pondělí 2. dubna 2018

Koncert černé a bílé, část osmá

Krásné Velikonoční pondělí, hodně výslužky a nebolavé zadečky!
Tentokrát zase o něco dříve, nějak mě chytla překladatelská slina. Tyhle povídavé části mě prostě baví víc než ty bojové, takže to šlo krásně.
Jelikož se rychle blížíme ke konci Koncertu, odhlasujte, prosím, v anketě nad pravým menu, co byste chtěli číst dál. Nebráním se ani návrhům na dlouhé vedlejší příběhy, jen mi to kdyžtak napište někam do komentářů, díky!
Přeji příjemné počtení!

Děkuji Kioshimu za korekturu!

Velký tábor lesních elfů na vrcholku kopce nebyl instance jen pro hráče dělající úkol, a tak bylo zcela možné, aby se tu potkalo několik part. A bylo možné i to, aby se pohádaly o to, kdo svůj úkol dokončí jako první.
Ale takhle napřed bylo jen několik desítek hráčů ve hře, takže bylo dost nepravděpodobné, že by se tohle stalo. Co jsem věděl, úkol elfí války jsme dělali jen já s Asunou a BDR. Je tohle nějaká rozepře uvnitř Brigády?
Nechtěl jsem se přibližovat, ale i po pár vteřinách pozorování skupinek jsem poznal, že to mezi nimi vře. Kdyby byli o něco hlučnější, elfí válečníci na kopci by si jich všimli a byli by v pozoru. Váhavě jsem přelezl přes okraj útesu, přišlo mi nezbytné zjistit, co se to tam děje.
Byl jsem na západní straně kopce, na půlkruhu směrujícímu k jihu. Na jižní straně kopce se shlukl asi tucet hráčů. Cestu mezi námi krylo nanejvýš pár keřů, takže jsem se nemohl přiblížit přímo. Nejlepší by bylo, kdybych zamířil do lesa kolem kopce a k jihovýchodu pokračoval tak, abych se cestou vyhnul sukovitým kořenům a podrostu.
Díky tomu, že jsem poslední dobou žil v lese, jsem se k cíli dostal oklikou, aniž bych přitom zakopl o nějaký kořen, za ani ne minutu. Obří stromy u úpatí kopce byly pro úkryt ideální, a tak jsem se přitiskl k zadní straně obzvláště velkého kmene a aktivoval jsem svůj skill Skrývání. Pak jsem vykoukl.
Kolem úpatí běžely kolem kopce dvě cesty, na východ a na západ. Hlavní cesta pokračovala na sever, vedla do tábora. Na téhle křižovatce ve tvaru T – z mé perspektivy vlastně ve tvaru obráceného T – se zlostně pozorovaly dvě skupinky. Na východní straně bylo šest hráčů, na západní přes deset. Pokud je tohle rozepře v rámci BDR, musí tu být celá jejich gilda.
Podle toho, co jsem v tlumeném měsíčním svitu viděl, ještě netasili meče. Někteří hráči ale měli ruce připravené na jílcích svých zbraní a ve vzduchu byl cítit hněv. Zlostné výkřiky a nadávky, které se předtím ozývaly, už utichly, ale právě proto tu byla ještě napjatější atmosféra.
Jeden z hráčů na východní straně křižovatky udělal krok vpřed. Dlouhé vlasy měl sepnuté za hlavou a u pasu měl úzkou šavli – byl to Lind, vůdce Brigády dračích rytířů. Ze svého místa jsem viděl jen jeho siluetu, ale přišlo mi, že je hranatý obrys jeho tváře tvrdší než obvykle.
Lind zíral na druhou skupinku a tiše promluvil: „Nemá cenu se takhle dál dohadovat. My sem přišli první. A podle pravidel máme právo ten úkol udělat před vámi.“
Na vnitřní rozpor to bylo dost nudné a formální prohlášení. Z druhé skupinky někdo vyskočil kupředu a vyčítavě na Linda ukázal prstem: „První? Byli ste tu dřív maximálně o pár vteřin!“
…!!
Téměř jsem užasle zalapal po dechu, ale podařilo se mi včas zavřít ústa.
Vlasy trčící jako bodáky, na zádech jednoruční meč, agresivní kansajské nářečí. To nemohl být nikdo jiný než Kibaó, vůdce Osvoboditelské aincradské síly.
Takže ta asi desítka hráčů naproti Lindově šestici je AOS. Ale proč tu jsou?
Kibaóův další zuřivý výkřik mi to osvětlil: „A co jako myslíš těma pravidlama? Sis je vymyslel sám, my je dodržovat nemusíme! Tenhle přepadovej úkol musíme udělat taky, a to za každou cenu!“
Udělat přepadový útok.
Řekl to jasně. Takže AOS taky dělá kampaň elfí války – a navíc na straně temných elfů. Ale dnes – no, vlastně včera – během boje s terénním bossem to nevypadalo, že by členy AOS kampaň zajímala, když jsem se na ni vyptával.
To mohlo znamenat dvě věci. Buď dostali všichni členové rozkazem o tom mlčet, anebo kampaň začali včera odpoledne a k šesté kapitole se dostali během pouhých dvanácti hodin.
Tomu druhému jsem nemohl uvěřit. Úkol Nefritový klíč skončil během jediného boje, ale Zdolání pavouků, Květinová obětina, Mimořádné rozkazy a Nezvěstný voják nemohly být všechny dokončeny za půlden bez přítomnosti někoho, kdo skutečně věděl, co dělá… možná bývalého beta testera, který převzal velení…
A toho měli.
Ano, i AOS mělo člena, na kterého tento popis seděl.
Morte, muž s kroužkovou přilbou, se kterým jsem se před chviličkou utkal jen kousek odsud proti proudu řeky. Skrýval svou tvář a měnil zbraně, aby mohl proklouznout do obou gild. Pokud byl průvodcem BDR, pak mu nic nebránilo, aby to samé dělal i pro AOS.
Žádal tedy Kibaó Morteho o pomoc, aby všemi úkoly v kampani prosvištěli až sem? Netajil se ale přece tím, že se za žádnou cenu nechce spojovat s bývalými testery. Proč by se to rozhodl tak najednou změnit?
Zmateně jsem sledoval potyčku dvou vůdců. Teď se rozpálil zase Lind.
„Ať už jsou to úkoly nebo loviště, kdo dřív přijde, ten dřív bere, to je přece jasný! Jestli chceš být vůdce gildy, musíš poslouchat své svědomí, Kibaó!“ prohlásil Lind povýšeně. Kibaó zavrčel, přitom se zaleskly jeho špičáky.
„Svědomí? Ty mi budeš říkat něco o svědomí, Linde?“ překřížil silné paže a zaklonil se, na Linda se podíval se zlostí v očích. „No, tak to bysme si měli něco vyjasnit. Už od chvíle, co sme se sem dostali, skrýváš fakt, že je tendle elfí úkol zásadní k poražení bosse podlaží!“
Co…?!
Skoro jsem překvapeně vykřikl, ale než jsem to slovo do virtuálního nočního vzduchu pustil, rychle jsem sklapl pusu.
Plnění kampaně poskytovalo různé odměny, jako třeba peníze, zkušenosti a předměty, ale rozhodně nebylo podmínkou k poražení bosse. Dveře k jeho místnosti v labyrintové věži se otevřou, ať už úkol aktivní máte nebo ne, s bossem půjde bojovat a pokud jej porazíme, budeme se moci dostat na čtvrté podlaží. Tak to alespoň bylo v betě… ale také to tak bylo na prvních dvou podlažích oficiální verze hry. A i kdyby se to pro třetí podlaží změnilo, nikdo to teď ještě nemohl vědět jistě.
Ale Kibaó pokračoval, jeho tón byl plný spravedlivého hněvu toho, kdo je přesvědčený o své pravdě.
„Pamatuješ, co se stalo před pěti dnama. Přepadovka byla skoro zničena, páč jsme nevěděli, že budou kraví bossové tři. Stejná past je i tady. Nějaká past nás dostane, estli neuděláme elfí úkol a nezískáme předměty, co z něj sou. Věděls, že to tak je, a během tý strategický porady si nic neřek! Takže kde je tvoje svědomí teď, no?“
„…N…“
Ne! Musel jsem si zabránit vykřiknout to slovo společně s Lindem.
Bylo to alespoň tak, že žádný z úkolů v kampani, které jsem na třetím podlaží dělal, neměl o bossovi podlaží žádné informace. Bylo možné, že se odměny od bety změnily, ale to mohl potvrdit jen někdo, kdo splnil všech deset kapitol na tomhle podlaží. Nepřišlo mi pravděpodobné, že by to někdo stihl jen za čtyři dny. Jedna věc byla prohnat se několika prvními úkoly, ale devátý a desátý byly běh na dlouhou trať, na jejich splnění byl třeba celý den.
Takže onen hypotetický předmět zachraňující život, o němž Kibaó mluvil, pocházel nejspíš z nepravdivých informacích od někoho, kdo mu je se zlým úmyslem sdělil. A měl jsem špatný pocit, že vím, kdo by něco takového udělal…
„Ne! Nevím, o čem to mluvíš!“ vykřikl Lind, což mě vyrušilo z přemítání. Znovu jsem upřel pozornost na scénu přede mnou. I z téhle vzdálenosti jsem rozpoznal vrásky na jeho čele, jak se mračil na Kibaóa. „Brigáda kampaň dělá jen kvůli zkušenostem a odměnám! Nezmínil jsem to, protože nebyl důvod o tom mluvit!“
„Ha! A ty odměny sou určitě předměty, který budem potřebovat k poražení bosse!“ vrátil mu to hned Kibaó, naklonil se dopředu a díval se na Linda stejně tak naštvaně. „Prostě chceš jen rozhodovat za všecky přední hráče, to je všecko! No, já si od tebe pravidla diktovat nenechám. Půjdem první, tak tu počkejte jako hodní hoši!“
Kibaó se otočil ke kopci, ale Lind ho chytil za rameno. Členové obou gild se hned naježili.
„Počkej, nedělej to! Ty to možná nevíš, ale tyhle klíčové lokace zmizí hned, jak někdo dokončí úkol, pak se objeví na náhodném místě. Pokud tu budeme čekat, nebudeme pak úkol moct dokončit!“
Teď ruku natáhl Kibaó a chytil Lindovo triko na hrudi. „Přesně jak povidám, necháváš si informace pro sebe! Takže říkáš, že když uděláte úkol první vy, nebudem ho moct udělat my!“
„Je to naše právo, byli jsme tu první!“
„A já ti říkám, že ty tvoje pravidla poslouchat nebudu! Estli chceš, můžeme si vytvořit ňáký pravidla, aby tohle všecko bylo fakt snadný!“
„…A tím myslíš co?“
…Ale ne.
Oba zuřili. Šivata v BDR se do toho možná vloží, než začne vše být vskutku nebezpečné, ale na straně AOS není nikdo s podobně chladnou hlavou.
Kdybych se do toho teď vložil, rozhodně bych tomu nepomohl. Ale jak tedy tuhle nebezpečnou situaci uklidnit? Zaťal jsem zuby.
Náhle se mi v hlavě přehrála Lindova slova.
Klíčové lokace zmizí hned, jak někdo dokončí úkol.

Podle toho, co jsem později slyšel, drželi Kibaó a Lind jeden druhého, ani jeden nechtěl ustoupit. Všech osmnáct přítomných hráčů si div nedalo závod o to, kdo kopec vyběhne první, jen aby se rozhodlo, kdo bude moci tábor vyplenit dříve.
BDR byli spojenci lesních elfů, a tak měli doručit zásoby z domovské základy kapitánovi tábora. Ale AOS pracovalo na straně temných elfů a potřebovali stejně jako já ukrást velitelovy příkazy.
Takže pokud by tam obě gildy vyběhly najednou, něco přes tucet elfích válečníků v táboře by se chovalo jako přátelští NPC k BDR, ale jako mocná (byť ne až tak elitní jako Kizmel) monstra k AOS. Kdyby se tohle stalo, Lindova parta šesti lidí by viděla otevřený boj mezi Kibaóovým tuctem a lesními elfy.
Jak by BDR zareagovala?
Nejrozumnější by bylo ignorovat spřátelená NPC a doručit zásoby kapitánovi, splnit si tedy úkol. Nebylo jasné, jestli by tábor prostě zmizel hned po skončení úkolu, anebo jestli by byl kapitán schopný zásoby přijmout, když by zrovna bojoval. To by ale skupině hráčů přední linie jako takové ublížilo ze všeho nejméně.
Lind a BDR se ale mohli rozhodnout i mnohem horším způsobem – mohli se postavit na stranu lesních elfů a obrátit své meče proti AOS.
Kdyby se šestice členů BDR přidala k asi tuctu lesních elfů, jejich síla by byla rovnocenná s dvanácti válečníky AOS. Nevyzvali by klidně jeden druhého na duel, takže by se z hráčů na obou stranách stali oranžoví zločinci. Pak už by boj nešlo zastavit. Dost možná nám hrozí první smrt předního hráče od boje s bossem prvního podlaží… a to rukou jiného hráče. Pokud by se tohle stalo, přední hráči by se už nikdy nesjednotili.
Naštěstí jsme se hrozivému možnému výsledku našeho postupu ve hře na poslední chvíli vyhnuli.
Zrovna když Kibaó a Lind začali vybíhat po kopci, při tom jeden druhého odstrkovali, elfí tábor prostě zmizel, jako kouzlem – a podle příběhu SAO za to elfí kouzla nejspíš mohla.
Dva vůdci gild a jejich šestnáct následovníků se všichni komicky uprostřed běhu zastavili na místě, zaraženě se dívali na vrcholek kopce.
Po cestě osvětlené jen měsícem nakonec seběhl jeden hráč. Ve chvíli, kdy uviděli tvář hráče, který zrovna předběhl obě gildy a dokončil úkol v táboře, si všichni pomysleli jediné.
Proč zase on.
Když se na mě upíralo osmnáct párů očí, bylo mi o dost nepříjemněji, než jsem dával najevo.
Jakmile jsem se rozhodl, že je v plnění úkolu předeženu, udělal jsem následující.
Proběhl jsem lesem zpět k řece, akorát že teď několikrát rychleji, a pak přímo pod tábor. Potom jsem vylezl po šestimetrovém srázu. Jakmile jsem byl v táboře, prosmýkl jsem se kolem hlídkujících stráží a vplížil se do stanu kapitána. Dal jsem si pozor, abych nevzbudil spícího velitele v zadní části stanu, a sebral jsem list s příkazy ze stolu uprostřed. Jakmile jsem byl zase venku, znovu jsem se prosmýkl kolem stráží a slezl sráz za táborem.
Takhle to zní jednoduše, ale kdybych se během bety od někoho nedozvěděl podrobnosti, rozhodně bych to nezvládl nepozorovaně. Jakmile jsem došlápl do bahna břehu řeky a záznam úkolu se aktualizoval, div jsem nespadl na zem úlevou.
Jedna část mě se prostě chtěla vyplížit a vrátit se do našeho tábora. Ale jestli chci odvrátit pohromu, která hrozí BDR a AOS, nemůžu prostě nechat tábor zmizet a pak odejít. Musí být všem jasné, že někdo splnil úkol – nebo že ho v podstatě splnil, protože oficiální to bude, až když předám rozkazy veliteli temných elfů.
Takže jsem zase vylezl po srázu nahoru, celý tábor teď mizel v zeleném světle. Každý, kdo chce dokončit úkol Infiltrace nebo doručit zásoby kapitánovi lesních elfů, bude muset tábor najít na novém a náhodném místě, které najde podle značky na mapě. Je jedno, kde se objeví, všude bude možnost proplížit se dovnitř zezadu, ale tohle místo se srázem bylo jediné, které jsem znal dobře. I Krysa Argo bude mít potíže s tím, jak dodat detailní mapy pro tuhle část své strategické příručky.
Přešel jsem vrcholek kopce, kde už nebyla ani jediná laťka plotu, a sešel jsem k úpatí.
Zastavil jsem se kousek před ochromenými pohledy dvou gild a otevřel jsem okno, abych se podíval na čas. Velitelovi příkazy jsem ukradl za ani ne pět minut, a to včetně času na cesty. Takže Lind a Kibaó se stejně dlouhou dobu snažili po tom, co jsem z lesa odešel, přesvědčit toho druhého o své pravdě. Bohužel pro ně to přišlo vniveč.
Zavřel jsem okno a dal si ruce do kapes. Snažil jsem se chovat tak nenuceně, jak to jen šlo.
„Pardon, zrovna jsem dodělal úkol. Tábor budete muset najít jinde.“
Lindova tvář zbledla, Kibaóova zase ztmavla. V měsíčním svitu bylo těžké poznat, který z nich je naštvaný víc.
Jako první promluvil, jak jsem v podstatě čekal, Kibaó. Bylo z toho jasné, jak moc nenávidí všechny beta testery.
„…Není divu, že tě není nikde vidět. Náš malej beater dělá kampaň. A stejně jako tendle blbec s culíkem si věděl, že potřebujem odměnu z úkolu, abysme bosse porazili, a ani tě nenapadlo to někomu říct.“ Kibaó šťouchl loktem do jednoho ze svých kohort, aby mu udělal prostor. Naštvaně sledoval střídavě mě a Linda. „Záchrana všech osmi tisíc lidí v týdle hře je vám prostě putna, to je pro vás jen druhotný. Ste mezi předníma hráčema, jen abyste získali zbraně a předměty a veleli nám ostatním, o nic jinýho vám nejde. Si jako všichni beateři, kteří první den zmizeli z Města Začátků. Nemáš právo předstírat, žes zdědil Diavelovo vedení!“
Předtím mluvil vcelku tiše, ale když teď tábor zmizel, už se neomezoval. Kibaó se vztekal a členové AOS ho podporovali a nazývali Linda ujetým cosplayerem.
Tenhle jejich výsměch o Diavelově vůli a o cosplayi všechen mířil na Linda, který si kvůli památce zesnulého rytíře obarvil vlasy na modro. Ačkoli jsem se vplížil do tábora a ukradl jim úkol pod nosem, jejich zlost byla stále namířena na Brigádu.
Lindova tvář byla bledá i pod měsíčním světlem. Jeho úzké oči plály vztekem, zuby měl pevně zaťaté.
Ale nevybuchl jako Kibaó. Natáhl ruku, aby utišil možné výsměšky ze strany BDR. Možná se styděl za to, že se pokusil vynutit si cestu do tábora. Tak či tak, to, že se takhle zdržel, bylo skvělé – ačkoli uvnitř byl nejspíš rozzuřený doběla.
Zhluboka se nadechl a několik vteřin vzduch držel v plicích, pak vydechl. Když promluvil, měl hlas napjatý, ale tichý.
„Kibaó. Zopakuji ti to. Nikdo z členů BDR, včetně mě, netušil, že bude odměna z kampaně zásadní k poražení bosse. Odkud tuto informaci máš?“
Ale stále zuřící Kibaó tu otázku ignoroval.
„Pěknej pokus, ale neskočim ti na to! Si prostě myslíš, že můžeš všecko monopolizovat!“
„Říkám ti, že tak to není!“
Znovu na sebe naštvaně křičeli. Sledoval jsem střídavě jednoho a pak druhého, frustrovalo mě, jak se vše vyvinulo.
Termín „přední hráči“ je možná příhodný pro hráče, kteří se aktivně účastní v pokroku hrou, ale nejsme jednotní.
