklonil se a zvedl sekyru vysoko do vzduchu. Veliká čepel začala tyrkysově zářit – skill meče. Ale byli jsme od sebe deset metrů daleko. I Zvukový skok, skill s největším dosahem, o jakém jsem věděl, by tuhle vzdálenost nepřeklenul. Měly jednoruční sekyry nějaký skákací útok na super dlouhou vzdálenost, o kterém jsem nevěděl?
Mohl jsem se vyhnout, bránit se, anebo se přesunout blíž. Půl vteřiny jsem se nedokázal rozhodnout – půl vteřiny, která mě mohla stát život.
Ale duel skončil tím naprosto nejnečekanějším způsobem.
Zrovna když už Morte skoro aktivoval svůj skill meče, stočila se jeho hlava doleva, jako by ho přilákal náhlý hluk. Sekyru sklonil, což skill automaticky ukončilo. Tyrkysová záře se z čepele rozplynula do vzduchu.
„…“
Stál jsem klidně, meč jsem měl připravený. Morte zvedl ruku a zamával.
„No, hrozně mě to mrzí, ale zdá se, že mi trochu předčasně došel čas.“
„…Ještě nám zbývá třicet vteřin.“
„Vlastně by tě překvapilo, jak dlouhých třicet vteřin může být. No fakt, kdybys odpočítával vteřiny, trvalo by ti třicet vteřin, než bys skončil, hahaha,“ blábolil, pak se přikrčil a ponořil ruku do vody u svých nohou. Když ji vynořil, držela Žíhanou čepel, kterou kousek po začátku duelu odhodil. Beze spěchu se postavil a zasunul meč do pochvy, jako kdyby věděl, kde přesně zbraň ve vodě byla. Pak ušel několik metrů proti proudu řeky a zvedl ze břehu svůj kulatý štít.
„No, já už musím běžet. Tohle byla sranda, někdy bychom si to měli zopáknout.“
Rozešel se pryč a já ze sebe konečně něco dostal: „Hádám, že když to skončí remízou, necháš mě udělat ten úkol.“
Morte zvedl levou ruku, aniž by se otočil, a odpověděl: „Jen si posluž. Ale možná to pro tebe bude trošku těžké. Hahahaha.“
Odpočet duelu se dostal na nulu a Morteho vzdalující se tělo bylo zakryto velkým fialovým oknem s výsledky. Bylo to, jak jsem předpokládal – remíza. Když okno zmizelo, byl už válečník se sekyrou pryč.
Ještě několik chvil jsem měl meč zvednutý, pak jsem se ale protáhl a uvolnil. Napřed jsem si z váčku u pasu vytáhl léčivý lektvar, odzátkoval ho a celou lahvičku jsem vypil. Lektvar chutnal jako hybrid mezi džusem a čajem z aceroly a nijak zvlášť mi nechutnal, ale to byla malá cena za to, že mi jediná lahvička zcela úplně obnoví zdraví.
Pak jsem nastražil uši a zaposlouchal se, ale slyšel jsem jen bublání řeky, šustění listí, zpívající hmyz a daleké vlčí zavytí. Nic neobyčejného, co by mi řeklo, proč Morte předčasně ukončil duel.
A co myslel tím, že dokončení úkolu bude „trošku těžké“? Předstíral, že z duelu odešel, jen aby přeci jen sabotoval můj pokus o splnění úkolu? A proč tolik trval na tom, že mě udrží od tábora lesních elfů, proč se skrýval a vyzýval mě na duel?
Duel skončil remízou, a tak jsem z něj nemohl dostat jeho plán. Ale aspoň jsem nebyl zabit. Vážně jsem netušil, o co mu šlo. Výsledek byl remíza, ale spravedlivý pozorovatel by nejspíš musel přiznat, že jsem prohrál.
„…Musím na sobě zapracovat,“ zamumlal jsem a vrátil jsem meč do pochvy na zádech. Ale popravdě, PvP duely se mi moc trénovat nechtěly. Jak jsem dnes zjistil, i jen poloviční mód mohl skončit smrtí. A ať už to bylo legální nebo ne, když jsou teď naše zdejší životy naše skutečné životy, být zkušený v PvP znamená jen to, že jste zkušení ve vraždění…
Zavrtěl jsem hlavou a vydechl jsem vzduch, který jsem už nějakou dobu držel v plicích. Pořádně jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu. O tom, co s Morteho zřejmou duplicitou v BDR a AOS udělám, můžu rozhodnout, až se vrátím do tábora temných elfů a promluvím si s Asunou. Nemohl jsem jen tak vyloučit možnost, že oběma skupinám pomáhá, protože má pocit zodpovědnosti – zatím.
Ještě jednou jsem se podíval proti proudu, směrem, kterým Morte odešel. Pak jsem se otočil na patě. Po pravé straně řeky se tyčil vysoký útes. Na jeho vrcholku plápolaly táborové ohně elfů.
Ten úkol nebyl příliš těžký, pokud vás tedy někdo nečekaně nevyrušil. Stačilo mi jen vylézt po útesu, vkrást se do stanu velitele, sebrat ze stolu příkazy a zase slézt dolů.
Došel jsem k útesu. Dával jsem si pozor, jestli za mnou někdo není. Svah po mém boku byl stále vyšší a vyšší, až převýšil mou výšku, a najednou…
„Kdo všichni jste?!“ zavrčel hlas a já ztuhl.
Všiml si mě jeden z nočních strážců? I když jsem od tábora daleko ještě desítky metrů?
Instinktivně jsem skočil doprava, abych se skryl u úpatí svahu. Divoce jsem se rozhlížel kolem, ale žádné červené kurzory nepřátel jsem neviděl.
Pak jsem si uvědomil, že ten hlas přicházel celkem zdaleka. A navíc jsem byl sám – tak proč by říkal „všichni“? Takže… co to mělo znamenat?
Pomalu jsem se postavil, vystrčil jsem hlavu těsně nad kraj zvyšujícího se útesu a zíral jsem k úpatí kruhového kopce.
Na druhé straně místa, kde jsem se skrýval, u začátku cesty, která obcházela kopec z jihu, jsem si všiml hned několika siluet. Uslyšel jsem několik výkřiků, ale nerozuměl jsem slovům. Zřejmě jsou tam dvě skupinky pěti nebo šesti lidí, které jsou proti sobě.
Nejspíš jsou to týmy temných a lesních elfů – možná jde o další boj, jako o ten, který započíná úkol Nefritový klíč. Ale co jsem věděl, Infiltrace nic podobného nezahrnovala.
Zvědavě jsem sledoval obě skupinky. Zaktivoval se můj skill Hledání a díky němu jsem vzdálenou scénu viděl detailněji. Uviděl jsem i několik barevných kurzorů, ačkoli ne širších než jehla.
Když jsem rozpoznal jejich barvu, zaúpěl jsem.
„Co…?“
Všechny byly zelené.
Obě skupiny byly složeny z hráčů.

7 komentářů: