úterý 8. května 2018

Kapitola sedmá, část druhá

Druhá a poslední část sedmé kapitoly. Ještě kousek a budeme v půlce dvanácté knihy! Ten ovšem přibude zase až za nějakou delší chvíli, je trochu delší (byť ne tolik jako první část sedmé kapitoly). Mezitím mi můžete do komentářů vymýšlet, jaké vedlejší příběhy vás zajímají. Jejich seznam naleznete v rubrice Vedlejší příběhy a vybírat můžete z těch bez odkazů.

Bylo to, jak Cardinal předpověděla. Když jsme Eugea uviděli na schodech, zrovna zavíral těžký svazek, který mu ležel na kolenou.
Došel jsem k němu: „Jsme zpátky. Promiň, žes tu byl tak dlouho sám.“
Eugeo se kdovíproč lehce zachvěl, několikrát zamrkal a teprve pak se na mě podíval: „Ach… Kirito. Jak dlouho to bylo…?“
„Hm? Ehm…“
Rozhlédl jsem se, ale nikde tu nebyly hodiny ani okna. Cardinal si odkašlala a odpověděla: „Asi dvě hodiny. Už vyšlo slunce. Co si myslíš o dlouhé historii lidského světa?“
„Hm… co jen říct?“ odpověděl Eugeo, kousl se do rtu a přejížděl pohledem po okolí, hledal správná slova. „…Vážně se všechno v té knize stalo? Jen mám pocit… že čtu seznam velmi příhodných pohádek. Chci říct, že většina záznamů je prostě ‚na tomhle místě se stalo tohle nebo tamto, Rytíři jednoty to vyřešili, a proto se k Seznamu tabu přidalo to nebo ono‘… nic moc dalšího tam není.“
„Ale přesně to historické záznamy jsou. A církev Axiom má ve stylu zablokovat každou díru v sítu, dokud nepřestane téct voda,“ zavrčela Cardinal. Eugeo vypadal šokovaně. Tomu jsem se nedivil – určitě nikdy nikoho neslyšel církev tak otevřeně kritizovat, a už vůbec ne někoho tak mladého.
„Ehm… kdo že tedy jsi…?“
„Ach, jmenuje se Cardinal,“ odpověděl jsem. „Je, no… jiný, bývalý pontifik. Nynější pontifik, Administrátorka, si přivlastnila její pozici.“
Eugeo udělal v hrdle zvláštní zvuk polknutí a ucouvl.
„V pohodě, nemusíš se bát. Pomůže nám v boji proti Rytířům jednoty.“
„Po-pomůže…?“
„Přesně tak. Její misí je zastavit Administrátorku a znovu převzít vládu nad světem. Takže, ehm… pracujeme na stejné straně,“ vysvětlil jsem. Vysvětlení to bylo hrozně krátké a nelhal jsem mu, ale neplánoval jsem mu vysvětlit, že první co Cardinal po znovuzískání své moci udělá, bude předčasné zničení Podsvětí. Nakonec o tom Eugeovi budu muset říct, ale teď jsem vůbec netušil, jak takové široké téma nakousnout.
Můj kamarád, v podstatě chodící upřímnost sama, se na Cardinal díval bez jakýchkoli pochyb. Slabě se pousmál. „Aha… tak to jsou velmi dobré zprávy. Pokud jsi bývalý pontifik, to bys nám mohla říct, jestli je Rytířka jednoty Alice Synthesis Thirty stejná osoba jako Alice Zuberg z Rulidu? A jestli jo… jde ji nějak vrátit zpět?“
Cardinal při odpovědi vypadala sklesle: „Omlouvám se… ale mé zdroje informací jsou tady velmi omezené. Vím jenom to, co mé malé množství pomocníků přímo vidí a slyší. Katedrálu a střed Centorie mám vcelku zmapované, ale čím dále jdeš… vím o zrození Rytířky jednoty jménem Alice, ale teď nemám jak zjistit podrobnosti…“
Eugeo napřed vypadal zkroušeně, ale když uslyšel, co Cardinal říkala dál, zprudka se nadechl.
„…Ale mohu vás naučit, jak zvrátit Rituál syntézy, Posvátné umění, které Rytíře jednoty vytváří.“
Cardinal se podívala na Eugea, pak na mě a jednoduše pronesla: „Prostě vyjměte Pietní modul, který byl zasazen do jejich duší.“
„Pie…tní modul…?“ opakoval Eugeo, neznámá slova mu přes jazyk moc dobře nešla.
Rychle jsem pomohl: „Modul, to je něco jako, ehm, část. Pamatuješ, co jsme viděli, když jsme v růžové zahradě bojovali s Eldriem? Když se začal chovat divně…“
„Jo… ten fialový krystal, který mu začal vystupovat z čela…“
„Přesně to,“ přitakala Cardinal a svou holí ve vzduchu nakreslila čáru, uprostřed ji rozdělila. „Pietní modul je vytvořen k tomu, aby přerušil spojení mezi vzpomínkami. Takže skryje minulost budoucího Rytíře jednoty a přiměje ho k naprosté poslušnosti církvi Axiom a pontifikovi. Ale tak násilné a složité kouzlo samozřejmě není stabilní. Pokud jsou stimulovány a aktivovány zásadní vzpomínky kolem modulu, začnou rušit účinky kouzla. Což jste sami viděli.“
„Takže… abychom to Posvátné umění zvrátili, musíme Rytíře přimět konfrontovat jejich staré vzpomínky?“ zeptal jsem se nadšeně, ale Cardinal to nepotvrdila.
„Ne, to nestačí. Musí se splnit ještě jedna další věc.“
„A-a to jaká?“ zeptal se Eugeo a naklonil se kupředu.
„Vrátit to, co existovalo v místě, kam je modul vložen – tedy nejcennější vzpomínky jedince. Obvykle jsou to vzpomínky na jejich nejdražšího člověka. Nepamatujete si náhodou, co jste mu řekli, že tak silně zareagoval?“
Než jsem vůbec začal vzpomínat, Eugeo už odpověděl.
„Ano, bylo to jméno jeho matky. Ten krystal pak skoro vypadl z jeho hlavy.“
„To tedy bude ono… Eldrieho vzpomínky na matku byly odstraněny a na jejich místo byl vložen modul. Administrátorka nepotřebuje minulost Rytířů jednoty, ale vzpomínky mají silnou vazbu na dovednosti. Pokud by zničila všechny vzpomínky, jejich síla jakožto rytířů – vládnutí meči, techniky, Posvátná umění – by byla ztracena. Abych prodloužila vlastní život, odebrala jsem si mnoho vzpomínek. S tím se ztratilo i mnoho vědomostí a schopností, které jsem se dříve naučila…“
Cardinal si pak povzdechla a pokračovala: „…Ale zpět k věci. Administrátorka vzala nejcennější vzpomínky všech Rytířů jednoty. Pokud je vy nenajdete, pak ani odstranění Pietního modulu nenavrátí vzpomínky do dřívějšího stavu. A v nejhorším možném případě by to mohlo vzpomínky i poškodit.“
„Vzpomínky… ale pak… co když Administrátorka prostě zničí ty vzpomínky, které jim vezme?“ zeptal jsem se, ačkoli jsem si nebyl jistý, že chci znát odpověď.
Cardinal se zamyslela, přitom se mračila. „Ne… nemyslím, že by to udělala. Administrátorka je především nanejvýš opatrná žena. Nezničila by něco, co by mohla ještě někdy použít. Ale jsem si zcela jistá, že je má uloženy ve své komnatě na vrcholku Centorijské katedrály…“
Slova „na vrcholku katedrály“ mnou projela jako elektrický náboj a připomněla mi nějaký pocit, který ale zmizel, než jsem ho zcela určil. Pokusil jsem se podivné pachuti zbavit tím, že jsem řekl: „Takže ty kousky vzpomínek potřebujeme, abychom Rytíře jednoty navrátili k normálu, ale abychom je získali, musíme se dostat skrz Rytíře a dojít na vrchní podlaží, kde je Administrátorka…“
„Nepředpokládejte, že Rytíře jednoty snadno porazíte, aniž byste je museli zabít,“ řekla s pohledem upřeným na mě. „Jediné, co pro vás mohu udělat, je dát vám vybavení rovnocenné s jejich. Zbytek už je jen na vás.“
„Počkej… ty s námi nepůjdeš?“ zeptal jsem se. Spoléhal jsem na její pomoc jakožto mága v zadní linii s neomezenými léčivými schopnostmi.
Ale Cardinal prostě odpověděla: „Pokud odejdu z Velké knihovny, Administrátorka to okamžitě vycítí a my budeme muset bojovat jak proti ní, tak proti všem jejím Rytířům zároveň. Ale pokud si troufáte na deset Rytířů jednotky najednou, můžeme to zkusit. Nuže?“
Při svém návrhu se ušklíbla. S Eugeem jsme hned začali vrtět hlavou.
„Administrátorka má ale stále nejspíš v plánu zajmout vás dva živé a udělat z vás Rytíře. Pokud odejdete sami, pošle za vámi méně Rytířů. Abyste se dostali až na vrcholek Katedrály, budete je muset porazit.“
„Hmm…“
Pravda – když jsou vaši protivníci v přesile, je chytré, abyste ze sebe udělali návnadu a rozdělili protivníky na co nejmenší jednotky. Ale i pokud v tomhle uspějeme, budeme čelit nejsilnějším bojovníkům na světě. I proti Eldriemu jsme skoro neměli šanci. Myslím, že pokud budeme čelit dvěma Rytířům najednou, bude to náš konec.
Zatímco jsem přemýšlel, objevil se na Eugeově tváři vážný výraz. Řekl: „Dobrá. Pokud musíme bojovat, budeme bojovat. Pokud musíme zabít… pak nemáme na výběr. Na to jsem byl připravený od chvíle, co jsme utekli z naší cely. Ale… co když budeme muset čelit Alici? Nemůžu proti ní bojovat. Jsem tu, abych ji získal zpět.“
„Hmm. To máš pravdu. Vím o tvém cíli, Eugeo. Nuže dobrá, pokud narazíte na Rytířku jednoty Alici, můžete použít toto,“ odpověděla Cardinal a vyndala z kapsy svého černého hávu dvě malinké dýky.
Měly jednoduchý tvar, vypadaly jako kříže, delší konec byl ostrý. Jedinou ozdobou byl jemný řetízek, který byl provlečen dírou v jílci. Cardinal dala každému z nás jednu měděnou dýku. Chytil jsem malinkou rukojeť mezi prsty – a ohromilo mě, jak je dýka těžká. Neměly ani dvacet centimetrů na délku, ale byly těžké jako oficiální meče na Akademii.
„Co je to…? Nějaká superzbraň, která zabije po prvním úderu?“ zeptal jsem se. Držel jsem dýku za řetízek, nechával jsem ji se pomalu otáčet, abych si ji mohl pořádně prohlédnout.
„Ta dýka je přesně tak silná, jak i vypadá. Nemá téměř žádnou útočnou sílu,“ odpověděla Cardinal. „Ale koho její čepel probodne, bude okamžitě spojen se mnou v knihovně skrze nerozbitné spojení. Takže na ně budu moci použít všechna svá Posvátná umění. Ty dýky jsou mou součástí. Eugeo, stačí, aby ses vyhnul Aliciným útokům a trefil ji tou dýkou, do jakékoli části těla. Skoro jí to neublíží. Já ji hned uložím do hlubokého spánku, který bude trvat, dokud nezískáte její vzpomínky a nezrušíte syntézu.“
„Hlubokého… spánku…,“ zamumlal Eugeo a podezřívavě si prohlížel tmavě červenou čepel v ruce. Zřejmě se mu příčila představa, že by měl Alici ublížit, i kdyby to bylo jen slaboučkým nožíkem.
Poplácal jsem ho po zádech: „Věřme jí, Eugeo. Pokud budeme muset bojovat proti Alici a naší jedinou možností bude ji přivést do bezvědomí, tak skončíme ošklivě poraněni. A ona taky. Zato tohle jí neublíží o nic víc než kousnutí bažinaté mouchy.“
„…Až na to, že ty lidi nekoušou,“ opravil mě Eugeo, očividně už byl zase sám sebou. Otočil se ke Cardinal: „Dobře. Pokud Alici nepřesvědčíme, použiju to.“
Pevně dýku sevřel a přikývl, aby ujistil sám sebe. Úlevně jsem vydechl a podíval jsem se na svůj vlastní nůž ve tvaru kříže.
„…Cardinal, říkalas, že je součástí tebe, viď? Co to znamená?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny. „To, že s Administrátorkou dokážeme vygenerovat jakýkoli předmět, neznamená, že je děláme z ničeho.“
„Co…?“
„Na světě je omezený počet zdrojů. To víš z toho, jak Gigas Cedar zabraňoval tomu, aby v jeho stínu rostla pole. A podobně – když chci já generovat předmět s jistou úrovní priority, musím obětovat něco rovnocenné substance. Když jsem před všemi těmi roky bojovala proti Administrátorce, přivolala ona meč a já generovala hůl – a přesně v tu chvíli zmizelo z její komnaty několik velice hodnotných pokladů, hehe.“
Koncem holi přejela po podlaze, vypadala, že je se sebou docela spokojená. „Ale jak vidíš, tahle knihovna je uzavřeným prostorem. Nemám tu žádné pozoruhodné předměty, které bych mohla změnit ve zbraně o vysoké prioritě. Ten bezpočet knih tady je samozřejmě velice hodnotný, ale to jen kvůli tomu, co je v nich zapsáno. Přemýšlela jsem, že použiju tuhle hůl, ale budu ji potřebovat k boji proti Administrátorce. Tyto zbraně tedy můžu vytvořit jen z jediné substituce, svého vlastního těla. Je extrémně hodnotné – mám nejvyšší úroveň Autority, která je na tomto světě možná.“
„Tvoje…“
„Tělo…?“
S Eugeem jsme zírali na její drobné a křehké tělo, od hlavy až k patám. Skoro hned mi došlo, jak nezdvořilé to je, a odhlédl jsem, ale napřed jsem se ujistil, že má všechny končetiny. Několikrát jsem už skoro něco řekl, ale pokaždé jsem se zastavil. Teprve až po chvíli se mi to podařilo: „…Ta-takže, ehm… jsi odřízla část svého těla a změnila ho v předmět… a pak ti ta část zase narostla…?“
„Hlupáku! Co by to bylo za oběť? Tohle jsem použila.“
Otočila hlavu ke straně a rychle projela prsty skrz krátké hnědé kudrlinky nad krkem.
„Ach… tvoje vlasy…“
„Cena za každou dýku je pramínek vlasů, které mi rostou už dvě stě let. Kdybyste přišli dříve, mohla jsem vám je ukázat, než jsem je odstřihla,“ škádlila nás, ale její oči vypadaly trochu smutně. Možná ta její část pocházela z mladé dívky, která byla tělesným základem Cardinal.
O chviličku později z ní byla moudrá stařena: „A ačkoli jsou ty čepele malé, jsou dost ostré a tvrdé na to, aby pronikly zbrojí Rytíře jednoty. A jelikož jsou svým způsobem stále součástí mého těla, mohou se ke mně napojit skrze prázdnotu, jež obklopuje knihovnu. Ty dýky jsem vytvořila tak, aby se daly použít přímo proti Administrátorce. Bude třeba, abyste do jejího těla dýku dostali, aniž byste přitom padli za oběť jejím zuřivým útokům. Ta druhá je záložní, ale pokud napoprvé uspějete, nebudete ji potřebovat.“
„Páni… žádný nátlak nebo tak něco…“
Podíval jsem se na nůž v ruce a všiml si, že tmavě hnědá barva je stejná jako barva vlasů pod kloboukem Cardinal.
Ačkoli bylo vysvětlení plné neznámých slov, Eugeo zřejmě pochopil, jak je zbraň důležitá. Zakoktal se: „Ehm… a-a jsi si jistá? Nevadí, že jeden z těch cenných nožů použijeme na Alici…?“
„Nevadí mi to. A tak či tak…“
Odmlčela se a těma vševědoucíma očima se podívala přímo skrze mě.
Pokud si to celé skončí tím, že si budu muset vybrat, kterých deset duší vezmu do skutečného světa, vezmu Eugea i Alici. Budu potřebovat pomoc Cardinal, aby zrušila to vymytí Alicina mozku. Tohle vysvětlení bude asi lepší nechat až na potom, co se Alice vrátí k normálu. Eugeo bude možná s únikovým plánem ze světa odsouzeného k zániku souhlasit, zvlášť, když tak zachrání i někoho, na kom mu skutečně záleží. Musím ho přimět souhlasit.
Sevřel jsem jemný řetízek a frustrovaně si uvědomoval, že už jsem bral plán na úplné zničení světa jako jediné východisko. Možná je konec Podsvětí skutečně nevyhnutelný. Ale i pokud tomu tak je, Cardinal musí být jednou z těch deseti – i pokud ji budu muset přelstít.
Otočil jsem se, abych tomu vševědoucímu pohledu unikl, a rozepnul jsem si límeček, abych si mohl dát kolem krku řetízek nože. Jakmile udělal Eugeo to samé, vzpomněl jsem si na něco, co předtím Cardinal řekla.
„Mimochodem… říkala jsi, že když generuješ předměty, musíš za to zaplatit. Takže z čeho jsi vytvořila všechno to jídlo a pití, co jsi nám po našem příchodu nabídla?“
Cardinal lehce pokrčila rameny a ušklíbla se: „Tím se nezatěžujte. Jen nějaké dvě nebo tři právní knihy, které stejně nikdo postrádat nebude.“
Nadšenec do historie Eugeo znovu zvláštně hlasitě polkl a pevně sevřel řetízek kolem krku oběma rukama.
„Hm? Copak, nedáte si ještě? Stále rostete…“
Zvedl hůl a chtěla jí mávnout, ale Eugeo hned zuřivě zamával rukama a vrtěl hlavou.
„N-ne, jsem plný, přísahám! Ra-radši bych si poslechnul tvůj příběh.“
„Nemusíš se ostýchat,“ zamumlala Cardinal s tak drzým úsměvem, že bych přísahal, že ho schválně škádlila. Opřela hůl o zem, odkašlala si a pokračovala: „Trochu jsme odbočili. Jak už jsem říkala, ty dva nože jsou má tajná zbraň. Vy se budete snažit jimi zasáhnout své cíle – Eugeo Alici a Kirito Administrátorku. Udělejte, co bude třeba, abyste zvýšili své šance na úspěch – přepadení, hraní si na mrtvoly, cokoli. Pokud je něco, v čem dle mého jednoznačně převyšujete Rytíře jednoty, pak jsou to vaše úskoky… ehm, tedy, vaše praktičnost v nouzi.“
Než mohl Eugeo po právu protestovat na tu poslední poznámku, řekl jsem: „Naprosto souhlasím. Rád bych využil všemožných triků… ale naneštěstí mají výhodu domácího hřiště. Potřebujeme být připraveni na přímý boj. Předtím jsi řekla, že nám dáš vybavení rovnocenné s tím Rytířů jednoty, Cardinal. Takže nám dáš hromadu Božích nástrojů v podobě zbroje a zbraní?“
I v tak beznadějné chvíli zareagovaly mé instinkty z doby Aincradu a já zatoužil po legendárním vybavení. Ale Cardinal se zatvářila rozhořčeně: „Poslouchal jsi mě vůbec, ty hlupáku? Abych generovala objekt vysoké úrovně…“
„Jasně, jasně… musíš obětovat objekt stejné hodnoty… jasně…“
„Netvař se jako dítě, kterému zrovna spadla zmrzlina na zem! Skoro se až sama sebe ptám, proč ses vůbec rozhodl mi pomáhat. Zaprvé, věřím, že si jistě uvědomuješ, že zbraň dokonale neposlouchá tvé příkazy od chvíle, kdy se jí poprvé dotkneš. Je jedno, jak mocná je čepel, jež ti dám, ani omylem se nevyrovná zbraním, které Rytíři jednoty používají už desítky let a které jsou jako prodloužením jejich vlastních těl.“
Vzpomněl jsem si, jak se Eldrieho bič pohyboval vzduchem, jako by měl vlastní mysl, jako nějaký stříbrný had, a musel jsem s její poznámkou souhlasit. I v SAO platilo, že i když jste získali novou vzácnou zbraň, vyzkoušeli jste ji v bezpečí, než jste ji začali skutečně používat.
Byl jsem zklamaný víc, než kdyby mi spadla zmrzlina na zem – spíš jako bych zjistil, že roztekla všechna zmrzlina na světě. Cardinal byla částečně otrávená a částečně mě litovala: „A navíc, proč bych vám dávala mocné zbraně, když už máte vlastní skvělé zbraně, které dobře znáte?“
„Co?“ zareagoval okamžitě Eugeo. „Získáš pro nás můj Meč modré růže a Kiritův… černý meč?“
„Jinak to nepůjde. Ty dva meče jsou vskutku boží. Jeden je zbraň jednoho ze čtyř dračích rytířů, druhý je podstatou démonického stromu, který absorboval zdroje země po celá staletí. I Administrátorka a já bychom měly problém hned produkovat zbraně takové úrovně. A navíc jste s nimi hojně trénovali.“
„Ach… no, mohla jsi zmínit, že to zvládneš,“ našpulil jsem rty a opřel se o nejbližší regál. Už jsem se skoro vzdal toho, že se nám meče, zabavené, když jsme byli hozeni do žaláře, kdy vrátí. To, že je dostaneme zpět, byla ta nejlepší možná zpráva.
„Ale… nedokážeš je sem teleportovat, co?“
„Ne. Zřejmě už to všechno začínáš chápat,“ odpověděla Cardinal. Překřížila paže, vypadala znepokojeně. „Předpokládám, že jsou vaše meče uschovány ve zbrojnici ve třetím patře. Nejbližší zadní vrátka, kterými vás mohu vyhodit, jsou od zbrojnice asi jen třicet melů, ale jak už víte, každé dveře mohu použít jen jedinkrát. Hmyz, kterým po vás Administrátorka pátrá, je hned zavalí, víte. Takže jakmile ze dveří vyjdete, abyste si ze zbrojnice vzali meče, budete muset pokračovat věží nahoru. Naštěstí je veliké schodiště hned před zbrojnicí.“
„Hm, začneme ze třetího patra… na jakém patře je komnata Administrátorky?“
„Centorijská katedrála roste každým rokem, takže hádám… že teď už to bude kolem stovky pater…“
„Stovky…“
Zalapal jsem po dechu. Pravda, bílá věž tak je vysoká, že ať už se na ni díváte odkudkoli z Centorie, její vrcholek nikdy nevidíte… ale nemyslel jsem si, že bude mít více pater než některé skutečné výškové budovy. Myšlenka, že možná budeme muset bojovat na úplně každém patře, mě už teď vyčerpávala, a tak jsem si postěžoval: „Ehm, nemohla bys nás nechat začít někde na padesátém patře nebo tak…?“
„Všechno je jen o tvé perspektivě, Kirito,“ vložil se do toho Eugeo, který byl oproti mě desetinásobným optimistou. „Čím déle nám bude trvat se tam dostat, tím více budeme mít mezi jednotlivými oponenty času.“
„…Ehm, no, to je možná pravda, ale…“
Sklouzával jsem zády o regál, až jsem nakonec úplně seděl na zemi. „No… jednou jsem už přece vylezl po schodech staré Tokijské věže…“
„Co?“
„Ehm, promiň, to nic. No ale, asi už tedy máme plán. Napřed získáme meče ze zbrojnice. Pak budeme stoupat věží a porážet všechny Rytíře jednoty, které cestou potkáme. Pokud narazíme na Alici, uspíme ji nožem a pošleme ji do knihovny. Jakmile se dostaneme do stého patra, bodneme Administrátorku druhým nožem a najdeme úlomek paměti Alice.“
Konečně jsem měl pocit, že mám v mysli modrotisk naší mise. Pak ale Cardinal poznamenala: „Bohužel musíte udělat ještě něco.“
„Ehm… a-a to co?“
„Vaše meče jsou vskutku mocné, ale nebudou stačit na to, abyste porazili Rytíře jednoty. Ti mohou znásobit schopnosti svých zbraní na mnohonásobek původní hodnoty.“
„Ach… ty myslíš to Dokonalé ovládnutí zbraně…?“ zeptal se chraplavě Eugeo.
Cardinal to vysvětlila: „Boží nástroje-zbraně přebírají výrazné kvality objektů, které byly použity jako jejich základ. Eldrieho Bič ledových šupin byl dříve dvojhlavým bílým hadem, který vládl největšímu jezeru na východě, dokud ho Administrátorka nechytila živého a nezměnila jej ve zbraň. Ale i jako spící bič má rychlost hada, ostrost jeho šupin a přesnost jeho míření. Dokonalé ovládnutí je stav, při němž se uvolní vzpomínky zbraně a kdy může zbraň používat útoky, které by normálně nebyly možné.“
„Super, takže to, že se jeho bič změnil v hada, nebyla jen nějaká iluzorní magie…,“ zaúpěl jsem a promnul jsem si už skoro úplně vyhojenou ránu na hrudi, kde mě Eldrieho bič udeřil. Doufal jsem, že ten had neměl nějaký pomalu účinkující jed.
Cardinal pokračovala: „Všichni Rytíři jednoty mají Dokonalé ovládnutí nad zbraněmi, jež jim Administrátorka dala – a stejně tak mistrně ovládají i náročná a rychlá Posvátná umění a umí jich dobře využít. Nebudete mít mnoho času je nacvičit, ale musíte se přinejmenším naučit odemknout Dokonalé ovládnutí vašich mečů, jinak jsou vaše šance na výhru mizivé.“
„Ale… můj černý meč ani nebyl živá bytost, jen obří strom… Jde v něm vůbec odemknout nějaké vzpomínky?“
„Jistě. I ty dýky, které jsem vám dala, v sobě mají vzpomínky – nebo povahu – mých vlasů, a tak mohou, když jsou využity, otevřít cestu ke mně. K tomu využívají stejný proces jako Dokonalé ovládnutí. Tvůj meč, vykovaný z Gigas Cedaru, a Eugeův Meč modré růže, který vznikl z věčného mrazu jeskyně, se tomuto schématu nijak nevymykají.“
„Ta-takže… je to jen… led?“ zalapal po dechu Eugeo. Nedivil jsem se mu – jediná zvláštní schopnost ledu, která mě napadala, byla ta, že je hodně studený. Trošku jsem se nad tím zamýšlel, ale pak jsem si řekl, že pokud jedna ze dvou bohyň tohoto světa říká, že to tak je, musí to být pravda.
„No… jestli nám ukážeš, jak to udělat, určitě bude Dokonalé ovládnutí fungovat i na naše meče. Rád se naučím nějaký super ultimátní útok. Tak jak to je?“
A zase jsem takovou odpověď nečekal. „Nebuď naivní! Popíšu vám odemykací techniku, ale jaký útočný styl s tím provedete, to už je jen na vás.“
„Ehm… co? Jakto?“
„Jádrem Dokonalého ovládnutí zbraně je technika Uvolnění vzpomínek, ale nestačí jen odrecitovat Posvátná umění. Musíte použít své mysli, abyste si představili uvolněnou podobu svých zbraní. Vlastně je tento mentální proces vzpomínání pro úspěch zásadnější než samotná technika Dokonalého ovládnutí. To jelikož síla představivosti tvoří základy světa – schopnost inkarnovat to, co si představujete…“
Asi od půlky překotně odvyprávěného vysvětlení jsem netušil, co vlastně říká. Konkrétně jsem si nebyl jistý, zda je slovo inkarnovat z Posvátného, anebo obecného jazyka. Než jsem ji ale mohl požádat o objasnění, na něco jsem si vzpomněl.
Bylo to… ano, před dvěma a půl měsíci. Když jsem klečel před otrhanými lístky poničených zefyrií v zahradě Akademie mistrovství meče, někdo – pomocnice Cardinal, malá černá pavoučice Charlotte – mi něco zašeptala. I ona zmínila, že jsou všechna Posvátná umění jen nástrojem k přetvoření a shromáždění moci představivosti.
Podle jejího návrhu jsem použil mysl k tomu, abych si představil, jak životní energii čtyř Posvátných květin v záhoncích kolem přetéká do poničených rostlinek. Nahlas jsem neřekl ani jediné slovo, a přesto vzduchem teklo zelené světlo a obklopilo pupeny… a přivedlo zefyrie zpět k životu.
To musel být ten „proces vzpomínání“, o kterém Cardinal mluvila. V tom případě je asi vážně nemožné vyjádřit vše, co ten jev představuje, příkazem Posvátných umění.
Cardinal na mě vědoucně kývla a pak se otočila k Eugeovi, který tomu zřejmě stále nerozuměl.
„Pojďte se mnou. Odpočineme si a pak ta umění vytvoříme.“

Prošli jsme chodbou plnou historických záznamů, sešli několik schodišť a vrátili se do kulaté místnosti v prvním patře knihovny, kam jsme vešli jako první. Na stolu uprostřed byly talíře plné knedlíčků a sendvičů. Ačkoliv už uběhly alespoň dvě hodiny od chvíle, kdy nám je Cardinal nabídla, stále se z nich kouřilo. Kromě toho, že uzdravily toho, kdo je snědl, zřejmě byly i pod kouzlem, které zabraňovalo jejich chladnutí.
Ten pohled znovu probudil můj hlad, ale když jsem teď věděl, že to všechno bývaly knihy z knihovny, do jídla se mi tolik nechtělo. Cardinal si všimla, jak se s tím potýkáme, a lhostejně řekla: „Jestli si už nedáte, zbavím se jich. Jen by narušovaly vaše mentální procesy.“
„Po-počkej, dej je spíš někam, kde je neuvidíme. Až půjdeme, vezmeme si něco z toho s sebou,“ poprosil jsem. Dívka zavrtěla hlavou, zvedla hůl a poklepala na kraj stolu. Obří talíř se ponořil přímo do jeho povrchu, i s jídlem.
Ze země se pak vynořily tři židle, ke kterým nás pak Cardinal pobídla. Na jednu jsem se posadil a díval jsem se na teď prázdný stůl.
Jelikož se knedlíčky ještě dlouho nevrátí, rozhodl jsem se, že se budu soustředit na obraz svého nepřítomného meče, prozatímně nazvaného Ten černý, ale došlo mi, že jelikož jsem ho použil jen několikrát, vůbec si jeho detaily nevybavím.
Eugeo se pokusil o to samé a výsledky byly podobně frustrující. Zeptal se: „Cardinal… vážně to zvládneme? Jak si mám představit uvolněnou podobu své zbraně, když tady tu zbraň ani nemám…?“
Cardinal na druhé straně k mému překvapené odpověděla: „Je lepší, že tu není. Kdybys měl zbraň před očima, zastavilo by to tvou představivost. Nepotřebuješ oči a ruce, aby ses dotkl skryté vzpomínky v meči, vedl ji a uvolnil. Potřebuješ jen oko svého srdce.“
„Oko… svého srdce,“ zopakoval jsem a vzpomněl jsem si na chvíli, kdy zefyrie ožily. Nedotkl jsem se ani Posvátných květin, ani umírajících zefyrií. Nesoustředil jsem se ani na jedny z nich. Prostě jsem věřil a představil si to – přetékající život, jak se shromažďuje a pohybuje.
Eugeo přikyvoval, nejspíš našel vlastní způsob, jak to pochopit. Dívka v černém hávu se trošku pousmála a přikázala: „Teď si představte své meče, jak leží na stole. Nepřestávejte, dokud vám nepovím.“
„…Dobře.“
„Zkusím to.“
V židlích jsme se narovnali a soustředili jsme se na prázdný stůl. Předtím jsem vypnul po pěti vteřinách, ale tentokrát jsem se dál díval – není třeba pospíchat. Začal jsem vyprázdněním mysli.
Ten černý. Napadlo mě teď, že je celkem kruté ho pořád nazývat tak líným dočasným jménem.
Řemeslníkovi Sadorovi trvalo celý rok, než vrchní větev Gigas Cedaru vytvaroval do podoby meče. Dokončil jej 7. den třetího měsíce. Teď byl dvacátý čtvrtý den pátého měsíce, a tak jsem meč neměl ještě ani tři měsíce. Občas jsem s ním trénoval a leštil ho, ale jinak jsem ho tasil jen v souboji proti prvnímu elitnímu šermíři Uolu Levanteinovi a v opravdovém boji prosti letošnímu prvnímu šermíři, Raiosi Antinousovi. Toť vše.
A v obou případech mi černý meč pomohl. Byl při tom tak silný, že se zdálo, že ta síla může vycházet jedině z jeho vlastní vůle – ačkoli jsem to byl já, kdo sťal Gigas Cedar, ze kterého byl pak meč vyroben. Naše společná historie byla krátká, ale když jsem sevřel jeho rukojeť a použil za jeho pomoci skill meče, tak pocit jednoty a euforie daleko předčil všechny ostatní meče, které jsem kdy měl.
Možná jsem váhal mu dát skutečné jméno proto, jak moc kontrastoval s Eugeovým božím Mečem modré růže.
Bílá a černá. Květina a strom. Ty dva meče si byly v mnohém podobné, ale v mnohém byly opakem jeden druhého.
Když jsme před dvěma roky odešli z Rulidu, měl jsem jistou předtuchu. Vizi toho, jak se jednoho dne Meč modré růže a černý meč střetnou.
Rozum mi říkal, že to není pravda. Eugeo a já, majitelé mečů, jsme neměli vůbec žádný důvod proti sobě bojovat. Ale intuice mi říkala, že to samé nemusí platit pro meče. Přeci jen, to právě Meč modré růže sťal Gigas Cedar…
Nesnažil jsem se vyprázdnit si mysl, naopak jsem ji plnil vzpomínkami a myšlenkami – ale při tom jsem si stále představoval černou čepel ležící na stole. Jednoduchá, kulatá hruška. Černá kůže obtočená kolem jílce. Neobvykle zahnutá záštita. Čepel spíše silnější, černá a trochu průsvitná, jako nějaký drahokam, a zcela nepodobná jakémukoli dřevu, které jsem kdy viděl. Shromažďovala uvnitř světlo a její ostří a špička, ostré jako břitva, se tak lehce třpytily…
Iluze meče, která byla napřed dosti nejistá, se tím, jak mizely roztržité myšlenky, stávala neochvějnou a stálou. Nakonec měla sílu, váhu, a dokonce i teplotu. Na stole byla cítit přítomnost meče.
Zíral jsem na zářící plochou stranu čepele a odněkud jsem uslyšel hlas: „Hlouběji. Musíte se ponořit hlouběji, až se dotknete vzpomínky ukryté v meči, jeho skutečné podstaty.“
Černý meč se nehlučně zvětšil. Zahalil stůl, podlahu, regály a lampy, pak celý svět. V tomhle nekonečném prostoru beze světla jsme existovali jen já a meč. Zvedl se a ve vzduchu se zastavil, rukojeť mířila dolů, špička nahoru. Mé tělo se roztrhlo a zmizelo a cítil jsem, jak je má mysl vtažena do meče.
A pak jsem byl cedrem s kořeny hluboko ve studené zemi.
Byl jsem hluboko v lese, ale nerostl kolem mě ani jediný strom. Stál jsem sám uprostřed kruhovité mýtiny. Pokusil jsem zavolat na mech a úzké révy plazící se po zemi kolem mých nohou, ale neodpověděly.
…Osamělost.
Sužovala mě beznadějná osamělost. Při každém poryvu vánku jsem zoufale natahoval větve, doufal jsem, že se otřu o ostatní, ale pokaždé se mi to jen těsně nepovedlo.
Možná bych na ně dosáhl, kdybych se natáhl ještě dál. A tak jsem kořeny nasával všechnu energii v zemi a listy všechnu energii ve světle. Můj kmen tloustl, větve se natahovaly. Listy podobné jehlám se natahovaly k zářícím zeleným listům nejbližšího dubu.
Běda! Těsně před tím, než jsem se jich dotkl, listy dubu zhnědly, zvadly a všechny najednou opadaly. Z větví, a dokonce i kmene, byla vytažena všechna vlhkost – strom zeslábl a zemřel a vyvrátil se z kořenů. A nejen tento dub. Všechny stromy na kraji kulaté mýtiny umíraly a padaly. Brzy budou mechovým kobercem pokryty i jejich zbytky.
Osaměle jsem naříkal na teď větší mýtině, pak jsem znovu vysával sílu ze země a slunce. Můj kmen se zvětšil a větve se, doprovázeny skřípavým zvukem, natahovaly. Tentokrát jsem se natahoval po druhém nejbližším stromě, vavřínu.
Ale i jeho listy zvadly, než jsem na ně dosáhl, mrtvý kmen uhnil a převrátil se. A stalo se to i stromu vedle něj. A tomu dalšímu. Padalo stále více stromů a prázdné místo se zvětšovalo.
Ostatní stromy umíraly, protože jsem vysával sílu, abych natáhl větve. To jsem chápal, ale ani tak jsem nepřestal snažit se jich dotknout. Kolikrát jsem to jen zopakoval? Nakonec jsem byl více jak desetkrát tak větší než ostatní stromy a i mýtina měla desetinásobnou rozlohu. To samé by se dalo říct o mé osamělosti.
Je jedno, jak moc se budu natahovat, mé tenounké jehličky se listů ostatních stromů nikdy nedotknou. Ale když jsem si tohle uvědomil, bylo už příliš pozdě na to to vrátit. Mé listy a větve spolykaly neuvěřitelné množství slunečního svitu a rozlehlé mřížoví mých kořenů, navzdory mým přáním, pohlcovalo sílu země. Studené prázdné místo každým dnem rostlo, jak jeden strom po druhém padal k zemi mrtvý…
„To stačí,“ řekl náhle hlas a oddělil mě tím od cedru.
Zamrkal jsem. Najednou jsem byl zpět ve Velké knihovně, obklopen nespočtem regálů plných knih, osvětlených lampami a stojících na vyleštěné kamenné podlaze. Přede mnou byl kulatý stůl, na němž byly dva meče. Můj Ten černý a Eugeův Meč modré růže. Oba vypadaly naprosto skutečně, ale být tam nemohly. Oba nám je vzali, když jsme byli vrženi do žaláře.
Prázdně jsem sledoval bílý a černý meč. Z druhé strany stolu se natáhla drobná ruka a chytila jílec černého meče. Ten se zachvěl a tiše zmizel. Pak se dotkla Meče modré růže. Ten taktéž zmizel, jako by ho vcucla do dlaně.
„…Dobře. Získala jsem vzpomínky na meče, které jste přivolali,“ řekla spokojeně Cardinal. Podíval jsem se do očí dívky v černém hávu na druhé straně stolu – a teprve tehdy jsem si uvědomil, že jsem předtím upadl do jakéhosi transu. Zelené oči Eugea vedle mě bezduše bloudily kolem, když sebou náhle trhl a zamrkal.
„…Co? Zrovna jsem byl… na nejvyšším vrcholku… Pohoří na Kraji,“ zamumlal.
Musel jsem se pousmát: „Byls až úplně nahoře, jo?“
„Jo. Bylo tam hrozně zima a cítil jsem se neuvěřitelně osaměle…“
„Nepřestávejte se soustředit,“ vynadala nám Cardinal. Narovnal jsem se, protože jsem si uvědomil, že už jsme se dostávali do povídacího módu. Dívenka měla oči zavřené. Jak se soustředila, její obočí se k sobě trochu přiblížilo. Pak přikývla.
„Ach… myslím, že zjednodušit příkaz bude lepší než vylepšovat samotnou techniku. Začneme u tvého meče, Kirito.“
Poklepala levou rukou na stůl. Bezhlučně se objevil list bílého pergamenu. Levou rukou přejela po pergamenu odshora dolů.
Ten jednoduchý pohyb vytvořil alespoň deset řádků příkazu. List otočila a posunula ho ke mně, pak to samé udělala s Eugeem. Podívali jsme se jeden na druhého a pak jsme se podívali dolů, abychom si papíry prohlédli.
Text byl napsán modročerným inkoustem a byl celý v Posvátném písmu (takže psaný latinkou), žádný příkaz nebyl v obecné řeči (japonštině). Byl to seznam, vypadal stejně jako jiné texty Posvátných umění, a byl očíslovaný zleva doprava a shora dolů. Na každém řádku byl zleva doprava příkaz. Na vrcholku byl System Call a na posledním desátém řádku Enhance Armament. Celý text byl dlouhý alespoň pětadvacet příkazů.
Celé to rozhodně bylo kratší než Dokonalé ovládnutí, které Eldrie použil na svůj Bič ledových šupin, ale celé si to zapamatovat bude i tak těžké.
„Ehm… asi bych si to nemohl nechat, abych to pak mohl číst…“
„Jistě že ne. Ani úplně nový student na Akademii nemá dovoleno se na text dívat, když pak umění používá,“ pokárala mě Cardinal. „A navíc, kdybys z této knihovny odnesl nějaký předmět s ní spojený a ten padl do rukou nepřítele, mohlo by to vést k tomu, že by zrušili mou prostorovou izolaci.“
„A-ale… ty nože…“
„Ty se pojí přímo ke mně, to je jiné. Tak šup, přestaň si stěžovat a nauč se to. Eugeo už se svůj příkaz učí.“
Pootočil jsem hlavu. K mému nepříliš velikému překvapení, se andílek Eugeo už soustředěně díval na seznam, jeho rty se mlčky pohybovaly. Vzdal jsem to a podíval se na svůj seznam. Cardinal v tu chvíli dodala k úkolu krutou podmínku.
„Na zapamatování seznamu máte třicet minut.“
„Ale no tak…,“ protestoval jsem. „Copak je tohle zkouška? Aspoň nám dej víc času, abychom…“
„Hlupáku!“ zahřměla. „Poslouchej. Vaše meče byly zabaveny, když vás včera v jedenáct ráno zavřeli do vězení. Vlastnictví předmětů se resetuje po čtyřiadvaceti hodinách, což znamená, že pak už Dokonalé ovládnutí zbraně nebudete moci vůbec použít!“
„Ach… ja-jasně. A kolik je teď…?“
„Po sedmé. I pokud budete mít na znovuzískání zbraní celé dvě hodiny, zbývá vám jen málo času.“
„…Ehm, dobře,“ souhlasil jsem a tentokrát jsem seznamu věnoval plnou pozornost.
Naštěstí byla Posvátná umění v Podsvětí, na rozdíl od magie v ALfheim Online, v povědomých anglických slovech. Formát se dost podobal programovacímu jazyku, takže jsem si to pamatoval nejen podle zvuku, ale i díky tomu, že jsem rozuměl slovům.
Příkazový seznam, který Cardinal vypsala, se dělil na tři hlavní procesy – 1) Přístup k hlubokým datům objektu (k paměti meče), uloženým v paměťovém modulu, 2) vybrání a upravení jednotlivých potřebných částí, 3) aplikace upravených částí na dosavadní formu meče tak, aby se zvětšila síla útoku. Metodologie byla podobná experimentu „přepsání obrazové vyrovnávací paměti“, který jsem ještě na Akademii zkoušel na zefyriích. Skoro žádný z termínů v seznamu ale nebyl v učebnicích Akademie, takže tuhle kombinaci mohla díky znalosti celého seznamu příkazů vymyslet jedině Cardinal.
A i ve chvíli, kdy jsem si snažil vrýt deset příkazů do paměti, malá část mé mysli bloudila.
Vědci z Rathu, kteří Podsvětí vytvořili, nazývali formát dat, který nahrával všechny objekty v tomto světě, mnemonickými vizuálem. Před více jak dvěma roky (mého subjektivního času) jsem v Agilově baru v Okačimači ve skutečném světě vysvětlil širší koncept mnemonických vizuálních dat Asuně a Sinon. Co jsem byl tady, zjistil jsem díky pozorování a experimentů pár věcí navíc.
Podsvětí není, na rozdíl od tradičních VRMMO, tvořeno mnohoúhelníkovými modely. Procesor zvaný Hlavní vizualizér čte a ukládá do vyrovnávací paměti souhrn zkušeností všech, kteří jsou ke světu připojeni nebo v něm žijí, a to od kamenů a stromů přes psy, kočky, nástroje, budovy až k lidem. Když je třeba, extrahuje potřebné informace, které ukáže ponořenému „hráči“. Zefyrie mohly růst v severním císařství, ve kterém správně růst nemají, protože jsem dočasně přepsal obvyklá data vyrovnávací paměti („Tady nerostou“) mentálním obrazem, který říkal, že tu růst mohou.
A navíc: všechny objekty v tomto světě jsou uloženy jako vzpomínky.
Neměl by tedy platit i opak? Že by se vzpomínky přeměnily na objekty? Dřív už jsem viděl něco, co se nedalo jinak vysvětlit. Před dvěma roky a dvěma měsíci, když jsem se probral v lese na jih od Rulidu, jsem bloudil, až jsem došel ke břehu řeky Ruhr. Tam jsem uviděl neskutečně živý obraz – obraz chlapce s vlasy barvy lnu a blonďatou dívku, oba ke mně byli zády a šli k zapadajícímu slunci. A byl s nimi i chlapec s krátkými černými vlasy.
Ten obraz během několika vteřin zmizel, ale nebyla to jen nějaká iluze. I teď jsem, když jsem zavřel oči, viděl hořící rudé slunce, světlo odrážející se od dívčiných vlasů a zvuky toho, jak děti procházejí trávou. Z vlastních vzpomínek jsem přivolal trojici dětí. Jedním chlapcem byl samozřejmě Eugeo. Ta dívka musela být Alice. A ten černovlasý chlapec…
„Třicet minut uběhlo. Co myslíte?“ zeptala se Cardinal a přerušila tím myšlenky, které mi běžely na pozadí mysli.
Otočil jsem pergamen a od začátku si přeříkal příkazy. Ačkoli jsem jim nevěnoval naprostou pozornost, vybavoval jsem si je všechny. Ulevilo se mi. „Umím je nejspíš dokonale.“
„To byl tak trochu oxymóron. Co ty, Eugeo?“
„Ehm… no, myslím, že je umím nejspíš doko… nejspíš dobře.“
„Dobrá,“ odpověděla Cardinal, potlačovala přitom úsměv. „Jen abyste věděli, Dokonalé ovládnutí je sice mocná technika, ale neměla by se používat při každé příležitosti. Vypotřebuje značnou část Života meče. Na druhou stranu, pokud máte padnout, nemá cenu se snažit ten Život zachránit. Používejte tu techniku moudře podle toho, v jaké jste situaci. Po boji musíte dát meč zpět do pochvy a dovolit mu, aby se jeho Život obnovil.“
„To zní… náročně…,“ zabrblal jsem a znovu jsem obrátil list. Ještě jednou jsem přejel očima přes všechny příkazy, jen pro jistotu, a něčeho jsem si všiml: „Hm? Moment… poslední příkaz je Enhance Armament, že?“
„Něco se ti nezdá?“
„N-ne, tak jsem to nemyslel. Když jsme bojovali s Eldriem, tak Dokonalé ovládnutí zbraně, které použil, pak mělo na konci ještě něco. Bylo to něco jako, ehm… R… Rele…,“ mumlal jsem.
Eugeo to za mě dokončil: „Release Recollection, myslím. Po tom, co  to řekl, se jeho bič změnil v opravdového hada. Páni, že mě to ale vyděsilo.“
„Jo, přesně tak. Nepotřebujeme taky něco podobného, Cardinal?“
„Hrm,“ zavrčela dívenka v černém hávu, vypadala trochu otráveně. „Víte, Dokonalé ovládnutí zbraně má dva stupně – Zesílení a Osvobození. Zesílení přivolá specifické části vzpomínek zbraně, aby odemklo větší útočnou sílu. A Osvobození dělá to, co to jméno napovídá, odemyká a přivolává celou paměť zbraně, aby tak uvolnilo tu nejdivočejší sílu zbraně.“
„Nejdivočejší sílu, jo… To asi dává smysl. Eldrie zesílil svůj bič, aby zvětšil jeho dosah a rozdělil ho na víc částí, a pak ho osvobodil, aby se změnil v hada a útočil z vlastní vůle.“
Cardinal lehce kývla: „Přesně tak. Ale musím ještě dodat, že tohle ještě stále nezvládnete.“
„P-proč?“ zeptal se Eugeo, očividně ho to překvapilo.
Dívka odpověděla: „Jak jsem řekla, je to ta nejdivočejší síla zbraně. Síla vytvořená pomocí Release Recollection se novým uživatelem nedá ovládat, zvláště pak u zbraní na boží úrovni. Ublíží vám stejně jako nepřátelům – a možná pro vás bude osudná.“
„Chá-chápu,“ zakoktal se můj kamarád, jako vždy poslušný školák. Ale zrovna tohle jsem musel přijmout i já. Cardinal zřejmě vycítila, že nejsem zase až tak přesvědčený, a tak dodala: „Přijde čas, kdy budete moci Osvobození použít… nejspíš. Meče vás vše naučí. Ale to jen v případě, že je napřed získáte zpět.“
„Jo, jo,“ mumlal jsem.
Cardinal obrátila oči v sloup a koncem holi poklepala o zem. Oba svitky se samy stočily, dokonce to vypadalo, jako by se zmenšily – a pak je nahradilo dlouhé pečivo.
„Po všem tom přemýšlení máte jistě hlad. Najezte se.“
„Hm…? To jsou magické dobroty, díky kterým si budeme pamatovat příkazy, nebo tak něco…?“
„Jistěže ne.“
„Aha. Jasně.“
S Eugeem jsme se na sebe podívali a pak se pustili do jídla. Napřed jsem si myslel, že je to jen obvyklé sladké pečivo z mouky, na vrchu posypané cukrem – takové, které si můžete koupit na tržišti v Centorii – ale ve skutečnosti připomínalo spíše delikatesu ze skutečného světa – křupavé těsto na koláče polité bílou čokoládou. Kombinace křupavé textury a bohaté sladkosti mi skutečný svět připomínala tolik, že se mi oči div nezalily slzami.
Soutěžili jsme, kdo dojí dřív. Když jsem dojedl a spokojeně jsem vzhlédl, uviděl jsem, jak se na mě Cardinal dívá něžnýma a chápavýma očima. Mladá dívenka pomalu kývla a řekla: „Nyní… je čas říci si sbohem.“
Ta krátká věta měla tak hrozivou váhu, že jsem ji musel popřít.
„Ale až svoje cíle splníme, budeš moct bezpečně vyjít ven, ne? Sbohem je trochu dramatické…“
„To máš pravdu. Ale stane se tak, pouze pokud půjde vše dobře…“
„…“
Pravda, pokud během naší cesty na vrcholek Katedrály prohrajeme i jen proti jedinému Rytíři jednoty, Cardinal bude muset znovu podstoupit předlouhé čekání. A vlastně ještě předtím, než najde nového pomocníka, začne nejspíš zátěžový test a uvrhne svět do krve a plamenů.
Ačkoli nad Cardinal visela tak tragická budoucnost, její úsměv byl upřímný a něžný. U srdce jsem ucítil podivné bodnutí a skousl jsem ret. Téměř neznatelně kývla a otočila se.
„Pojďte. Tlačí nás čas. Pojďte za mnou… a já vás pošlu dveřmi nejblíže ke zbrojnici ve třetím patře.“

Chůze z přízemí knihovny do vchodové místnosti s nekonečným množstvím zadních vrátek mě až zklamala tím, jak byla krátká.
Eugeo mlčky pohyboval rty, jak si odříkával příkazy pro Dokonalé ovládnutí zbraně. Já sledoval drobná záda Cardinal, která nás vedla. Nespustil jsem z nich oči.
Chtěl jsem mluvit více. Chtěl jsem vědět více o tom, co si myslela a jak se cítila během těch dvou staletí, kdy tu byla úplně sama. Pocit, že to musím vědět, se mi vyšplhal až do hrdla, ale ona šla tak rychle a odhodlaně, že jsem nedokázal nic říct.
Jakmile jsme byli zase v místnosti s nespočtem chodeb ze tří dalších stěn, Cardinal nás pobídla k jedné na pravé straně. Až po tom, co jsme chodbou prošli asi deset metrů, se zastavila u jednoduchých dveří na jejím konci a otočila se k nám.
Úsměv na jejích růžových rtech byl stále jemný. Dokonce jsem v něm cítil jistou spokojenost.
Jasným a pronikavým hlasem řekla: „Eugeo… A Kirito. Osud světa teď spočívá na vašich bedrech. Jestli bude uvržen do plamenů… anebo bude zcela zničen. Anebo,“ dodala s pohledem upřeným na mě, „jestli najdete třetí možnost. Řekla jsem vám vše, co jsem vám říci mohla, a dala vše, co jsem vám dáti mohla. Teď už jen musíte naslouchat svému svědomí.“
„…Děkujeme, Cardinal,“ řekl Eugeo, hlas měl plný odhodlání. „Vím, že dojdu až na vrcholek Centorijské katedrály… a přivedu Alici zpět.“
Měl jsem pocit, že bych měl také něco říct, ale slova nepřicházela. Místo toho jsem jen sklonil hlavu ve znamení respektu.
Cardinal rázně kývla, úsměv už zmizel. Chytila kulatou kliku.
„Nyní… běžte!“
Otočila jí a dveře se rozletěly. S Eugeem jsme vyrazili proti náhlému poryvu studeného a suchého vzduchu a proskočili jsme dveřmi.
Po asi pěti nebo šesti krocích jsem za sebou uslyšel tichý zvuk. Ohlédl jsem se přes rameno, ale viděl jsem jen studenou a hladkou zeď z mramoru. Po dveřích k Velké knihovně nebylo ani stopy.