Je tu BDR, skupina pečlivě vybraných elitních hráčů, AOS, kteří se soustředí na rozšíření své skupinky, Agilův neutrální tým a pak já, vyděděný beater, a moje parťačka, Asuna. A navíc je tu Morte, který kdovíproč melouchaří v obou gildách, aby jim pomohl v postupu kampaní, a člověk (nebo lidé), který s ním cvičí duely.
Připomnělo mi to Kizmelin příběh o stvoření tohoto světa, kde se lidé rozdělili do devíti různých národů.
„Linde, Kibaó,“ promluvil jsem. Přestali se měřit zlostnými pohledy a podívali se – stejně tak naštvaně – na mě.
Neměl jsem žádná magická slova, která by zhojila rány mezi těmito dvěma skupinami – byly příliš daleko od sebe. A všechna magie se od Velkého rozdělení z tohoto zámku ztratila. Bláhové pozůstatky lidstva mohly využít jen toho, co zbylo.
„Oba víte, že jsem beater. Takže vím, jaké odměny z úkolu elfí války padají a jak působí. Ale kampaň nedělám kvůli odměnám. Dělám ji, abych získal úrovně navíc a zesílil své vybavení, abychom porazili bosse. Určitě jste si nedali tu námahu s gildovním úkolem jen proto, abyste se mohli takhle hádat.“
Jakmile jsem přestal mluvit, ukázal na mě Kibaó prstem. „Nemluv na mě jak na děcko, když ses zrovna vplížil do tábora a ukradl úkol jako nějakej prohnanej zloděj! Jak dokážeš, že nejdeš po předmětech z odměn?! I teď, co tu stojíme, tak hluboko uvnitř chceš dělat další úkol!“
„Prozatím kampaň pozastavuji,“ odpověděl jsem prostě. Kibaó zaúpěl otázku beze slov a Lind přimhouřil oči, obočí se mu zkrabatilo. Vyndal jsem ruku z kapsy kabátu a palcem jsem ukázal za sebe – na mírný kopec a daleko za něj, na temnou siluetu labyrintové věže.
„Začnu prozkoumávat labyrint. A zatímco vy budete dělat kampaň a budete se během ní neustále hádat, vyberu všechny truhly a rudy ve věži. Pamatujte, jsem beater – nečekejte, že vám tam nechám dobré věci. A jestli mě u místnosti bosse nedoženete, shromáždím vlastní skupinu hráčů, abych ho porazil. Jsem beater a přední hráč, takže si budu věci dělat tak, jak se mi zlíbí.“
Přestal jsem mluvit a dal ruku dolů, ale nikdo nepromluvil. Ticho, které kopec zahalilo, muselo být z dvaceti procent překvapením, z třiceti hněvem a z padesáti zoufalstvím. I já měl dojem, že jsem to tím proslovem trochu přepískl, ale bylo nutné tohle napětí nějak zkrotit.
Jako první zareagoval zase Kibaó.
„…Dostal ses k šesté kapitole úkolu a teď se na to vykašleš?“
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. V hrudi jsem ucítil provinilé bodnutí.
Přestat uprostřed téhle dlouhé řady úkolů bylo srdcervoucí. Na tomhle podlaží jich bylo deset, na dalších, až k devátému, desítky. Systém mi dovolí vrátit se a pokračovat po dokončení labyrintu, ale očekával jsem, že Kibaó bude chtít, abych zničil právě ukradené velitelovy příkazy. Tím bych dokázal, že mi nejde o odměny. Jakmile bude příběhový předmět zničen, už Infiltraci nikdy nedokončím.
A to není jediné. Pokud tu zanechám kampaně, zanechám tu i Kizmel. Během posledních pár dní nám v našich úkolech z města pomáhala, protože jsme my pomáhali jednotkám temných elfů v boji prosti lesním elfům. Pokud tuhle misi opustíme, už nebude mít důvod nám pomáhat.
Ale tak prostě velké kampaně fungují.
Jestliže je jeden úkol kniha, pak je kampaň série s mnoha svazky. Dokud tu sérii čteme, jsme v příběhu. Ale jakmile knihu zavřeme, už jsou postavy i příběh mimo dosah. Předměty a zkušenosti jsou jen třešnička na dortu. Skutečná hodnota kampaně leží v tom, že vdechne virtuálnímu světu život a přemění jej v příběh…
Sklonil jsem hlavu, bylo mi smutno. Ušima mi projel vysoký výkřik.
„To není možný!“
Vzhlédl jsem a uviděl jsem, jak nějaký kluk uprostřed skupinky AOS mává zvednutou pěstí a křičí. Hubené tělo měl oblečené v tmavě zelené tunice své gildy a v tmavé kůži. Měl i koženou barvu stejné barvy, která mu skrývala tvář až na oči a pusu. Kolem něj stáli další hráči, a tak jsem neviděl jeho zbraň.
Jeho křik mi byl podivně povědomý. „Jen kecá! Nedostaneš se do místnosti bosse sám! Jen předstírá, že jde do labyrintu, aby za našimi zády dokončil kampaň!“
Ostatní členové AOS a někteří členové BDR si mezi sebou začali nejistě špitat. Podle toho, co jsem zaslechl, byli k mému prohlášení skeptičtí.
Hubený muž zase zaječel: „Nenechte toho beatera, aby vám lhal! To kvůli němu Diavel zemřel! Ignorujte ho a soustřeďte se na kampaň…“
„Sklapni, Joe,“ zavrčel Kibaó a maskovaný muž jménem Joe zdráhavě sklonil paži. To dalo příležitost promluvit Lindovi.
„…Moc dobře vím, jak jsi schopný, Kirito, ale ani ty neprojdeš labyrintem sám. Nesouhlasím tak docela s AOS, ale těžko se mi věří tomu, že by ses kampaně vzdal. Jako bývalý tester určitě chápeš, jak výhodné je dokončit dlouhou řadu úkolů. A navíc,“ prolétly jeho bystré oči okolím, „kde máš kamarádku? Co když ona vzala příběhový předmět a odběhla dokončit úkol, zatímco ty nás tu zdržuješ?“
To bylo úplně mimo, ale těžko se to popíralo. Má parťačka – dočasná parťačka, technicky vzato – byla v táboře temných elfů a spala vedle Kizmel ve stanu. Neměl jsem ji sem jak přivolat, abych dokázal svou nevinu.
Obě gildy mě hned začaly obviňovat a já to mlčky přijímal. Bylo to stále hlučnější a já ucítil déjà vu. Podobné veřejné obvinění obklopilo i Nezhu z Legendárních hrdinů po tom, co se po boji s bossem druhého podlaží přiznal ke svému podvodu s vylepšováním.
Tehdy někteří požadovali v odplatě jeho život. Kdyby ostatní Hrdinové nepadli na kolena a neomluvili se s ním, někdo by nejspíš na Nezhu tasil meč.
A vlastně, jedním z důvodů, proč se ta hrozná a napjatá scéna vůbec odehrála, byl záhadný muž v černém ponču, který Hrdinům řekl o tom, jak ošidit ostatní za pomoci systému vylepšení. Docela mi to připomnělo Morteho, až mi přejel mráz po zádech.
Je možné, že šlo o stejného člověka?
Pokud ano, Morte měl rozhodně zlé úmysly. Přesvědčil obě gildy, aby se účastnily elfího úkolu na opačných stranách a dostal je až ke střetu tady na kopci. To znamenalo, že se skrýval u řeky, aby ostatním – tedy mně – zabránil v dokončení úkolu, čímž by tábor zmizel.
Ale…
Co má z toho, že proti sobě poštve BDR a AOS?
Přední hráči sice nebyli jednotná skupina, ale úspěšně prošli prvním i druhým podlažím a mířili ke třetímu labyrintu. Oslabení skupiny vnitřními rozpory by naši schopnost tuhle hru dokončit a uniknout jen oslabilo. Mělo by to mnohem větší efekt než zabít mě.
Chtěl Morte… z tohoto digitálního vězení neuniknout?
Může tak někdo vůbec přemýšlet?
„Řekni něco!“ ozval se zase vysoký jekot. Zvedl jsem hlavu. Křičel ten, který se podle Kibaóa jmenoval Joe, oči mu v dírách v masce plály. „Kde je? Určitě už běží dopředu a dokončuje všechny úkoly před ostatními! A jestli ne, přiveď ji a dokaž to!“
Na tu výzvu jsem neodpověděl já, ani Kibaó nebo Lind.
Ozval se tichý, ale silný hlas, který se nesl nočním vzduchem lesa zezadu skupiny.

„Jestli se ptáš po mně, jsem přímo tady.“

Později – mnohem, mnohem později – mi Asuna s úšklebkem řekla: „Kdyby někdo tasil meč, nejspíš bych zoranžověla.“
Naštěstí krev neprotékala, ale vzduch ztěžkl novým a jiným napětím.
Obě gildy byly samozřejmě dost překvapené. Ale v porovnání s mým překvapením to nic nebylo. Na chvíli jsem myslel, že si ten hlas jen představuji.
Ochromeně jsem stál na cestě v asi půlce kopce, zíral jsem na stěnu hráčů před sebou. Členové AOS se nakonec pohnuli doprava a členové BDR doleva, jako by je odstrčila neviditelná síla.
Otevřená cesta dělila východ a západ na úpatí kopce, za kterým byl hustý les. Přímo naproti křižovatce ve tvaru T byl obzvlášť široký a starý strom, který přečníval ostatní. Zezadu toho stromu, jehož kmen jsem předtím využil ke špehování, se objevila silueta.
Červená kápě s kapucí s nádechem do šedé. Tmavě rudá tunika a kožená sukně. A u pasu stříbrný rapír, který se jasně leskl i v potemnělém světle měsíce.
Jestli se skrývala za stejným stromem, nemohla tu být celou tu dobu, ale přišla během těch deseti minut, co jsem odešel do tábora, spekuloval jsem, ačkoli to teď k ničemu nebylo.
Lind i Kibaó oba ustoupili jako ostatní. Když teď byla cesta volná, dívka šla klidným krokem dopředu. Pod kapucí byly vidět její rozhodné světle hnědé oči. Neměl jsem jak vyčíst v nich ukryté emoce.
Šermířka Asuna, jediná žena přední linie a má nynější parťačka, se zastavila po mé pravici a teatrálně se otočila. Pak promluvila k davu, hlas měla ostrý a jasný.
„Jako jeho parťačka zamířím také do labyrintu. A tam budeme hledat místnost bosse. Pokud si dobře pamatuji, ten, kdo ji najde jako první, bude velitelem přepadové skupiny.“
V tu chvíli Lind a Kibaó zbledli, ostatních šestnáct přešlapovalo a něco mumlalo. Její prohlášení bylo svým způsobem grandióznější než moje, ale tentokrát nikdo nikoho neosočoval, částečně proto, že je její náhlý příchod překvapil, částečně kvůli tomu blyštícímu se Rytířskému rapíru po jejím boku. Zbraň rytířů, mnohem lepší i než má Žíhaná čepel +8, vydávala v namodralém měsíčním světle přízračný tlak.
To mi připomnělo, že jsem chtěl během porady před čtyřmi dny skupinu informovat o tom, že v elfích táborech bylo možné vykovat zbraně stejně tak dobré jako její. Po tom, co Lind požadoval, abychom se přidali k rozdílným gildám, jsem se k tomu už nedostal. Kdybych to udělal, obě gildy by se samozřejmě hned pustily do kampaně a nejspíš by se dnešní rozepře odehrála i tehdy, akorát by v ní bylo dvakrát tolik lidí.
Rozptyloval jsem se spřádáním plánů toho, jak prostuduju toho zvláštního a nepřátelského kováře, než svá zjištění skupině odhalím. Tehdy se to stalo.
„Já… já vím pravdu!! Na prvním a druhém podlaží nepomáhali zmapovat věž, prostě otevírali zbylé truhly! I když jsou teď dva, ani náhodou jim to nepomůže dostat se k místnosti!!“
Ten výkřik patřil zase Joeovi z AOS. Jelikož teď byla skupina přesunuta doprava, viděl jsem ho celého. U jeho hubeného pasu visela ostře zahnutá dýka. Byla to Strnulá dýka, vzácně padala z mínotaurů v labyrintu druhého podlaží. Měla malou šanci na to, že při zasažení protivníka ochromila.
Když jsem teď věděl, že používá dýku, na něco jsem si vzpomněl. To Joe tvrdil, že kvůli Nezhově podvodu s vylepšením někdo zemřel… a taky mě na prvním podlaží obvinil z toho, že jsem beta tester. Kvůli masce jsem si jeho tvář s tou vzpomínkou bohužel nespojil, ale jelikož byl ke mně tak otevřeně nepřátelský, bylo dobré znát jeho jméno. Trochu jsem se styděl, že trvalo tak dlouho, než jsem ho zjistil.
Mým nejhorším zlozvykem a slabinou byla moje tendence nedívat se na tváře ostatních a neobtěžovat se se zapamatováním si jejich jmen. Jednoho dne se kvůli tomu ocitnu v nebezpečí. Sledoval jsem hubeného a malého Joea, vypaloval jsem si jeho podobu do paměti.
Jakmile jsem si byl jistý, že ho příště hned poznám, konečně jsem poprvé za poslední dvě minuty otevřel pusu a promluvil.
„Jestli si, Joe, myslíš, že se k místnosti bosse sami nedostaneme, proč nás prostě nenecháte jít? Půjdeme do labyrintu přesně tak, jak jsme řekli.“
„Já vás jít nechám! No tak, Kibo, přestaňme tu ztrácet čas a přesuňme se k dalšímu…“
Ten otravný jekot byl přerušen přísným pohledem vůdce jeho gildy.
„Nenuť mě se opakovat, Joe. Sklapni tu zatracenou klapačku,“ zavrčel Kibaó, pak se otočil ke mně s Asunou. Poškrábal se ve svých kaktusovitých vlasech a zabručel: „Já už jen nevim, co je co. Fakt si myslíte, že zvládnete bosse bez odměny z kampaně? Estli je nějaká šance, že to k porážce bosse potřebujem, není pozdě na to počkat a zjistit to.“
„To máš pravdu,“ souhlasil jsem a zkoumavě jsem si prohlédl napřed jednoho a pak druhého vůdce. „Ale pokud vážně chcete vyzkoušet předměty z odměn, tak by jedna z gild měla s kampaní přestat. Jestli budete dál plnit úkoly každý na jiné straně, znovu se střetnete jako dneska. Jestli si o tom promluvíte a dohodnete se, kdo ustoupí, klidně počkám, dokud se ta věc s odměnami nevyřeší.“
Oba vůdci gild a jejich kohorty zase zbledli. Joe chtěl očividně zakřičet další obvinění, ale bojovník s obouručním mečem vedle něj ho zatáhl za paži, aby ho umlčel.
Popravdě, chtěl jsem říct o tom, že jeden kluk úspěšně přesvědčil obě gildy, aby s kampaní začaly, ale neměl jsem důkaz, že je šermíř Morte, který se zrovna přidal k BDR, i tím válečníkem se sekyrou, kterého jsem viděl v Kibaóově partě v jeskyni. Kdybych ho obviňoval bez důkazů, jen by to celou situaci zkomplikovalo.