18 komentářů:

  1. Já bych chtěla ten o Yuuki a její sestře..nemusí to bejt špatný :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a taky Caliber SS... A taky..ale ne :D
      Je samozřejmě na tobě, co přeložíš :D

      Vymazat
    2. To o Júki mám někde rozdělané, ale je to dost dlouhé, takže to asi nebude úplně hned :D
      Caliber chci udělat už dlouho, ale to bych si musela přečíst ten původní :( Ale udělám samozřejmě obojí, jen ještě nevím kdy :D

      Vymazat
    3. Je jedno kdy, hlavně, že to bude!
      Se těším už teď..:D

      Vymazat
    4. A zrovna to o Yuuki jsem myslela, že bude docela krátké..:D

      Vymazat
    5. To má asi 80 stran, hele :D

      Vymazat
  2. Odpovědi
    1. Rádo se stalo... a návrhy žádné, jo? :D

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. Rádo se stalo... a návrhy žádné, jo? :D

      Vymazat
  4. Děkuji za preklad alespon mam co ve skole cist kdyz budem mít nezazivnou hodinu, i kdyz si zas par spoluzaku bude myslet ze mi neco je jelikoz ja a cteni knih moc do kopy nejde ale u SAO jsem udelal vyjimku, ktera se mozna rozsiri i na dalsi knihy podle kterych jsou delane anime.
    Jeste jednou dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud se rozšíří, budu jedině ráda! :)

      Vymazat
  5. Diky za překlad, za mě určitě Versus, to muže byt zajimavé celkem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip, zajímavé to rozhodně je! :)

      Vymazat