Pozorně jsem oba vůdce sledoval a za pečlivě vytvořeným kyselým výrazem tváře jsem skrýval zoufalou modlitbu. Pokud chtěl Morte poštvat gildy proti sobě, musel jsem zabránit tomu, aby se skupina předních hráčů rozpadla. Nebylo to jen kvůli nějaké velkolepé touze po spravedlnosti – prostě jsem věděl, že Morte je můj zapřisáhlý nepřítel. Tohle bylo pokračování našeho duelu, ale odehrávalo se na velmi odlišném bojišti.
Kibaó a Lind se asi na dvě vteřiny podívali jeden na druhého, pak společně odfrkli. Vůdce AOS se pak rychle podíval stranou a vůdce BDR se otočil ke mně a zavrtěl hlavou.
„To asi nebude možné, Kirito. Možná kdybychom zrovna začínali, ale oba jsme se dostali k šesté kapitole úkolové řady. Kdybychom teď přestali, oba bychom příliš tratili.“
Odolal jsem tomu, aby mi zklamáním poklesla ramena, a se stále stejným stoickým výrazem ve tváři jsem přikývl. „Aha. Tak zatímco se budete rvát, my prosvištíme labyrintem.“
„Je to škoda, ale budu muset předpokládat, že blafuješ. Labyrinty hry nejsou tak snadné, aby se k bossovi dostala jen parta dvou lidí – i když jde zrovna o vás dva. Vím, že tohle není nejlepší chvíle na tento dotaz, ale popřemýšleli jste už o tom, že byste tak tvrdohlavě neodmítali? Možná je čas přestat trvat na sólo hře a konečně se přidat ke gildě. Ale pořád platí, co jsem říkal minule, aby byla zachována rovnováha, nesmíte se přidat ke stejné gildě.“
Zrovna teď o tom mluvíš? To jako fakt?
Zbledl jsem – oddělené gildy, to bylo magické slovní spojení, které u Asuny způsobovalo výbuchy. A stalo se, čeho jsem se obával. Jakmile to řekl, mlčící šermířka udělala zlověstný krok vpřed. Ale to, co řekla, mě překvapilo.
„Nejsme jen my dva.“
Neměl jsem ani čas přemýšlet, co tím myslí, když se otevřel prostor nalevo ode mě, osvětlovaný bledým měsíčním světlem.
Tenhle jev prostoru, který se obracel zvnitřku ven, jsem viděl už před čtyřmi nocemi v lese před Zumfutem. No, technicky vzato jsem jenom slyšel šustění pláště za mnou, ale zcela očividně se teď dělo totéž.
V plném měsíčním světle uprostřed prázdného prostranství a před zraky asi dvaceti hráčů se na několik minut úspěšně a bez toho, aby ji někdo spatřil, uměla skrýt jen jedna osoba.
Plášť se zaklínadlem neviditelnosti se roztáhl doleva a doprava. Měsíční svit dopadl na zářivou hlavu se světle fialovými vlasy, jemnými jako hedvábí. V levé ruce a u levého boku měla malý rytířský štít a jednoruční meč, štít i zbraň z mitrilu zářily. Holá kůže jejích paží a nohou ve tmě měla tmavou námořnicky modrou barvu.
Když triumfálně zvedla hlavu, prameny kolem jejího obličeje tiše zašelestily a odhalily ohromující krásné, dlouhé a úzké uši. Její onyxové oči sledovaly oněmělou skupinu a třetí členka naší party promluvila rázným hlasem.
„Jmenuji se Kizmel, jsem královská rytířka brigády rytířů jerlínu ve službě království Lyusuly!“
Natáhla pravou ruku zpod pláště ke mně a k Asuně.
„Přísahala jsem, že pomohu lidským válečníkům Kiritovi a Asuně při jejich cestě k Pilíři nebes! Proti mé čepeli budou i ti nejstatnější strážci věže bezmocní jako ranní rosa!“
Jestliže byli u šestého úkolu kampaně, pak jméno, které Kizmel zmínila, členové obou gild znali, šlo o národ pod vládou královny temných elfů. Pilíř nebes byl dostatečně popisný na to, aby bylo jasné, že má jít o labyrintovou věž.
Nevěděl jsem ale, proč všichni členové obou gild ochromeně zmlkli – jestli za to mohla Kizmelina krása, to, že NPC zná naše jména, anebo ohromná síla elitního monstra na šestnácté úrovni.
Nejspíš za to mohou všechny ty možnosti, rozhodl jsem se. Lind zaklopýtal zpět o krok nebo dva, tvář měl bledou jako led.
„Ty… ty tam budeš jen tak stát, Kirito?“
„Hm? Proč by ne?“
„Kurzor té temné elfky je úplně černý… musí mít vyšší úroveň než to elitní monstrum z prvního úkolu…“
Konečně jsem to pochopil. Já, Asuna a členové AOS jsme byli na straně temných elfů, a tak byl pro nás Kizmelin barevný kurzor žlutý, tedy šlo o kurzor NPC. Ale Lind a BDR byli na straně lesních elfů, takže vidí červenou nepřátelského monstra. Červený kurzor měnil odstín v závislosti na rozdílu mezi hráčem a cílem, od světle růžové po tmavě karmínovou. Elitní rytířka během našeho společně stráveného času získala další úroveň, takže Lindovi s úrovní patnáct musela připadat téměř černá.
Kibaó se střídavě díval na ustupujícího Linda a Kizmel, jejíž plášť poletoval v nočním vánku. I on udělal několik kroků zpět a zasyčel na svého rivala: „Hej! Fakt má černej kurzor?“
„Ano… pochybuju, že by ji naše parta zvládla porazit, i kdyby bojovala sama.“
„To je šílený… jak přiměli něco takovýho s nima spolupracovat?“ zaúpěl.
Kizmel ho musela slyšet, protože se otočila ke mně a zašeptala: „Váš lidský jazyk je ještě složitější, než jsem tušila.“
Tím nejspíš narážela na Kibaóův přízvuk. Jazykový program její umělé inteligence nejspíš pracoval pouze se standardní japonštinou, a tak nerozuměla půlce toho, co Kibaó říkal.
Krátce jsem se zasmál, načež jsem si něco uvědomil.
Skupina nijak nešetřila technickými termíny o hře – úkoly, kampaně, příběhové předměty a tak dále. Všechny byly samozřejmě na místě, tohle byl virtuální svět, který existoval jen na serverech ve skutečném světě. Naznačili, že vznášející se zámek Aincrad není část světa, která byla po Velkém rozdělení poslána do nebe, ale je to jen lokace pro VRMMO hru s názvem Sword Art Online.
Kizmel o ničem z toho samozřejmě nevěděla. V tomhle světě se narodila jako temná elfka a byla tu vychována a probojovala se až k rytířskému titulu. Kdo ví, jak si slova hráčů hry vykládá? Víme jistě, že ta interpretace nijak nepoškodí její umělou inteligenci?
Lind a Kibaó došli až k úplnému úpatí kopce, kde se přidali ke svým kamarádům a začali diskutovat.
Teď byl čas, abych Kizmel řekl, co jsem předtím nevyslovil – pokud jsem o ní tedy nepřemýšlel jako o pomocném NPC, ale jako o parťačce… kamarádce.
„Kizmel,“ zamumlal jsem. Můj hlas musel něco prozradit, protože se ke mně otočila nejen rytířka temných elfů, ale i lidská šermířka. „Poslouchej… já ani Asuna jsme se v tomhle zámku nenarodili. Oba jsme sem byli přivedeni z dalekého místa a bojujeme, abychom se vrátili do našeho světa.“
Asuna se hlasitě nadechla. Lehce jsem pohladil hřbet Kizmeliny ruky a postavil jsem se k ní čelem.
Elfí rytířka mi pohled vracela, trochu zmatený. Neměl jsem jak zjistit, jak je za těmi onyxově černými studánkami zpracovávána informace, kterou jsem jí zrovna prozradil.
Možná jsem to neměl říkat. Možná se tu z ničeho nic objeví GM, odtáhne ji a zresetuje ji.
Po věčnosti mlčenlivých vteřin se Kizmeliny svůdné rty otevřely.
„To jsem samozřejmě věděla.“
„…Co…?“
„Rozhodla jsem se, že se vás na to nebudu ptát. To je poslední velké zaklínadlo lidstva, není-liž tomu tak? Přivolat válečníky z cizí země a nechat je bojovat, aby sjednotili všechny Pilíře nebes v jeden… My, temní elfové, jsem v mnohém titíž – pokračujeme v našem dlouhém boji, abychom ochránili všechny tajné klíče před lesními elfy a zachovali pečeť Svatyně…“
„…Ehm… no… asi jo…?“
Kizmelin popis byl jednoduchou interpretací incidentu SAO tak, že se to k příběhu hry hodilo. Nenapadalo mě, proč bych měl její porozumění převracet, abych jí to vyjasnil. Místo toho jsem s jejím vysvětlením souhlasil a ona se usmála.
„Máme teleportační zaklínadla, jež nám umožňují cestovat mezi podlažími, a tak nepotřebujeme Pilíře nebes, na nichž jsou lidé tak závislí. Pokud si to ale přejete, ve vašem úkolu vám pomohu. Ale mám svou cenu.“ Její úsměv byl teď větší a střídavě se dívala na mě a Asunu. „Jednoho dne mi povíte o zemi, ve které jste se narodili. Jaké jsou vaše rodiny a jak jste byli vychování.“
„…Jo, jasně. Slibuju,“ odpověděl jsem, ochromila mě náhlá myšlenka.
Má cenu trvat na tom, že je Aincrad jen virtuální svět a hra? Pro Kizmel i pro Asunu a mě je tenhle svět jedinou realitou. Herní termín „úkol“ byl prostě lidský termín pro povinnost. Co je na tom špatného?
„A také ti povíme o našem lidském jazyce. Pokud budeme bojovat v labyrintu – tak my říkáme Pilíři nebes – budeš muset znát naše výrazy.“
„Ty se naučím moc ráda,“ odpověděla Kizmel. Vycítil jsem, že se Asuna usmívá.
„Promiňte za to čekání. Došli jsme k rozhodnutí,“ prohlásil Lind a naše trojice se podívala k úpatí kopce. Bojovník se šavlí se očividně nechtěl ke Kizmel přibližovat, ale přemohl své váhání a udělal několik kroků ke svahu.
„Přejdu k věci… jak Brigáda dračích rytířů, tak i Aincradská osvoboditelská síla se rozhodly, že kampaňový úkol přerušíme.“
Co?
Byl jsem lehce – ne, vlastně hrozně moc – překvapen, ale dal jsem si pozor, aby mi to na tváři nebylo znát.
„Je ale pořád nezbytné zjistit, jestli se dá z kampaně získat nějaká výhoda, která bude k porážce bosse podlaží zásadní. Byli bychom rádi, kdyby tohle zajistila vaše skupina.“
Co?
Znovu jsem zachoval klidnou tvář. Místo toho jsem se zeptal: „To mi nijak nevadí, ale co budete dělat vy?“
Lind vypadal nesvůj a Kibaó trapné ticho zaplnil svým naštvaným, ale rezignovaným zavytím: „To je jasný! My zmapujem labyrint! Kdybysme to nechali na vás a někdo by zemřel, v noci by se mi špatně spalo!“
„…Aha,“ odvětil jsem a můj stoický výraz byl narušen kyselým úsměvem. Asuna si povzdechla a zamumlala: „I tak se to dá říct.“
Ale byla to nejspíš nejlepší možná volba. Záhadný Morte se neobjevil, ale nejspíš je pořád zaregistrovaný u BDR a má známosti v AOS. Kdyby obě gildy pokračovaly v kampani, Morte by měl další příležitosti rozdmýchat plameny jejich rivality. Musel jsem získat důkaz, že Morte něco plánuje, abych ho mohl veřejně odhalit a donutit ho říct pravdu.
Když už mluvíme o antagonistech… rozhlédl jsem se, hledal jsem Joea a přemýšlel, jak to rozhodnutí vzal. Všiml jsem si ho na kraji skupinky AOS, byl k nám otočený zády a ruce měl za hlavou, zcela očividně trucoval. Znovu mě ohromilo Kibaóovo velení, že zvládne ve své gildě ukočírovat i takové živly.
Nahlas jsem to ale neřekl. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k Lindovi: „Dobře. Dneska je devatenáctého a s bossem chceme bojovat jedenadvacátého. Pokusíme se kampaň dokončit do dvacátého večer a podáme zprávu o výsledcích. Samozřejmě budete muset našim informacím věřit.“
Tentokrát se neohrabaně a ztuhle usmál Lind: „Teď už se o tom s tebou hádat nebudu, Kirito. Předtím jsi říkal, že jako přední hráč uděláš, co bude třeba. Nerad to přiznávám, ale… připomínáš mi Diavela.“
Několikrát se kousl do rtu a pak pokračoval: „Při úplně první strategické poradě v Tolbaně Diavel řekl, že musíme porazit bosse a dostat se na druhé podlaží, abychom všem ukázali, že hra může být dokončena. Že je to naše povinnost nejlepších hráčů. Já… myslel jsem, že vykonávám jeho vůli. Že vytvořit gildu, kterou by vytvořil on, a udělat z ní tu nejlepší… že je to moje povinnost…“
Ostatní členové BDR jako Hafner nebo Šivata, i členové AOS, mlčky poslouchali Lindovo nečekané přiznání nejniternějších pocitů. Když znovu vzhlédl, měl v očích nové světlo odhodlání. Zadíval se na mě a položil otázku, která mě překvapila.
„Teď je asi dobrý čas se na tohle zeptat. Ty jsi slyšel Diavelova poslední slova. Co řekl… na úplném konci?“
Nemohl jsem odpovědět hned.
Samozřejmě ne proto, že bych zapomněl. Ale ta zpráva byla tak krátká a očividná, že jsem nepoznal, jestli v ní je to, v co Lind doufal.
Nemohl jsem si něco vymyslet nebo odmítnout mu to říct. Na okamžik jsem zavřel oči a přivolal jsem si v mysli obraz tváře samozvaného rytíře. Pak jsem odpověděl: „Musíte to odsud převzít. Zabijte bosse… to Diavel řekl.“
Lindova tvář se hned zkroutila a on znovu sklonil hlavu.
Nakonec k mým uším přiletěl s nočním vánkem jeho třesoucí se hlas: „…Uděláme to. Na tomhle podlaží… a dalším a i tom pak. Dračí rytíři vznikli právě proto.“
Otočil se k pětici svých kamarádů, hlavu měl stále skloněnou. Natáhl zaťatou pěst. Hafner, zástupce vůdce skupiny, ho napodobil, pak šermíř Šivata, Naga s řemdihem i další dva, jejichž jména jsem zatím neznal. Všichni zasalutovali zaťatou pěstí.
Když se Lind znovu otočil, měl už záda narovnaná a ve tváři měl obvyklý povznesený a elitní výraz. Podíval se na mě, pak na Kibaóa a ztuhle prohlásil: „BDR začne ráno procházet labyrintem. Na poradním místě v Zumfutu se setkáme dvacátého v sedmnáct nula nula. Dobrou noc.“
I Kibaó sledoval bez obvyklých sarkastických poznámek odchod šesti Dračích rytířů přes trávu k východu. Nakonec se mu ale jeho hněv vrátil a on si odplivl.
„Kch! Blbej spratek, vždycky na nás shlíží, jako by byl něco extra! Jako bych já Diavelovu vůli neplnil! No tak, dem! Najdem tu zatracenou místnost bosse!“
Ostatní členové AOS souhlasně zakřičeli a tucet bojovníků odešel k západu. Podle všeho měli základnu v dalším městě.
Kibaó, který šel na konci skupiny, ušel asi pět metrů, pak se zastavil a otočil se k nám.
„Hele, kluku…,“ na okamžik se zarazil a zatvářil se, jako by pil lektvar s protijedem, „…pane… Kirito…“
Vykulil jsem oči a Asuna zabublala něco, co znělo jako „Frb!“ Kibaó si naštěstí našich reakcí zřejmě nevšiml. Poškrábal se ve svých kaktusovitých vlasech.
„Nebudu ti děkovat, protožes mi ukradl úkol přímo pod nosem. Ale… začínám mít pocit, že mít v naší skupině chlapa jako ty – ale jen jednoho! – není zas tak hrozný. To je všecko.“
Otočil se, aby dohnal svou skupinu. Já stihl odpovědět jedinou větou: „Příště mi nemusíš říkat pane.“
Mávl rukou v odpověď a sešel svah kopce, pak vůdce Aincradské osvoboditelské síly zmizel.
Jakmile jsme už jejich kroky neslyšeli a neviděli jsme barevné kurzory, Asuna dlouze a hluboce vydechla.
Podíval jsem se na ni a ona mi pohled opětovala. Uvědomil jsem si, že jsem jí neřekl nic o tom, že zatímco spala, odešel jsem sám dokončit úkol. Nevypadala naštvaně, ale klidně to může být další úroveň její zloby, při které vypadá normálně. Věděl jsem tedy, že to téma musím nahodit opatrně.
„Ehm… určitě mi máš mnoho co říct…“
„Jistě.“
„Ja-jasně.“
„Ale klidně počkám, než se vrátíme do tábora.“
„Ja-jasně.“
Tajně jsem si oddechl úlevou a otočil se ke Kizmel. Rytířka temných elfů se mlčky dívala směrem, kterým odešli členové AOS. Když si všimla mého pohledu, usmála se.
„Vaše lidské rytířské brigády vůbec nejsou špatné, ale moji rytíři jerlínu by je strčili do kapsy.“
„N-no, jak jinak. My jim ale říkáme gildy.“
„To si zapamatuji. Ale Kirito… takovou lehkovážnost neschvaluji. Kdybych se neprobudila a nezjistila, že ve stanu nejsi, nedostaly bychom se sem včas.“
„P-promiň. A… díky.“
Takže to Kizmel si mé nepřítomnosti všimla jako první, ne Asuna. Má parťačka musela vycítit, na co myslím, protože našpulila rty a řekla: „To já navrhla, abychom se za tebou vydaly, víš. Došlo mi, že zase plánuješ něco šíleného. A měla jsem pravdu… a tos mi říkal, abych proti sobě neštvala gildy.“
„P-promiň. A díky.“
Oběma jsem se hluboce uklonil a vyndal jsem z kapsy pláště svinutý pergamen – velitelovy rozkazy, které jsem ukradl z tábora lesních elfů.
„No, nechme labyrint na nich a donesme tohle zlobidlo našemu milému veliteli.“

16 komentářů:

  1. Jako vždy výborný překlad. Díky.
    Nalezen překlep: "My zpamujem labyrint!"

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad..tohle mi ty velikonice zlepšilo..o dost :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Copak, koledování se nějak vymklo? :D

      Vymazat
    2. Nejlepší je zamknout se doma a tvářit se, že jsi někde pryč. Funguje to u nás už léta! :D

      Vymazat
    3. I tady vy mohlo, kdyby ve 12 ještě nespím :D

      Vymazat
    4. Nj, to je pak problém :D

      Vymazat
  3. Mě nějak stalkuješ ne ? :D vždycky když něco ztratím tak to sem prskáš jak vzteklá :D Děkuji. Jako vždy super překlady :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že jak vzteklá :D A holt nemáš ztrácet věci! :D

      Vymazat
    2. :D :D pardon mno. Asi je budu ztrácet častěji :D uvidíme jestli ještě zrychlíš :D

      Vymazat
    3. Abych na truc nepřestala úplně :D

      Vymazat